Zita Kabátová: Dlouhověkost je rodu ženského

Zábava 30. 5. 2012

Svůj slib synovi, že se dožije stovky, už bohužel nedodrží. Jedna z nejkrásnějších hereček první republiky byla prostě ztělesněním životního optimismu.

Zita Kabátová 1


„Žádný lék, žádný sport nebo jídlo vám ale dlouhověkost nepřinesou. Tu může zaručit jen laskavé a tolerantní srdce."

Úctyhodných 99 let svědčí o tom, že Zita Kabátová dobře věděla, o čem mluví, když říkala, že dlouhověkost je rodu ženského. O životě jedné z posledních pamětnic éry filmu v plenkách už bylo řečeno a napsáno spoustu. My se trochu proto netradičně zaměříme na její vzpomínky filtrované přes jídlo. Protože čich a chuť mají úžasnou paměť.

Staropražské trhy

Měla po kom dědit umělecké vlohy. Její strýc Josef Šváb-Malostranský byl první český filmový herec a nestor českého kabaretu. Zitin otec Benn Kabát působil jako architekt, psal dětské loutkové hry a se svou ženou vystupoval u ochotníků. Není divu, že se Zita poprvé objevila na divadelních prknech jako nemluvně v povijanu v Malostranské besedě.

S Malou Stranou byla svázaná mnoha příbuzenskými vztahy. „Většina Kabáťat se narodila u úpatí Karlova mostu, i moje mamička. Jen náš dědeček pocházel z Mladé Boleslavi, ale na Malé Straně si otevřel obchůdek, v němž prodával ptáčky,“ vzpomíná Zita.

Její rodný dům stál až nahoře v Úvoze a říkalo se mu U bílé koule. Tady prý kdysi bydlel slavný malíř Luděk Marold a později také první ředitel pražské ZOO profesor Jiří Janda. Odsud Zita chodila s maminkou dolů na Tržiště, do míst, kde dnes stojí americká ambasáda. Tady se pravidelně konaly staropražské trhy.

„Seshora z Pohořelce a Bílé Hory přicházely báby s nůšemi, které vyprázdnily, obrátily a vystavovaly na nich své zboží. Mamičce říkaly: ‚Milostpaničko, ochutnaj!‘ Nabízely hrudky másla zabalené v křenových listech a mamička vždycky malíčkem vyloupla kousek a ochutnala.

Já se nejvíc těšila na třešně, které se prodávaly na takovém silnějším dřívku, na němž byly lusky a naaranžováno pět nebo šest třešní. Tady jsem také ochutnala první jahody. Z domova jsem si přinesla hrníček a do něj mi je navážili. S malinami přicházela prodavačka až ze Slovenska.

Byla samá spodnička, tak nadoudaná, že ji vidím dodnes jako živou. Za mého mládí bylo nakupování obřad. Lidé se při něm scházeli, povídali si a prodejci velmi přemýšleli, kde můžou mít největší odbyt. Třeba Slovákům se vyplatilo jezdit k nám na trh vlakem…“

Zita Kabátová 2

Zita Kabátová byla jednou z posledních pamětnic krásné filmové éry, v níž zažila náruč Svatopluka Beneše, Vlasty Buriana, či Jana Pivce.

zdroj: Archiv Zity Kabátové

Základem byla polévka

Ovšem Zita pamatovala i horší časy - za první světové války a v dobách těsně po ní, kdy byla nouze o potraviny. Cukr se prodával v homolích a ty hospodyňky zamykaly, aby se s ním šetřilo. Vařila se polévka z chlebových kůrek, když se sehnal hrách nebo fazole, byl to svátek. Mouku prodavači odsypávali do lněných pytlíků, mléko se nalévalo do bandasek.

Maso se jedlo jen občas, základem oběda byla polévka – čím hustší, tím lepší. V bramboračce nebo květákové polévce musela stát lžíce. Vařívaly se i různé kaše – krupicová, jáhlová, nastavovaná, což byla bramborová kaše s kroupami, škvarkovým sádlem maštěná.

Zeleniny se nejedlo tolik jako dnes – Zita měla v oblibě mladé kedlubny na sladko, hrášek, brambory. Jako dezert se podávaly křížaly – plátky sušených jablek, nebo sušené švestky namočené v rumu. „Milovala jsem ovocné knedlíky z bramborového těsta. Dalo se do nich hodně jahod a borůvek, na ně přišla kopa tvarohu a cukru, polily se máslem a já talíř málem vylízala!

Mamička vařila také výborné omáčky – koprovou, cibulačku, černou ze švestek, která se dělala k vepřové pleci nebo ke kaprovi. Pekly se koroptve, perličky a křepelky s nádivkou. A když se vařil guláš, tak ze tří druhů masa – hovězího, vepřového a telecího.“

Dotočné na Skalce

zita kabátová

S Vlastou Burianem ve filmu Zlaté dno

Když Zita filmovala, nejčastěji se stravovala v restauraci přímo ve filmových ateliérech na Barrandově nebo večer s kolegy zašla do baru Trilobit. Každý den v jedenáct večer se tam zapaloval krb a končilo se až po odchodu posledního hosta.

Vlasta Burian, s nímž natočila několik filmů, pořádal dotočné v hotýlku Na Skalce v kopci za Mníškem pod Brdy. „Většinou se odehrávaly v loveckém salonku. Na stěnách byla paroží, nábytek byl ze dřeva a kůže. Sedávala jsem většinou u stolu s Vlastou, protože jsem hrávala jeho partnerku.

Rád stoloval s lidmi, kteří měli k vínu a k jídlu stejný vztah jako on, čili byli gurmáni. Nikdy jsem ho neviděla opilého. Poseděli jsme, pochutnali si, popili vynikající víno, pak jsme si dali kávičku a šlo se domů, protože jsme druhý den většinou zase pracovali.“

kuchyně

Osudy hvězd stříbrného plátna najdete pravidelně v časopise Kuchyně.