Jeho jméno nese druh miliony let vymřelého trilobita. A taky šnek Anomphalus jaggerius. I ten vymřel už v permu. Ta paleontologická pocta má logiku. Stačí se na jejího nositele podívat, dalo by se říct poťouchle. Spravedlivější by bylo vzít v úvahu skutečnost, že Mick Jagger poprvé stanul u mikrofonu své kapely před více než šedesáti lety. I když to není úplně přesná charakteristika a muzikanti by se v době svých začátků proti ní ohrazovali, je to kapela rocková.
Rocková hudba se zrodila jako vzpoura proti všemu starému, co v populární hudbě do té doby panovalo, všemu konzervativnímu, zaostalému a brzdícímu, tedy i proti stylově a věkově starým protagonistům. V době jejího vzniku byl padesátiletý rocker v podstatě nemyslitelná anomálie. Avšak rockeři dorůstali, dozrávali, stárli – a co s nimi? Mnozí nepsaný požadavek rocku naplnili bezděky tím, že se vyššího věku nedožili. Přesto v průběhu let začal rock personálně stárnout.
A tak jsme se dočkali stavu, kdy panteon rockové hudby zalidňují ve stále vyšší míře senioři – šedesátníci, sedmdesátníci a přece jen stále ještě vzácně i osmdesátníci, jímž se od konce července stane i Mick Jagger.
Na slovíčko v Praze
Otázka, kdy Rolling Stones, a zejména nejviditelnější a fyzicky nejvytíženější zpěvák odejdou ze scény, se především mediálně řeší už minimálně od doby, kdy se blížili k padesátce, tedy tři desítky let.
Pamětihodná scéna: v roce 1990 se dovalili poprvé zahrát i do tehdejšího Československa. Tuzemský novinář, který s Jaggerem (i Richardsem) vedl tehdy rozhovor, samozřejmě skoro povinně zabrousil i k této otázce. Protože vymřelí trilobit i šnek tehdy ještě neměli rocková jména, v té době je věda ani neznala, zeptal se těch dvou, jak se cítí jako dinosauři. Richards se nad otázkou rozchechtal s tím, že už chápe zájem médií, protože kdo by nechtěl na vlastní oči spatřit živé dinosaury. Sušší Jagger šel víc k věci a prohlásil, že když to kapele hraje lépe než kdy dříve, nevidí důvod, proč by se měla odsunout do muzea mezi fosilie.
Jinými slovy v podstatě opakoval to, co odpověděl kterémusi britskému novináři 60. let, kdy mu bylo málo přes dvacet, celá parta byla na vzestupu a tazatel se zeptal, zda si umí představit, že bude stejné kousky na pódiu vyvádět i jako padesátník. Jagger tehdy odpověděl bez zaváhání, že ano. Českému novináři pak ještě s cockneyským přízvukem domumlal obvyklou mantru stárnoucích hvězd showbyznysu o tom, že myšlenky na odchod ze scény by mohly být aktuální, až začnou být trapní. A kdo že to pozná? Snad prý oni sami a zcela jistě publikum.
Tehdy v Praze mu bylo 47 let. Novinář byl na prahu Kristových let. Od té doby uběhl další Kristův cyklus, novinář píše do Květů pamětní medailon k Jaggerovým tehdy nepředstavitelným kulatinám a má jednou nohou nakročeno do důchodu. A Jagger? Coby jeden z nejbohatších lidí showbyznysu (jeho majetek se odhaduje na 550 milionů dolarů) důchod, ani ten britský, nepotřebuje.
A co je hlavní: publikum neusoudilo, že už je i se svou obstarožní partou trapný a patří do starého železa, a dychtivě kupovalo vstupenky na jejich poslední turné k uctění šedesáti let na scéně, které pro pokročilé sedmdesátníky skončilo loni v srpnu. Trochu si přisadil krutý žertéř Richards, když jeho „dvojče“, na něž se ti dva v hudebním světě pasovali, zplodilo v 73 letech osmého potomka, což glosoval: „Už by se měl dát sterilizovat.“
Nic takového nelze od sexuálního symbolu rocku očekávat, o to se možná zanedlouho postará matička příroda. Na každý pád na otázku, která nepřestává zaznívat už polovinu jeho života, odpovídal i v loňském roce stále stejně: otázka odchodu na odpočinek není na pořadu dne. V nucené izolaci za covidu promýšlel prý plány na nové album i další turné.
Zdravě pěstěný snob
V izolaci se musel cítit už jako dítě a adolescent. Dartford v kentském hrabství, kde se roku 1943 narodil, leží sice necelých třicet kilometrů od centra Londýna a je to okresní město, ale pro jeho 80 000 obyvatel platí, že pravý život kypí jinde.
Michael Philip Jagger vyrůstal v posledních válečných, a pak hlavně v bídných poválečných letech v poměrně zajištěné středostavovské rodině. Učitel tělocviku Basil Jagger, jemuž známí neřekli jinak než Joe, zabezpečil rodinu tak dobře, že si mohla dopřát i dovolené v zahraničí, luxus dostupný v té době málokomu.
Svým dílem přispívala i jeho žena Eva, místní kadeřnice, kterou si Basil vyhlídl po jejím příjezdu z rodné Austrálie, a roku 1940 si ji vzal. Na jedné rodinné dovolené prožité už i s druhorozeným synem Chrisem ve Španělsku koupili rodiče Mikeovi (ano, tak mu doma říkali, a byl to pro rodiče mírný šok, když si v přerodu na muzikanta začal říkat plebejsky Mick) první kytaru.
