Všechny životní prohry i vítězství brala s nadhledem jako přirozený stav věcí. Byla upřímná a otevřená. Znala se se spoustou významných osobností a o každém dokázala vyprávět historky.
Škoda jen, že nenapsala vlastní vzpomínky. Když jsme za ní v parném létě 2018 přijeli do její vily na Stražisko, uvítala nás domácím jablečným moučníkem a vlídným úsměvem.
Namátkou vyndala jedno z mnoha alb s fotografiemi a nad nimi jsme si povídali. Na místním koupališti bylo ten den plno, a tak moje první otázka tehdy zněla, jestli tam s Ottou také chodila plavat.
„Koupaliště budovali místní lidé v akci Z, a když se v červnu 1973 slavnostně otvíralo, můj muž tam šel se snachou a synovcem. Ten den bylo docela chladno a pršelo. Starosta měl úvodní proslov, ale odmítl skočit do vody, že má revma. Pak se obrátil na tajemníka a ten řekl: ,Nemožu, ono by to ve šplóchlo.‘ Byl totiž hodně tlustej. Tak můj muž svlíkl sako a kalhoty a skočil do bazénu, protože někdo ho pokřtít musel.“
VIDEO: Příběh Lindy Wichterlové. Podívejte se na video.
Na tenise s maminkou
Lindu s Ottou kromě jiného spojovala vášeň ke sportu, v případě Otty především k tenisu. „On byl v juniorském družstvu v Prostějově a místo učení odpoledne hrál pořád tenis, ani nechtěl jet na Stražisko. Pak se dozvěděl, že moje maminka je třetí dáma prostějovského závodního družstva v tenisu, a tak si s ní šel zahrát, a já jí sbírala míčky. Mezitím otěhotněla, nemohla hrát, tak jsem s ním začala hrát já. Jenže jsem byla pořád bitá, vždycky mě porazil,“ vzpomínala se smíchem.
Stražisko si jako výletní místo vybralo již v roce 1896 devět významných prostějovských rodin, protože se nacházelo jen pár kilometrů od města.
Založili družstvo, zakoupili velký pozemek s lesem, sadem a starou stodolu ve Stražisku a tu postupně upravili tak, aby tam každá z devíti rodin měla svůj pokojík.
Někteří si postupně v obci pořídili vlastní vilky ve stylu historizující lidové architektury s bohatými řezbářskými prvky a v nezvyklé barevnosti.
První, Šumnou, si nechal postavit obchodník s látkami Josef Berka, další, Pampelišku, Karel Kaiser, majitel palírny U Zeleného stromu, do níž o mnoho let později jezdil herec Ladislav Pešek s rodinou.
Rozlehlé sídlo tu měl také první český prostějovský starosta Karel Vojáček s manželkou. Ta po manželově smrti vybudovala feriální osadu pro děti z obecných škol a dům odkázala prostějovským sirotkům.
Čas se řídil podle vlaků
Vraťme se ale k původnímu stavení, zvanému Zátiší, na které Linda Wichterlová ráda vzpomínala: „Jezdil tam už můj tatínek jako dítě a žili ve velmi skromných podmínkách bez elektřiny. Snídani si vařili na lihovém kahánku a k večeři měli chleba s tvarohem. Já tam zažívala s ostatními dětmi doslova eldorádo. Nepotřebovali jsme hodinky. Náš čas se řídil podle vlaků, protože Zátiší stálo jen kousek od nádraží. Ráno o půl osmé zahoukal vlak, tak jsme vyskočili z postele a šli hrát tenis. V 9.45 přijel další, to už jsme skončili, všichni jsme drželi v ruce kus chleba a šli jsme do lesa na houby nebo jen tak na procházku. V poledne vyzváněl zvon, doma jsme si dali bramboračku, lívance nebo nějakou omáčku a pak muselo být ticho, protože menší děti spaly. V půl třetí přijel vlak, a to už se mohlo zase začít řádit.“
Do Stražiska jezdil odmalička také Otto Wichterle s rodiči. Wichterlovým patřila v Prostějově továrna na hospodářské stroje a parní motory a měli pět dětí, z nichž Otto (1913–1998) byl nejmladší.
Ottova sestra Ema se věnovala zahradní architektuře a její rukopis je dodnes patrný na rozlehlé zahradě, plné stromů, dřevin, bylin a alpinek u letní vily, která se nachází na opačné straně než Zátiší.
První pusa ve Wikovu
Wichterlovi si krásnou vilu, postavenou v roce 1910, nejprve pronajímali a teprve v roce 1928 ji odkoupil Ottův otec Karel. Jezdili do ní zásadně jen v létě, protože se nedala nikdy pořádně vytopit, osobním autem Wikov, vyrobeném v jejich firmě.
Linda se s ním jednou svezla a po cestě dostala od Otty, o čtyři roky staršího, první pusu. Teprve po zasnoubení v roce 1937 navštívila vilu Wichterlových a od té doby v ní trávila většinu prázdnin a slavila v ní ještě i své jubilejní sté narozeniny...
