Byla libeňské dítě, ale narodila se v březnu 1938 na Štvanici, v porodnici, která už dávno nestojí. U Hlaváčových byli všichni posedlí divadlem. Tatínek Jan, profesí úředník a později knihovník, byl vášnivý ochotník, a dokonce kdysi dostal nabídku na angažmá v Národním divadle. Maminka z něj však chtěla mít právníka a komediantství mu nepovolila. Jan se zamiloval do stejně „potrhlé“ Heleny, která brala hodiny u herce a režiséra Národního divadla Karla Želenského. Svým dvěma dcerám v herecké kariéře ti dva nebránili, spíš naopak, ještě jim podstrčili správné sudičky. Když se v roce 1938 narodila Jana, šla jí za kmotru herečka Eva Salzerová, manželka divadelního režiséra Františka Salzera. O sedm let později se kmotrou Daniely stala jiná významná osobnost, Míla Mellanová, zakladatelka divadla pro mládež. Z obou dívek se herečky staly - té mladší se říkalo Dana.
Dům kočky Modroočky
„U Jany se tak nějak předpokládalo, že z ní bude herečka. Byla ‚puďák‘ odmalička. Já jsem ale byla těžký introvert a nejvíc mě bavila matematika. Přesto jsme si spolu zahrály v bajce Dům kočky Modroočky v Divadle Jiřího Wolkera. Mně bylo pět a hrála jsem prasátko, Janě bylo dvanáct a hrála šaška. Pak jsme se potkaly v Národním divadle, když tam Jana přešla z plzeňského divadla a dostala hlavní roli v dramatu Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Já byla studentka DAMU a dělala jsem tzv. křoví. A potřetí jsme se spolu ocitly na jevišti až v devadesátých letech, když pro nás Jana našla hru Opala a její poklad a jezdily jsme s ní po zájezdech. V té době už jsem měla problémy se zády a brzy jsem toho musela nechat,“ vyprávěla mi před lety její sestra Daniela Hlaváčová.
Byla od roku 1967 členkou Divadla E. F. Buriana, a když v roce 1991 skončilo, nové angažmá už nehledala a učila v libeňské lidové škole umění. Její nejslavnější postavou se stala zlá sestra Dora v pohádce o Popelce a znovu si tu samou postavu zahrála i ve Vorlíčkově pohádce Tři oříšky pro Popelku. Daniela s Janou se potkaly v roce 1966 v televizním seriálu Eliška a její rod. Dokonce v něm dostaly role sester a jejich matkou byla Olga Scheinpflugová.
Ostříhaná dohola
Stačilo ovšem málo a Jana se nemusela dožít ani školního věku. Během druhé světové války onemocněla prudkým paratyfem, vypadalo to, že nepřežije, ale na poslední chvíli jí strýc lékárník sehnal jakousi tabletku. Jako zázrakem se uzdravila, ale vypadaly jí vlasy. Vzpomínala, že její mamince tehdy doporučili, aby ji nechala ostříhat dohola. V té době měla Jana zrovna nastoupit do první třídy, a tak jí maminka pořídila na hlavu vyšívaný čepeček. Zvídavé děti jej Janě ovšem z hlavy strhávaly. Muselo to pro ni být těžké, ale žádnou frustraci si z toho prý neodnesla. S vlasy měla problémy i v dospělosti, a umně to maskovala nejrůznějšími parukami. Když pak hrála v Národním divadle markýzu de Merteuil v inscenaci Nebezpečné vztahy, kde v rámci role střídala dokonce tři paruky, nasazovala si je sama i bez zrcadla.
Chleba s hořčicí
Rodiče se později rozvedli, maminka nervově onemocněla a dostala invalidní důchod. S penězi se muselo šetřit, a tak všechny tři „holky“ večeřely chleba s hořčicí. Po jedenáctiletce šla Jana dělat přijímačky na DAMU, během nichž se rozplakala, ale vzali ji na odvolání. Ještě jako studentka dostala od režiséra Zdeňka Janin úplně Podskalského nabídku na roli Mefistofely po boku dr. Fausta v podání Miroslava Horníčka v komedii Kam čert nemůže. Jana je v ní v černých kudrnatých vlasech a své dívčí přirozenosti skutečně okouzlující. O dva roky později ji Jiří Sequens obsadil do role švadlenky v povídkovém filmu Kolik slov stačí lásce a její ctitele si zahráli mim Ladislav Fialka a Miloš Kopecký, s nímž se v budoucnu sešla ještě několikrát. V roce 1966 spolu flirtovali v komedii Flám a dva roky poté zazářili v Hříšných lidech města pražského v povídce Telegram z Neapole.
Smrt manžela
Jana mezitím v roce 1960 nastoupila do angažmá v plzeňském divadle, kde ji čekala spousta rolí. Strávila tam pět let, ale vzpomínala na ně celý život. Jistě i díky vztahu s kolegou Jiřím Michným, za nějž se provdala a v roce 1963 se jim narodila dcera Terezka. Janu však brzy čekala těžká zkouška: manžel onemocněl roztroušenou sklerózou a zemřel v pouhých 34 letech. Pro nešťastnou Janu se stala vysvobozením nabídka do Národního divadla, kde se sblížila s Luďkem Munzarem. On měl za sebou poměrně dlouhý vztah s loutkoherečkou Naďou Munzarovou a z manželství s ní dceru Johanku (*1962). Naďa si nechala příjmení i po rozvodu, i když si našla životního partnera, loutkoherce a spisovatele Ivana Krause. Leta spolu hráli černé divadlo v zahraničí a do Čech se vrátili po listopadu 1989. S Luďkem se po letech setkali nad společným projektem, když Ivan napsal hru Poker bez esa, Munzar ji režíroval a Jana Hlaváčová s Petrem Kostkou v ní účinkovali.
