Ženskou krásu svojí prací oslavuje déle než sedmdesát pět let. Když se nedávno ve svých jedenadevadesáti objevila na titulní stránce prestižního časopisu New You společně se sedmdesátiletou kolegyní Beverly Johnsonovou, všem spadla brada. A když nalistovali stránku, kde Carmen pózuje bez šatů, spatřili teprve opravdovou dokonalost. Tělo bohyně.
Křehkost před objektivem
Byl konec srpna 1945 a třináctiletá Carmen smutně procházela newyorskou 57. ulicí. Extrémně vyhublá a slabá v důsledku dlouhodobé nemoci přišla o svůj dívčí sen stát se baletkou. Život se s ní opravdu nemazlil. Holka s italsko-maďarskými kořeny zažívala problémy v rodině, střídavě žila u pěstounů, až v roce 1942 se s matkou přestěhovala do New Yorku.
„Z dětství si pamatuji zejména hlad,“ svěřila se novinářům. „Vybavuji si taky zimu a vlhko. Proto jsem asi i onemocněla revmatickou horečkou. Moje jediná radost a vášeň byl balet. Dokonce jsem získala stipendium na prestižní Ballet Russe. Ale po roce a půl stráveném v posteli s horečkou mi má křehkost vzala i tento smysl života. Když jsem se vrátila do třídy a zkusila plié, skoro jsem upadla. Neměla jsem v nohách žádnou sílu. Má taneční kariéra skončila. Ten den jsem měla pocit, že musím umřít.“
Jak sklíčeně procházela tou newyorskou ulicí, všimla si jí manželka fotografa Hermanna Landshoffa pracujícího pro Harper’s Bazaar a pozvala ji na pořízení zkušebních snímků. Nedopadly moc dobře. „Bylo mi třináct, měřila jsem skoro 175 centimetrů a vážila 41 kilogramů – kost a kůže s plochým hrudníkem. Nikdo netušil, že navíc potřebuji brýle a mám mírné ADHD, ale v té době jsme pro to ostatně ani neměli pojmenování. Jenže stejně jsem je něčím okouzlila. Třeba i docela velkou fantazií, protože jsem neuměla číst.“
Carmen jako zjevení
V roce 1946 tak měla za sebou svou první obálku s Erwinem Blumenfeldem pracujícím pro Vogue. Byla tak strašně hubená, že všechny šaty musela mít při focení sešpendlené, a k tomu ještě pořádně vycpané hedvábným papírem. Často se píše o tom, že v tomto věku u ní ještě ani nezačala puberta, protože byla extrémně podvyživená a musela dostávat stimulační hormonální injekce. Teprve ty jí přinesly žádané křivky a později příležitosti předvádět prádlo.
Carmen s matkou měly výrazné finanční problémy a počáteční skromný přivýdělek z modelingu nestačil na pokrytí základních výdajů. Na focení jezdila na kolečkových bruslích, aby ušetřila za autobus. Co na tom, že ji v práci čekali nejslavnější módní fotografové, jakými byli Horst P. Horst či Cecil Beaton. A že v poválečném New Yorku bylo všehovšudy tak deset dívek, které pravidelně fotily ve studiích Vogue.
„Všechno to byly holky z dobrých a bohatých rodin s patřičným vychováním. Nebyla jsem sice jedna z nich, ale stejně jsem k nim patřila,“ vzpomíná. „A učila se každý den. Horst a později Cecil Beaton se stali mojí rodinou a naučili mě všechno. Horst byl jako otec, Beaton zase strýc, který mě brával do divadla nebo na koncerty. Tehdy vládla jiná situace než dnes, byla to naše škola života…“
Horst P. Horst o ní tenkrát napsal: „Ačkoliv je to teprve šestnáctiletá školačka, má vrozený půvab, který se s výjimkou primitivních ras vyskytuje jen zřídka. Její mandlové oči při pohledu vzhůru jsou zjevením… Pohybuje se tiše jako zvíře. Carmen Dell’Orefice je americká kráska ze starověku.“
Konec lásek i peněz
Fotografové ji zbožňovali a ona na oplátku zbožňovala je. „Ukázali mi, o čem vlastně je mužství. Byla jsem do nich šíleně zamilovaná… Prožívala jsem nádherné uspokojení ze vztahu skrz objektiv, z okamžiků, kdy jsem tam stála jen já a oni, kdy jsem musela intuitivně vycítit, co přesně po mně vyžadují.“
S odstupem času se zdá, že možná měla opravdu větší štěstí na muže za objektivem než na ty v reálném životě. Počátkem padesátých let se provdala za Billa Milese, který ji terorizoval a okrádal, jak mohl. Osobně vybíral pravidelné šeky od modelingové agentury a z výdělku jí nechával pouhých padesát dolarů kapesného. Prozřela později, ale přece. Rozvedla se s ním hned po narození dcery. Druhé manželství, s fotografem Richardem Heimannem, bylo sice poklidnější, ale když se koncem padesátých let poprvé rozhodla odejít do modelingového důchodu, skončilo také. Nejdéle vydržel svazek s architektem Richardem Kaplanem – celých jedenáct let. I když ani ten nebyl bez mráčků. „Poslední manželství jsem ukončila v roce 1974 a zapřísahala jsem se, že se znovu nevdám.“ Právě její poslední manžel ji přiměl objednat se na plastickou operaci s tím, že jí začínají „padat prsa“. „Pak šel se mnou k chirurgovi. Svlékla jsem se, lékař se na mě podíval a zeptal se: ‚Co tady děláte?‘ Odpověděla jsem: ‚Já taky nevím, ale můj manžel chtěl, abych přišla.‘ Pak se spatra podíval na mého muže a nechápavě prohlásil: ‚Co tady dělá tvoje žena?‘“
Koncem 80. let se navzdory svému přesvědčení zasnoubila ještě s moderátorem talk show Davidem Susskindem, nicméně ten zemřel dřív, než se stačili vzít.