„Bylo to úžasné. Rodina mi dala velké, ručně vyráběné fotoalbum, přišla spousta lidí z vesnice. Moje malé pravnučky tu chodily s mlékem a cukrem a rozdávaly je lidem ke kávě. Na zahradě jsme pak slavnostně zasadili strom, jedlý kaštan. Vlastně každý člen rodiny má tady na zahradě strom, který sám zasadil,“ líčila oslavenkyně.
Také svatbu s Ottou měla na Stražisku v roce 1938 a prožili spolu šedesát let šťastného manželství, bez ohledu na změny společenských poměrů, které se na jejich rodinách podepisovaly. Nikdy se prý nepohádali a vycházeli si ve všem vstříc.
Menuet s Manon Chaufour
Linda se narodila 18. srpna 1917 v Prostějově jako nejstarší dcera obchodníka a majitele železářství Kamila Zahradníka a jeho manželky Květeny (Květy), rozené Krapkové.
„Můj tatínek se sice živil jako obchodník, ale původně studoval starořečtinu a latinu, než musel školu opustit, když mu zemřel otec, aby převzal jeho firmu. Zajímavý původ měla i moje maminka. Její otec byl Josef Krapka-Náchodský, básník, novinář a politik, který na konci 19. století zakládal sociální demokracii. Svým dětem dal zvláštní jména – kromě dcery Květeny měl syny Květoslava, Běluše a Drahoně. Věnovali se sportu a ochotnickému divadlu ve spolku Tyl a k němu pak vedla moje maminka i nás, tedy mě a mé dvě sestry Květu a Milevu. Nejen, že jsme divadlo hráli, ale také jsme do něj rádi chodili, takže jsem viděla z lóže tehdy mladinkou Hanu Vítovou, Natašu Gollovou nebo kašpárka Vojtu Mertena.
Tatínek byl zase nadaný houslista a uměl i na řadu dalších nástrojů. Já chodila až do oktávy na hodiny klavíru, což mě moc nebavilo, ale zato jsem odmalička ráda tančila,“ vyprávěla Linda Wichterlová.
V prostějovském Národním domě jednou tancovala menuet s Manon Chaufour, budoucí slavnou baletkou, která pocházela z francouzské rodiny. „Manon byla moje kamarádka, chodila k nám domů a krásně malovala křídami na velkou tabuli, kterou jsme měli v pokojíku. Byla velmi múzická a od deseti let se pak věnovala baletu naplno, takže jsme se pak už nestýkaly.“
Čočky vyráběla v kuchyni
Linda začala studovat medicínu, ale mezitím Němci vysoké školy zavřeli, a tak se věnovala rodině. Protektorát prožili ve Zlíně, kde Wichterle jako vystudovaný chemik získal místo ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa.
V roce 1938 se jim narodil Ivan, o dva roky později Kamil. Ve Zlíně se Wichterlovi poznali s Vavrečkovými, hlavně s paní Boženkou, maminkou Václava Havla. Otto od roku 1940 vedl výzkumnou skupinu, která se zabývala polyamidy.
Již v roce 1941 téměř dokončil vynález pružného vlákna silonu. Nechtěl však, aby vynález padl do rukou nacistů, a tak jeho objev uměle oddálil. V roce 1943 byl zatčen gestapem kvůli podezření z odbojové činnosti, ale naštěstí ho po čtyřech měsících pustili.
Po válce Linda ve zkráceném termínu dostudovala stomatologii, velkou kariéru však neplánovala. Chodila do ordinace na pár hodin týdně a byla raději k ruce svému muži, jenž se pustil do vynálezu kontaktních čoček.
Nijak jí nevadila role hospodyně, denně vařila, Otto chodil domů i na obědy. Dokonce mu v kuchyni pomáhala s výrobou čoček. Jejich výzkum totiž byl při politické čistce na Vysoké škole chemickotechnologické, kde Wichterle působil jako profesor, v 50. letech zlikvidován.
Mezitím byl jmenován ředitelem Ústavu makromolekulární chemie, jehož budova se tehdy ovšem teprve dokončovala, a proto se věnoval výzkumu doma a za pomoci své ženy.
Dva tisíce slov
Drželi při sobě i v roce 1968, kdy se Otto spolu s několika dalšími vědci a redaktorem Literárních listů Ludvíkem Vaculíkem sešli kvůli prohlášení o současné situaci ve společnosti.
Tak vznikl manifest Dva tisíce slov. Vědci jeho znění schválili, začaly se shánět podpisy a 27. června manifest vyšel v tisku.
Mezi signatáři nechyběla ani Linda, 21. srpen ji zastihl na Stražisku. Její muž se ale mezitím s kolegy rozjel do Vídně a po synech jí poslal vzkaz, aby za ním odjela.
Nakonec se po složitých peripetiích setkali v Curychu a vydali se spolu na sympozium do Kanady. Vrátili se po měsíci do docela jiných podmínek, zakrátko se Wichterle dočkal odvolání z funkce ředitele a v Akademii věd mohl zůstat pouze jako řadový odborník.
Všechno spolu zvládli a Linda byla až do konce života přesvědčená, že dlouhověkost a dobré zdraví má díky Stražisku a jeho přírodě. Léčila se zásadně jen bylinkami a důležitým elixírem byl i její optimismus a smysl pro humor.
Zdroj: časopis Vlasta