Teta Růženka
Jana se za Luďka vdala v roce 1969 na Zbraslavi, když už mu stejně Terezka dávno říkala „tati“. O dva roky později, 28. prosince 1971, k nim jako opožděný vánoční dárek přibyla dcera Bára. Nikdy nevyhledávali bujaré večírky, věnovali se hlavně své práci a rodině. Snad tím, že se poznali ve zralejším věku a oba už věděli, co chtějí, se jim vztah povedl. Byli spolu na jevišti i doma, dokázali ale jeden druhého zastoupit.
Bára Munzarová mi k tomu kdysi řekla: „Táta kdykoli bez problémů myl nádobí, nakupoval nebo uvařil, jindy zase maminka luxovala – kdo byl doma a měl čas, udělal, co bylo potřeba. Měli jsme štěstí na hlídací paní Růženu Landovskou, které jsme říkali teta Růženka a rodiče ji našli na inzerát. Babičky jsme si užívali o prázdninách, ale ona byla víc než babička, opravdu úžasný člověk, a přitom byla přísná. Když jsem přišla ze školy, třeba třikrát mě nechala přepsat úkol, protože říkala, že mi to jinak tatínek nepodepíše, protože to mám naškrábané. Ve třídě jsem měla vždycky jako první popsaný sešit, protože tam byly od ní vždy dvě nebo tři pravítkem přeškrtnuté verze.“
Odchod z Národního
„Maminka s tatínkem spolu občas hráli. Jako malá jsem je zažila v Našich furiantech nebo Vévodkyni valdštejnských vojsk. Vždycky to bylo profesionální, osobní vztah se na jevišti neřeší. Jako sladění partneři se projevovali spíš v tom, jak se s panem Kemrem ozývali na schůzích,“ vzpomínala Bára. „Naši dokázali ustát, že to, co řekli, tak to také dodrželi a nezlomila je vidina zisku. Zachovali si svou tvář.“ Tady Bára zjevně narážela na to, že se jim podařilo nepodepsat Antichartu, ale i na jejich odchod ze zlaté kapličky v roce 1990, když se jim nelíbilo jednání a vize nového šéfa činohry Ivana Rajmonta. Přitom ještě do června 1990 Luděk spolu s Janou v divadle excelovali v inscenaci Lev v zimě, on jako Jindřich II., ona jako Eleonora, a jistě by je čekaly další příležitosti.
Pošramocená psychika se záhy podepsala na Luďkově zdravotním stavu, a tak se u něj objevil zhoubný nádor na ledvině, následovala operace a chemoterapie. A Jana mu byla ve všem oporou, tak jako ke konci jejího života zase byl oporou on, když onemocněla Parkinsonovou chorobou.
Sestřička Tonička
Janě v roce 1994 hodila záchranné lano Jiřina Jirásková, když jí jako ředitelka Divadla na Vinohradech nabídla angažmá, a dokonce i místo u svého líčícího stolku, a tak mohla opět zářit na velké scéně a získat zpátky pošramocené sebevědomí. Zároveň již od roku 1982 učila na DAMU a se svými studenty si moc rozuměla.
Nutno ještě připomenout její majstrštyky v televizi a ve filmu. S Luďkem si zahrála královský manželský pár v pohádce Třetí princ, manžely Janáčkovými (hudební skladatel Leoš Janáček a jeho žena) se stali ve filmu Lev s bílou hřívou. Jana vynikla jako rázná domovnice v seriálu Byl jednou jeden dům, po boku Vladimíra Menšíka v inscenacích Ikarův pád a Tažní ptáci, diváci milují její prostořekou zdravotní sestřičku Toničku v Kleinově trilogii o „básnících“.
V modřanském domě
Vždycky pro ni ale byla na prvním místě rodina. Před lety mi Bára Munzarová říkala, že si je vědoma, jaký ohromný přepych zažívá. S výchovou dcery Aničky, kterou má s hercem Jiřím Dvořákem, jí pomáhal její otec a možná by se ani nedivil, že jeho dnes již dvaadvacetiletá vnučka účinkuje v seriálech. Bára rodiče nejprve zaskočila svým rozhodnutím jít na DAMU, ale pak jí samozřejmě fandili. Své první divadelní kroky udělala stejně jako její maminka v Plzni, posléze spolu hrály ve filmu Vůně vanilky, kde jí Jana musela podle scénáře poprvé v životě vlepit facku. A když nastoupila do Divadla na Vinohradech do role Gvendolíny v představení Jak je důležité míti Filipa, tak jí maminka hrála maminku. „Chudák měla větší trému než já, protože se bála, jak to zvládnu. Já ale v takových momentech, kdy je na mě ze všech stran vyvíjen tlak, přepnu a rozlije se ve mně stoický klid. Možná je to nějaká obranná reakce organismu, kterou mám po tátovi,“ řekla mi tehdy. A hereččina starší dcera Terezka? Ta se po řadě let, kdy se věnovala koním, stala městskou policistkou v Kutné Hoře.
Jana svůj život dožila obklopena rodinou, do níž už po leta patří i Bářin druhý manžel Martin Trnavský, v modřanském rodinném domě. Zemřela v sobotu 13. ledna večer, bylo jí 85 let. Luděk zemřel ve stejném věku a ve stejném měsíci – 26. ledna 2019.
Zdroj: časopis Vlasta