Měla skvělou maminku Albínu, které se narodila až v jejích čtyřiceti letech a byla její jediné dítě. Albína, rozená Štumpfová, se chtěla stát herečkou, krásně zpívala, hrála na klavír a vystupovala s ochotnickým spolkem. Zájem o ni projevilo dokonce brněnské divadlo.

Její otec, vedoucí obuvnické dílny ve Žďáru nad Sázavou, jí ale uměleckou kariéru zakázal. A tak se nakonec vdala za soudního úředníka Bedřicha Budína a překousla i fakt, že je již otcem nemanželského syna Bedřicha.

Časem se s tím vyrovnala natolik, že byl Bedřich junior přijat do rodiny a s otcovou podporou vystudoval gymnázium. V dospělosti se věnoval obchodu v Bruntálu a se Slávkou se vídali sporadicky.

VIDEO: Slávka Budínová v ukázkách seriálu Sňatky z rozumu. Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Pohostinná rodina

Slávka, celým jménem Dobroslava Stanislava, vyrůstala v láskyplné měšťanské rodině, kde se hodně chodilo do divadla a poctivě se slavily všechny svátky s rozvětveným příbuzenstvem.

Byla tak v blízkém kontaktu se svými tetami a sestřenicemi, přičemž jednu – o něco starší Miládku – si oblíbila natolik, že zůstala její nejbližší přítelkyní až do konce života.

Na Vánoce se u Budínů smažilo a sulcovalo čtrnáct kaprů, pekla se osmnáctikilová husa a nechyběly vánočky a spousta druhů cukroví. Pohostinnost se u Budínů držela i v době, kdy už se stárnoucí rodiče přestěhovali za dcerou do Prahy.

Víc než matematika a fyzika na obchodní akademii, kde studovala, Slávku bavilo vymýšlet si příběhy a snít. Jeden z jejích strýčků, koncertní mistr Emil Štumpfe, pro ni měl pochopení a dojednal jí soukromé hodiny u herečky ostravské činohry Marie Rýdlové.

Ta také brzy zjistila, že dívka má talent na dramatické role, ale nesmí hrát naivky. Ty jí zoufale nešly.

Od neúspěchu k uznání

Podle tatínkova přání měla nastoupit jako sekretářka do Vítkovických železáren. Nakonec ale souhlasil, aby do konce druhé světové války účinkovala v ostravském divadle a pak se uvidí. Smlouvu za ni musel podepsat sám, protože Slávka 1. dubna 1943, kdy byla přijata jako elévka, nebyla ještě plnoletá (plnoletost byla až od 21 let).

Samozřejmě na ni jako na mladinkou začátečnici čekaly hlavně role naivek a to byl malér. Brzy dostala výpověď a zůstala jen na přímluvu dobrých duší. Podobná martyria ji čekala v divadle v Pardubicích, kam přešla v roce 1947, a jenom velkou pílí a nadšením se vypracovávala v uznávanou herečku.

V srpnu 1950 nastoupila do olomouckého Divadla Oldřicha Stibora, kde setrvala deset let. A tady konečně zažila zasloužený obdiv a lásku publika, které se s ní na konci jejího působení loučilo doslova v slzách. Slávka tady hrála Manon Lescaut, v Optimistické tragédii, Mahenově Uličce odvahy i v Srpnové neděli.

Zažila také milostný románek s kolegou, temperamentním a mužným Iljou Rackem. Při jejich společných výstupech na jevišti mezi nimi jiskry jen lítaly. Slávka ale ve vztahu s ženatým Iljou perspektivu neviděla a zřejmě v té době ani o manželství neuvažovala.

Valentinka Nedobylová

V roce 1960 nastoupila do pražského Divadla E. F. Buriana (dnes Archa) a čekaly na ni nové příležitosti. Bylo jí šestatřicet, byla krásná, plná života a hrnula se na ni jedna zajímavá role za druhou. Do divadla Na Poříčí se začalo chodit hlavně na ni.

V roce 1963 hrála vášnivou Sicilanku ve Vytetované růži, strhujícím dramatu o lásce od Tennessee Williamse. Spolu s ní se tu objevila i mladinká studentka DAMU Klára Jerneková a ta tehdy prohlásila, že Slávka je její druhá maminka.

To proto, že jí nezištně radila a podporovala její křehké sebevědomí. Slávka hrála Natašu ve Třech sestrách, Emilii Marty ve Věci Makropulos i carevnu Kateřinu ve hře G. B. Shawa. Jejím častým partnerem byl Josef Langmiler a také Jiří Vala, s nímž jí to moc slušelo i v televizním seriálu z roku 1968 Sňatky z rozumu, kde spolu vytvořili manželský pár Nedobylových.

Její Valentinka si získala srdce všech divaček, a pokud ji do té doby snad ještě někdo neznal, teď už jí dávali v řeznictví to nejlepší maso a zastavovali ji na ulici, aby jí složili poklonu nebo požádali o autogram.

Vysněný domov

Proč jí ale říkali malostranská hraběnka nebo carevna? Za to mohla její touha bydlet v historickém domě, plném starožitností. Sen si částečně splnila už v bytě v Rytířské ulici 8/409 v domě U Beránků. I když s ní žili i její rodiče, přesto tu načas poskytla azyl kolegyni z divadla Mileně Dvorské.

Už tady měla vyřezávaný nábytek, starožitné hodiny a krásné obrazy a kolem pobíhaly dva maltézáčci Bublina a Apolenka. Koncem 60. let jí byl nabídnut ke koupi renesanční domek U Bílé botky v ulici U Lužického semináře 48/116.

