Její matka, Jindřiška Šrůtová, chudá venkovská dívka, přišla do Prahy studovat zpěv. Ale dřív než zpěvem dosáhla úspěchu svým půvabem, když se provdala za dobře situovaného Emanuela Kittla. Dědic dvou pivovarů, 23 činžovních domů a mnoha stavebních parcel tento majetek jako bezstarostný štědrý milovník umění jen úspěšně zmenšoval. Byl totiž mecenášem řady českých umělců, kteří byli odjakživa vybaveni víc talentem a žízní než penězi.

Zdroj: Youtube

Kromě toho se rozhodl v Milešově u Sedlčan těžit zlato a antimon, k čemuž místní kronikář poznamenal: „V době majitele Emanuela Kittla, kdy byly doly v plném proudu, bývalo v Milešově veselo. Peníze bývaly mezi lidem a skoro každých čtrnáct dní bývala v Milešově muzika u Krušinů čp. 3 a potom v čp. 48, kde se vesele tančilo a žilo. Hostinský Krušina točil pivo a prodával horníkům vuřty a housky na plíšky. Z kanceláře pak dostal před výplatou dle plíšků zaplaceno…“ Důl se ale ukázal být prodělečný, a tak ho Kittl v roce 1885 se ztrátou prodal.

Nemá hlas a je ošklivá

Potěšení mu zato rozhodně dělal hudební talent jeho pěti dětí. Paličatou, rozpustilou a rozmazlovanou Emilku, která zdědila krásný hlas po matce, nechal v pěti letech učit hrát na housle u vojenského kapelníka Nechvíleho. První úspěch sklidila již v osmi letech jako houslistka za přídavek skladby Kde domov můj, aniž tušila, jak osudová bude v jejím životě. Spolu se studiem houslové hry absolvovala s učiteli výuku francouzštiny, angličtiny, němčiny a italštiny a sama se učila rusky a latinsky. Její výjimečný pěvecký talent rozpoznal hudebník a pedagog Ludevít Procházka a poradil otci, aby dal dceru na hodiny zpěvu k manželům Loeweovým. Bylo to osudové setkání.

Marie Loewe-Destinnová, jejímuž jménu dala později Ema světový lesk, bývala zpěvačkou vídeňské Dvorní opery, manžel Thomas byl kapelník a korepetitor tamtéž. Po zkrocení jejích rozmarů byla nakonec Emilka přijata na studia u herečky Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé. V budoucí operní hvězdě to vyvolalo zájem o dramatickou a literární tvorbu. Výsledkem bylo několik jejích divadelních her, povídky a básně.

Egocentrická dívka schytala i životní rány. Když se bezhlavě zamilovala do syna školníka, ten coby cyklistický šampion rozmarnému děvčeti brzy ujel. Zhrzená Ema, nezvyklá na neúspěchy, se dokonce pokusila o sebevraždu skokem z pavlače. Naštěstí pro operu neúspěšně!

Tím však čas zkoušek osudu neskončil. V roce 1897 se ucházela o angažmá v Národním divadle, kde komisi předsedal postrach debutantů, samolibý ředitel František Adolf Šubert. Emilie se proto moc snažila, snad až příliš! Zazpívala dvě árie z Carmen s takovým temperamentem, že jí ředitel sarkasticky poradil, „aby se tolik nerozčilovala a brala raději studené sprchy“. K porotcům pak utrousil: „Nemá hlas!“ Emilie byla v šoku, přesto zkoušela štěstí dál. Stejně však dopadl konkurz v Drážďanské opeře, kde komisi připadala málo muzikální, s nízkou kvalitou hlasu. Příkře ji odmítl i ředitel Theater des Westens v Berlíně s tím, že „nejen nemá hlas, ale je i ošklivá“.

To by skolilo koně, ne však Emilii! V berlínské Dvorní opeře konečně zvítězila. Intendant divadla, hrabě Hochberger, v ní rozpoznal mimořádný pěvecký talent, a tak mohla po jediné zkoušce vystoupit v Mascagniho opeře Sedlák kavalír v roli Santuzzy. Premiéra dopadla skvěle a v Berlíně se roku 1898 zrodila nová hvězda.

Nezapomeňte, že jste naše!

Pro další vystoupení zvolila po souhlasu své učitelky zpěvu pseudonym Ema Destinnová. Její sláva se šířila Evropou jako lavina. Bezhlavě se do ní zamilovali dirigent Karl Muck i mladý Richard Strauss, který ji v roce 1905 obsadil do skandální opery jako smyslnou židovskou princeznu Salome. Díky Emě slavila opera v Berlíně fantastický úspěch, stejně jako divadla v Paříži, Miláně, Vídni, Londýně, Bayreuthu… Jejími uměleckými partnery byli Enrico Caruso, Arturo Toscanini, Gustav Mahler či Giacomo Puccini. Stala se světovou megastar, včetně bohatství, obdivu, manýr i skandálů. Při cestách domů zaplnila koupenými věcmi několik železničních vagonů. Německý císař Vilém II. si ji vyžádal, aby mu denně zpívala árii z Figarovy svatby, a odměnil ji za to titulem Pruská komorní pěvkyně.

