Když si s Janou Sedlmajerovou prohlížíte její fotografie z mládí, připadáte si, jako byste listovali dějinami životního stylu.
Snad téměř vše kvalitní, co se v Československu vyrábělo v 60. a 70. letech a šlo na export, bylo s touhle krásnou ženou spojené. Ozdobila produkty do katalogů, na kterých si fotografové a grafici dávali opravdu záležet.
Objednávaly si je u nich totiž podniky zahraničního obchodu a často mířily na západní trhy. Janě slušely stejně blond i tmavé vlasy, zkoušela nejrůznější paruky, takže pokaždé byla úplně jiná.
Jednou pózovala s magnetofonem, podruhé s fotoaparátem, svou tvář propůjčila kosmetickým a vlasovým přípravkům, dekolt zase jablonecké bižuterii i zlatým šperkům.
Věhlasný kadeřník pražské smetánky 70. let Gerhard Matuschka ji využíval jako účesovou manekýnu. Propagovala batohy, psací stroje, kožichy i rukavice, nejvíc ji prý ale bavila auta. Ostatně dodnes je nadšenou řidičkou…
VIDEO: Jana Sedlmajerová se dnes věnuje koučinku a ezoterice. Podívejte se na video.
Vyrůstala v přepychu
Fotomodelkou se stala z nouze v šestnácti letech. Bylo to v době, kdy pro ni deset deka bramborového salátu s rohlíkem byl svátek. Přitom když byla malá holka, všechno kolem ní bylo zalité sluncem. Narodila se do luxusní brněnské vily v Masarykově čtvrti.
„Dědeček Jan Pokorný byl vrchní ředitel Hypoteční banky české a předseda správní rady České průmyslové banky a moje maminka Zdenka se za protektorátu vdala za Václava Pešku, který pracoval také v bance. Dědeček ho zřejmě mámě dohodil poté, co její první muž, policejní lékař Zdeněk Müller, spáchal sebevraždu, aby se nedostal do rukou gestapa. Hrál totiž významnou roli v odboji a věděl, že už ho má gestapo na mušce. Maminka byla několikrát vyslýchaná v Pečkárně a rychlý sňatek ji zřejmě zachránil. A pak jsem se jí narodila já, byla jsem její jediné vymodlené dítě. Do patnácti let jsem vyrůstala v přepychu, obklopená obrazy, vyřezávaným nábytkem, křišťálovými lustry, zlatými hedvábnými tapetami a perskými koberci. K domu patřila terasovitá zahrada s altánem, měla jsem chůvu, chodila jsem na klavír. Chtěla jsem být baletkou nebo zpěvačkou, ale také jsem ráda něco tvořila – třeba šperky z měděných drátků, od maminky jsem se naučila háčkovat. Hlavně jsem ale od ní pochytila vkus. V mládí se oblékala u Podolské. Později sama šila a přešívala. Malovala obrazy a bavilo ji řešit interiéry. Zakládala si na stolování. Dodnes po ní mám anglický ručně malovaný jídelní servis Copeland,“ vypráví Jana.
Osudové setkání
Počátkem 50. let se její otec jako vysoký bankovní úředník stal nepřítelem režimu. V roce 1952 se jednou právě vracel z výslechu Státní bezpečnosti a šel se svěřit ke kamarádovi. Ten jim už domů zavolal jen hroznou zprávu, že u něj zemřel na infarkt. Rok před ním zemřel dědeček Pokorný, kterého měla Jana rovněž velmi ráda.
Ve vile zůstaly samé ženy, kterým nezbývalo než rozprodávat starožitnosti, aby měly na živobytí. O pět let později se nechaly přesvědčit strýcem Mirkem, pražským zubařem, aby se přestěhovaly do jeho velkého bytu. Nabídl jim to ze strachu, že by přišel o ordinaci, kdyby mu soudruzi kvůli nadměrným metrům přidělili nájemníky.
Všechny tři se tak sestěhovaly do dvou místností bez příslušenství, navíc nesměly v ordinačních hodinách vycházet ani na záchod. Jana si mezitím začala v Praze hledat školu, která by ji bavila – a našla grafickou školu v Hellichově ulici na Malé Straně.
„Na Újezdě jsem se ptala na cestu kolemjdoucího pána. Ujistil mne, že jde také tím směrem. Ještě ten den jsem seděla ve třídě, neboť to byl profesor Skopec, stěžejní profesor té školy. Měla jsem za sebou úspěšné přijímací zkoušky na brněnskou UMPRUM, kam jsem kvůli stěhování už nenastoupila, a on to uznal,“ vysvětluje Jana. Považuje to za řízené setkání, které nastává v osudových okamžicích života.
S náručí tulipánů
V druhém ročníku se začala učit malířskou techniku air-brush, při níž se stříká barva pistolkou pomocí stlačeného vzduchu a využívá se hlavně při tvorbě reklam, streetartu a retuši fotek. To všechno Jana později využila, a hlavně s ní dnes tvoří své energetické obrazy. Další její osudové setkání následovalo.