Byl ovšem značně zchátralý, vyžadoval nákladnou obnovu a herečka k němu ještě nechala udělat přístavbu. Vše ve spolupráci s památkáři a pod dohledem přítele architekta Jiřího Dvořáčka. Do vysněného bydlení investovala všechny vydělané peníze, a ještě si musela půjčit – mj. i od sestřenice Milady a svého bratra Bedřicha.

Zahrada plná růží

Slávce se podařilo vybavit interiéry skutečně stylově, v salonu v přízemí vás přivítala v dlouhém rouchu, podala vám víno v barokních sklenicích a usadila vás do lenošky ve stylu biedermeier. Francouzským oknem jste se přitom mohli dívat do zahrady, která byla její další chloubou.

Ano, malostranská hraběnka tu s pomocí zahradníka pěstovala růže, tulipány, narcisy a magnolie. Když se těsně před padesátkou konečně vdala za filmového režiséra Ivo Tomana, nastěhoval se do domku k ní. V té době přišla o oba rodiče, a tak tu najednou bylo až moc místa.

Toman původně působil jako režisér u Československého armádního filmu a z té éry mu zůstala blízká dobrodružná tematika a detektivní žánr. Slávku do svých filmů několikrát obsadil – nejlepší z nich jsou Vražedné pochybnosti, kde hrála se svým dávným milencem Iljou Rackem a s Miroslavem Macháčkem.

Mongolská svatba

Ivo Toman už byl jednou ženatý, ale přál si, aby Slávka také zažila svatební obřad, a tak jí ho přichystal během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory v Mongolsku. Doslova mezi záběry si odskočili do ulánbátarského Domu sňatků, kde nevěstu oblékli do mongolského kroje, a posléze sňatek ještě stvrdili na tamní ambasádě.

Vše zařizoval sinolog a jejich tlumočník Jiří Šíma, který se dobře vyznal v místních poměrech. Slávka mu nabídla, aby jí šel za svědka, což samozřejmě rád učinil.

Slávčina filmová kariéra byla značně nevyrovnaná. Za výjimečný zážitek považovala natáčení filmu Zlatá reneta, v níž ji režisér Otakar Vávra dal dohromady s Karlem Högrem. Vytvořili milostnou dvojici a zřejmě se tehdy sblížili i soukromě.

Před kamerou se potkali opakovaně, především pak ve filmu Pokus o vraždu v roce 1973, kde Höger ztvárnil profesora na klinice a Slávka jeho blízkou duši, vrchní sestru Milenu.

Také setkání s dalším hereckým velikánem Rudolfem Hrušínským v televizním filmu režiséra Jána Roháče Dlouhá bílá nit z roku 1970 bylo mimořádné. Šlo o tragický příběh dvou stárnoucích milenců na vesnici, kde jim předsudky brání v tom, aby žili spolu.

Maminky a babičky

I když Slávka neměla vlastní děti a údajně příliš nevycházela ani s potomky Ivo Tomana, do rolí maminek a babiček se uměla vžít dobře. Snad nejvděčnější byla maminka Honzy (Jaromíra Hanzlíka) v komedii Léto s kovbojem z roku 1976.

Když se s ní seznámí psycholožka Doubravka (Daniela Kolářová), nedozví se od ní zrovna nic lichotivého: „No, že byste se mi teda moc líbila, to zas nemůžu říct.“ „Já se sama sobě taky nelíbím,“ odpověděla jí. Slávčiným manželem je v komedii Jan Skopeček, s nímž si zahrála ve dvojici už v roce 1962 v dětském filmu Oranžový měsíc.

S Josefem Bláhou pak vytvořila rodičovský pár v komediích Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze.

Na sklonku života v roce 1999 pak předvedla úžasnou babičku Marii v televizním dramatu Ani málo, ani moc, v němž si její nevyrovnaná dcera (Vilma Cibulková) adoptuje chlapce (Pavel Dytrt) v domnění, že tím zachrání rozpadající se manželství s Lukášem Vaculíkem.

Když zjistí, že je to omyl, vybíjí si svůj vztek na nevinném dítěti a nepřímo zaviní smrt své matky. Škoda že Československá televize nevyužila víc hereččina potenciálu, když s ní v roce 1970 natočila film Mata Hari o slavné tanečnici a špionce. Uvažovalo se tehdy o vícedílném seriálu, ale v začínající normalizaci už to asi nebylo aktuální téma.

Strach ze zlodějů

O Vánocích 1994 zemřel Ivo Toman a pro Slávku začala nejtěžší etapa jejího života. Naštěstí se mohla stále opírat o přátelství se sestřenicí Miladou a jejím synem, MUDr. Pavlem Jurákem. Přesto trávila hodně času sama.

Její domek si vyhlídli zloději a po nocích i za její přítomnosti v salonu tiše kradli. Začala se tam bát. Často volala starožitníka Rudolfa Příhodu, kterému se svěřovala. Nakonec mu podlehla natolik, že na něj přepsala svou milovanou nemovitost.

Slíbil jí, že dům po její smrti promění v herecké muzeum. Slávka zemřela 31. července 2002 a pár dnů nato vypukla povodeň, jakou Praha nepamatovala. Dravá voda brala všechno, co jí přišlo do cesty.

Vltava protekla i Slávčiným domkem, odnesla nábytek, piano, zničila fotografie, písemnosti… Příhoda poničený dům nakonec prodal známé likérce, ta ho přestavěla a dnes je v něm Muzeum slivovice.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články