V roce 1911 jela zpívat do Londýna ke korunovaci krále Jiřího V. a královny Marie. Zpívala způsobem, který tisk komentoval slovy: „Přítomní monarchové nemohli skrýt své dojetí…“ Od královského páru obdržela diamantovou brož v podobě písmene E. Na její londýnská vystoupení s Enricem Carusem pěl evropský tisk chválu: „Nejlepší tenor a nejskvělejší soprán naší doby na jedné scéně!“

V Praze, které nebyla kdysi dost dobrá, měli náhle obavy, aby se „neodnárodnila“ , a profesor Pečínka jí vzkázal: „Buďte, slečno, zdráva a nezapomeňte nikdy, že jste naše!“ Vida, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.

Byla to zbytečná péče. Ema nikdy nezapírala svou národnost a horlivě napomáhala šíření českých hudebních děl. V době divadelních prázdnin se vracela do Čech za příbuznými a přáteli, s nimiž se setkávala v pronajatých zámcích či v Kaiserštejnském paláci, kde měla byt. Vítala každou příležitost k vystoupení ve vlasti, ať již v Národním divadle, či na večírku železničářů. Nebylo jí to ale nic platné. Po její kritice bídné berlínské inscenace Smetanova Dalibora měla na základě intervence vedení berlínské Dvorní opery na tři roky zakázáno zpívat v pražském Národním divadle.

Zachránce Gilly

V roce 1909 přijala stálé angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde začala její nejslavnější éra. Pucciniho opera Děvče ze zlatého Západu, šitá na míru pro ni a Carusa, slavila grandiózní úspěch. Při jednom představení, kdy ve finále vjížděla Destinnová na scénu na koni, se zvíře splašilo… Emu zachránil pěvec arabského původu Dinh Gilly, jehož úloha v životě pěvkyně byla však ještě významnější.

Při oslavě 500. uvedení Prodané nevěsty v Národním divadle Ema za roli Mařenky obdržela titul čestné členky první scény. Často v Praze zpívala a svého zachránce, později i životního partnera Dinh Gillyho dokonce prosadila do role Přemysla v Libuši. V roce 1914 si splnila životní sen stát se zámeckou paní a koupila s ním zámek ve Stráži nad Nežárkou. Platila ho však jen ona, neboť manželka milence, paní Gillyová, světe div se, s nákupem nesouhlasila!

Ema zámek zaplnila spoustou starožitností i zvláštních předmětů. Ty nejbizarnější dala do klenuté místnosti vymalované temnými mračny. Ke vstupujícímu vztahoval ruce kostlivec, u stropu se hýbali netopýři a z rohů svítily oči sov. Obří pavouk spřádal pavučinu, ze země se vztyčoval had, u zamřížovaného okna seděl vyhublý mnich a nad vším svítil nápis : „Všechna sláva – polní tráva.“ Záliby operní divy se projevily i ve stylizaci do strážské černé paní nošením dlouhých černých šatů s fialovými doplňky.

Na zámku byla i komora s tajným vchodem, kam subreta umístila zlaté a stříbrné servisy, toaletní soupravy, diamantové čelenky, brože, náhrdelníky, 42 drahocenných prstenů s drahokamy, achátové mísy, předměty ze slonové kosti a nespočet jiných cenností. Sbírku doplňovalo 10 000 vzácných knih, díla o alchymii, spiritismu, astrologii, strašidlech, procesech s čarodějnicemi, různá vydání Bible a díla Boccaccia, Cagliostra a Casanovy. Většinu věcí na cestách její doprovod, sestávající z několika osob, včetně tajemnice a uspávačky, převážel s sebou.

Nechyběla ani tajná chodba, vedoucí z ložnice k rybníku a řece pod zámkem, kterou prý k ránu prchali vášniví milenci… Pravda byla daleko prostší: tudy se vydávala Ema Destinnová za svou další vášní – rybolovem.

Jmění se rychle tenčilo

V roce 1916 se rozhodla ukončit angažmá v New Yorku a vrátit se domů, i když cesta kvůli válce nebyla jednoduchá. Vezla i tajné dokumenty českého odboje, s nimiž byla na hranici zadržena. Za velezradu Rakouska-Uherska byl v té době jen trest smrti. Naštěstí zasáhl nejmocnější člen jejího fanklubu, německý císař Vilém II. Díky jeho intervenci byla potrestána jen odebráním pasu. Ve Stráži s ní tak zůstala v internaci i řada přátel z řad příslušníků států, které byly s monarchií ve válečném stavu. Než byli převezeni do internačních táborů, Destinnová finančně podporovala jejich rodiny v zahraničí.