Carmen měla často smůlu nejen v lásce, ale i v oblasti materiální. Na přelomu 80. a 90. let přišla o většinu celoživotních úspor na akciovém trhu. V Sotheby’s tenkrát musela vydražit své slavné modelingové fotografie ze 40. až 80. let. Když se trochu zmátořila, naletěla zase notorickému podvodníkovi, investičnímu bankéři Berniemu Madoffovi, který její finanční rezervu ukradl prostřednictvím svých pochybných fondů. V roce 2008 tak podruhé v životě vyhlásila osobní bankrot a poněkolikáté se ze svého „důchodu“ vrátila na modelingová mola, aby se uživila. Tehdy jí bylo 77 let…
Lásky se nikdy nevzdám
Dnes je jí 92 let a nedávno prohlásila: „Za posledních patnáct let jsem nafotila víc obálek než kdykoliv předtím. Přestože usiluji o území, ve kterém mohu nabídnout pouze hodnoty v byznysu považované za neprodejné: stáří a bílé vlasy. Pomalu jsem však začala kousek po kousku toto území dobývat, protože jsem si vždy stála za svým věkem.“ Její nestárnoucí krása oslovila značky jako Missoni, Rolex, H&M, Anna Sui, Stéphane Rolland, Thierry Mugler a mnoho dalších.
Co je tím skvělým receptem na to, že i žena, která překročila devadesátku, působí v rouše Evině jako sexsymbol? Je to prý především péče o sebe sama. „Jak ženy, tak muži by se o sebe měli starat a mít se rádi,“ prohlásila nedávno. „Je to stejné, jako když se staráme o dítě. Opečováváme ho s láskou, krmíme ho s láskou a tím nejlepším, co máme. Jedním z tajemství zachování krásy je, že to stejné bychom měli dělat sami se sebou – pečovat o sebe, milovat se a dávat sami sobě pozitivní energii.“
Carmen toto splňuje dokonale. Nevzdává se ničeho, co jí v životě přináší štěstí. Ať již jde o sex („Vždycky se najde přítel. Kdybych musela, čehokoli v životě bych se vzdala, ale lásky a sexu nikdy.“) nebo třeba jídlo. To si prý vychutnává celý život s vášní, byť její postava vždy ukazovala spíš na striktní diety. Dobrý metabolismus je pro modelku opravdu požehnání. Jak jinak by si mohla dovolit třeba úlet v podobě závislosti na zmrzlině? „Když přátelé otevřou můj mrazák, sprásknou ruce: ‚Můj Bože, kdo sní všechnu tuhle zmrzlinu?‘ Vždycky říkám, že to jsou moje peníze v bance. Možná byste čekali spíš slabost pro narvaný šatník, ale mýlíte se. U mě to vyhrává zmrzlina!“
Nejstarší modelka světa má za sebou dvě operace kolene, výměnu kyčelního kloubu, kvůli artritidě nemůže psát esemesky. Ale stále je královnou modelingu. Každý den cvičí, vaří, maluje, setkává se s přáteli. Nezpomaluje a ani to neplánuje. „Snažím se jít příkladem mladým ženám a ukazovat, že vůbec nemusejí zestárnout a chátrat, že by na sobě měly pracovat až do dne, kdy zemřou,“ tvrdí odhodlaně. „To je i můj osvědčený přístup. Vlastně se stále recykluji.“
Pro Harper’s Bazaar dokonce nedávno prohlásila, že chce pracovat do 105 let a pak se poohlédnout po nějaké jiné práci. V jakémkoliv jiném případě by to znělo jako dobrý vtip, jenže u Carmen si říkáte, že to vlastně vůbec nemusí být nereálné. Svoji smrt, až jednou přijde, pojímá jako oslavu života.
„Rozhodla jsem se i v tomto okamžiku ukázat lidem, jak moc je miluji a jak moc mi na nich záleží. Jsem dárce orgánů. Co půjde využít, ať se využije, co ne, ať skončí v koši. Mám ale jedno přání: Chci zemřít se svými vysokými podpatky na nohou!“
Zdroj: časopis Vlasta