O prázdninách se dostala na praxi do barrandovských ateliérů k dnes už legendárnímu fotografovi Karlu Ješátkovi. „Byl ke mně laskavý, pustil mě s důvěrou do laboratoře, bral mě na natáčení,“ říká Jana a jako by právě on odstartoval její kariéru před objektivem. První, kdo ji požádal, aby mu stála modelem, byl Vilém Heckel, známý horolezec a fotograf velehor.
Vyfotil ji s náručí tulipánů (fotka se jmenovala Tulipány nerostou jen v Amsterodamu) a rázem o ni projevili zájem další fotografové. Snad nejvíc spolupracovala s Fredem Kramerem, zásadní osobností české reklamní fotografie 60. a 70. let. V roce 1963 ji režisér Jaromil Jireš dal malou roli těhotné blouznící holky ve filmu Křik.
„Den před natáčením jsme byli vysláni s Josefem Abrhámem do chrudimské porodnice, kde nás čekal hluboký zážitek právě probíhajícího porodu. Po tomto filmu se mi ozývala barrandovská produkce s dalšími nabídkami, a to už jsem byla v jejich rejstříku vedena jako herečka,“ napsala o tom Jana Sedlmajerová v knížce Detektivka mého života. Na hereckou dráhu se ale nikdy nevydala, jen si do ní občas odskočila.
Plout ve větru
Rovnou ze školy totiž nastoupila s partou spolužáků na umístěnku do tiskárny Svoboda na Karlově náměstí. „Hlavní náplní práce byly úpravy fotek prospektů pro podniky exportující české výrobky do zahraničí. Představte si, že typická zakázka byla fotka obráběcího stroje. Ten se v běžném provozu nedá vyfotit tak, aby se dal použít do luxusního katalogu. Dostali jsme tedy fotku z reálu a ručně ji upravovali tak, aby stroj vypadal reprezentativně,“ cituji opět z její knížky.
S partou si užívala uvolněné „šedesátky“ a zároveň se seznamovala s dalšími zajímavými lidmi od filmu. Jednoho znala už ale z Brna. Byl to Zdeněk Braunschläger, na kterého chodila do Divadla bratří Mrštíků.
Později se také přestěhoval do Prahy a začal si budovat půdní byt na Václavském náměstí v domě, kde si pod hlavičkou družstva stavěl byt i Waldemar Matuška nebo Václav Štekl. Přátelství se Zdeňkem pokračovalo až do jeho smrti, Jana ho vyprovázela i na poslední cestě.
Našla se v ezoterice
Příjmení získala sňatkem s chemikem Bondou Sedlmajerem, s nímž jí to ale dlouho nevydrželo. „Měl pro mne velkou nevýhodu – byl rád doma, kdežto já chtěla plout stále ve větru. Vzala jsem ho na natáčení Ukradené vzducholodi, aby poznal jiný život, ale pro něj to bylo moc. Tak jsme se v lásce rozvedli, po krásném vysvětlujícím rozhovoru a flašce whisky k tomu,“ směje se Jana.
Na natáčení Ukradené vzducholodi má krásné vzpomínky: „Mým učitelem se v tomto filmu stal Čestmír Řanda, který mě jako kandrdase velmi podporoval. Nedával mi znát, že jsem proti němu nula, co ještě nic neumí. A pana režiséra Karla Zemana jsem samozřejmě obdivovala za jeho kreativitu. Byl korektní a pohodový a na place naprosto přesně věděl, co chce a jak to má být.“
Jana se mezitím začala živit jako propagační grafička, prožila ještě různé lásky včetně dalšího manželství s kameramanem Jiřím Vojtou, aby nakonec zjistila, že je pro ni nejcennější svoboda a nezávislost. Jejím dobrým přítelem byl režisér Zdeněk Podskalský, známý znalec žen. Zahrála si u něj malou roličku ve Světácích a v Noci na Karlštejně.
„Vzal si mě jako asistentku na pořad, s kterým jsme jezdili po republice. Jednou jsme jeli do Brna a on mě nechal řídit jeho saaba. Měla jsem řidičák, ale neměla jsem auto, a tak chtěl, abych si to vyzkoušela. Když nám na skle přistála koroptev, utěšoval mě, že si z toho nemám nic dělat, protože se nezabila, já ale byla hodně vyklepaná. Tak mě vzal do starožitností a tam mi koupil krásnou drátěnou taštičku. Samozřejmě jsem u něj byla mnohokrát na mejdanu v malostranské věži, byly to neopakovatelné večery,“ vzpomíná Jana.
Poznala se s mnoha umělci, ale od jejich světa se po čtyřicítce odstřihla. Začala se věnovat józe a ezoterice a konečně našla své pravé poslání. Z jejích mouder vybírám jedno na závěr: „Zkuste si představit člověka jako kytaru, která má v sobě struny. Dokážeme-li se naladit na strunu radosti, prožíváme ji. Kolem nás se budou pohybovat i lidé, kteří brnkají na jinou strunu, třeba strachu. Když se udržíme na své struně, okolní svět nás nedostane.“
Zdroj: časopis Vlasta