Hospodaření bylo ale pro nezkušenou zámeckou paní velké sousto a její obrovské jmění se rychle tenčilo. Svou roli hrála i její štědrost k širokému okruhu přátel. Inu, geny po otci! Ema tak byla nucena prodávat starožitnosti a padl i její původní úmysl odkázat zámek národu.

Znovu potvrdila svou schopnost zbytečně si komplikovat život, když se „na stará kolena“ bezhlavě zamilovala. Lesního inženýra a amatérského zpěváka Viléma Kunstovného s uměleckým jménem Mario Roman se pokoušela neúspěšně prosadit i do Národního divadla. Ten sice obdivoval její zpěv, ale méně ji samu. Šlo o další z nepodařených milostných vztahů. Skandál byl tak velký, že Dinh Gilly, aby se na svou hanbu nemusel dívat, opustil zámek a dobrovolně požádal o zařazení do internačního tábora.

V posledních letech války se znovu vydala na turné po Čechách a její vystoupení v roli kněžny Libuše byla národní manifestací. Když v závěru zazpívala Kde domov můj, následoval jásot a frenetické ovace. Vyhlášení Československa uvítala vyvěšením československé vlajky a záhy hostila návštěvu nejvzácnější, prezidenta T. G. Masaryka.

Ještě třikrát se vydala do Ameriky, ale jen na koncertní turné. Místa v Metropolitní opeře již obsadili jiní, posluchači měli nové idoly a Americe vládl černošský jazz. Přes úspěch, který turné mělo, se vrátila do Stráže a její život se ubíral od deseti k pěti. Její žádost o profesuru zpěvu na pražské konzervatoři byla zamítnuta a stejně dopadla i žádost o doživotní rentu za zásluhy o stát. Kdepak, velké úspěchy v cizině se v českých zemích neodpouštějí!

Vezmu si jedině Čecha

Pokusila se o výuku zpěvu v bytě sestry v Praze, ale přihlásilo se málo zájemců. Lukrativní nabídku na výuku v Americe odmítla. Je přece vlastenka! Poslední z velkých vystoupení měla v roce 1923, kdy obecenstvu na vltavském nábřeží a Císařské louce zpívala bez reprodukční techniky (!) z vyšehradské skály Libušino proroctví. Právem se cítila všemi opuštěná, vzhledem k tomu, co vlasti i přátelům dala.

Ona, která odmítla skvělé nápadníky – dirigenty Mucka, Toscaniniho a Strausse, zpěváky Carusa a Gillyho i mnoho jiných, protože prohlásila, že se provdá jedině za Čecha. A ten spadl doslova z nebe.

Ve Stráži se objevil mladý nadporučík letectva Josef Halsbach, který majitelce předvedl fotografie zámku pořízené z letadla. Osamělá Ema mu padla do náruče a záhy se vdala za muže o 20 let mladšího, kterého vůbec neznala. To nemohlo skončit dobře. Jeho zájmy byly jen letadla a motory, takže hospodaření na panství nepomohl. Pěvecké kvality manželky uznával, ale nesdílel její záliby. Jednoho dne se vytratil, snad onou tajnou zámeckou chodbou, prý i s nemalou hotovostí… Ema zahořkla a uzavřela se před světem. Jako by se naplnila slova z jejího deníčku: „I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka jednou zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal. Nevěřte lidem, zklame vás každý. Stulte se v náruč přírody a nechtějte nic od člověka.“

Značně ztloustla a přihlásily se zdravotní potíže zaviněné špatnou životosprávou. Zemřela nečekaně po operaci očí v Českých Budějovicích v nedožitých 52 letech. A vlast se probudila! Zesnulá Ema se stala národním majetkem, jak je v této zemi u velikánů po smrti pravidlem. Nebyla pohřbena podle svého přání v zámeckém parku ve Stráži, ale převezena do Prahy a po velkolepém pohřbu a řadě projevů o její velikosti uložena na pražském Slavíně.

Vdovec si užíval zámek dalších pět let. Znovu se oženil a synovi dal jméno Destinn (sic!). Postupně prodával cennosti a zbytek šel se zámkem do veřejné dražby. Dnes je na jednom z oblíbených míst Emy Destinnové kamenný památník s iniciálami ED a epitafem, který si napsala rok před smrtí: „Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy zřít, vzpomeňte při přeletu sněhobílých racků samoty duše mé, jež dojista vtělena do některého z nich, znovu se vrací v místa štěstí svého zašlého.“

Za života i po smrti získala mnoho ocenění a slávy. Opravdu přiměřené pocty se jí ale dostalo, až když po ní byla pojmenována planetka č. 6583, objevená v 80. letech v hvězdárně v Kleti. Opravdová hvězda… Ema Destinnová.

Článek vyšel v časopise Květy 23. 2. 2023.

Související články