Lépe zpíval jeho bratr
Doma v kuchyni měla paní Jaggerová sice neustále puštěné rádio, od nějž však Mike prchal, protože vysílalo zatuchlé šlágry té doby. Jiný hudební vliv na bratry Jaggerovy, z nichž obou vyrostli muzikanti, se dohledat nedá. Co si sami nenašli, neměli. Mike se zálibně ometal kolem vojenských kapel břinkajících ve vítězné mírové době soustavně městem. Chris našel zalíbení v opeře a zpíval prý vždycky lépe než bratr, což zase nebylo tak těžké, jak připouštějí i pamětníci Mickových hudebních začátků.
Cvičí šestkrát týdně, jí zdravě
Podstatněji se na starším synovi podepsal otec, fanatik do sportu, pohybu a zdravého životního stylu. Vyplatilo se mu to, dožil se 93 let. Mick, který měl sice před čtyřmi lety problémy se srdcem, jež vyřešila až operace chlopně, nechce nic zanedbat, touží-li ještě pár let pokračovat ve vyšilování na pódiu, a dodržuje tedy přísný režim. Už čtvrt století je v péči osobních trenérů, cvičí tři až pět hodin, ale prý jen pětkrát šestkrát týdně. „Nepřeháním to,“ říká. Nicméně běhá denně dvanáct kilometrů a v jeho jídelníčku jsou nyní položky, jimž se s kapelou na drogách, nikotinu a alkoholu v dobách cesty ke slávě vysmíval: vláknina, luštěniny, čerstvé ovoce a zelenina, drůbež, ryby, pochutiny z veganského zápraží.
Do rebelské pozice se musel nutit
Jako klukovi se mu otcovský dril zajídal neméně než nutnost nosit školní uniformu. Nikdy nebyl pravý rebel, jak se na tom shodují ti, kteří ho znávali dřív, i jeho pozdější kolegové; mnozí se nerozpakují charakterizovat ho dokonce jako snoba. Do rebelské pozice se musel nutit, ale přizpůsobil se a nereptal. „Věděl jsem, že musím,“ glosoval. Vedle toho, že jako školou povinný mladík měl nadprůměrný prospěch, vynikal i v kriketu, ragby, badmintonu a košíkové, sportu, jemuž především zasvětil život jeho otec.
Potkali se na nástupišti
V sedmnácti začal kouřit. Ten šok otec těžce rozdýchával. Cukal se, když ho rodiče se železnou pravidelností posílali k holiči ostříhat se, a začal se výstředně oblékat. To zase málem nepřežila matka, činná v místní organizaci konzervativní strany, která pár let předtím vystřelila do vysoké politiky jinou svou členku jménem Margaret Thatcherová.
Balil holky ve velkém a k závisti vrstevníků bájil o svém sexuálním životě dřív, než ho poznal. Některé tím iritoval natolik, že desítky let předtím, než se o tom začalo špitat hlasitěji, o něm začali šířit, že v touze po pestrosti nečiní velkého rozdílu mezi pohlavími.
Přibližně v té době ho maminka přistihla, jak si před zrcadlem zkouší zpěvácké pózy. Dál se tím pak už ani netajil. V té době u nich také permanentně zvonil pošťák. Mike začal objevovat hudbu a nespokojený s nabídkou v řadových britských obchodech začal si objednávat desky s Rhythm & Blues a rock’n’rollem přímo od pramene, z Ameriky. Tato doba korespondovala i s tím, že si našel nové přátele. S mnoha z nich se seznámil v klubech, kam dojížděl na koncerty, buď přímo Londýna, nebo do jiných menších měst, požehnanějších v tomto směru než jeho rodiště.
Noví přátelé byli stejně zapálení hudební fanoušci, někteří dokonce ovládali i nějaký hudební nástroj, a společně snili o tom, že založí kapelu. V hudebních klubech se jim tu a tam povedlo přemluvit formace stejně mladých, ale o něco šťastlivějších mladých kluků, aby si s nimi směli jednu nebo dvě písničky zahrát, v Mikeově případě zazpívat. A když zápal překročil únosnou mez, rozhodli se dřímající sen rozdmýchat naplno: založili skupinu, kterou nazvali stejně divoce jako nesmyslně Little Boy Blue & The Blue Boys a která hrála převážně skladby z repertoáru jejich společných idolů Chucka Berryho a Muddyho Waterse.
Jedno ze vzácných Berryho importovaných alb měl Jagger právě pod paží, když čekal na železničním nástupišti v Dartfordu na vlak, jímž dojížděl do Londýnské školy ekonomie, kam po maturitě nastoupil. Proti němu se klátil kluk s cigaretou v koutku úst a s kytarou přes rameno, vlasatý, rozdrbaný, poďobaný, prostě typ, jaký by u Jaggerů doma nebyl rozhodně vítaný. Když uviděl Berryho desku, rozzářil se, radostí i závistí, ti dva si začali povídat a zjistili, že si nadmíru rozumí.
Bylo úterý 17. října 1961, jak nyní připomíná pamětní plaketa na dartfordském nástupišti. Mike Jagger se setkal s Keithem Richardsem.
Dvě protivy v souhře
Plaketa ale nevypovídá plnou pravdu. Ti dva se znali už ze školy, vídali se tam, registrovali se, ale tím vzájemný zájem končil. Nepočítáme-li kuriózní epizodu, kdy si Keith před místní knihovnou koupil u Mikea zmrzlinu, jejímž prodejem si budoucí multimilionář přivydělával.
Oba osmnáctiletí mladíci si obojí letmo připomněli a netrvalo dlouho a stali se z nich nejlepší přátelé. Bylo to tak silné přátelství, že u jednoho i druhého přehlušilo všechna dosavadní. „Jako by to byl můj brácha, jen náhodou narozený jiným rodičům,“ charakterizoval to později Jagger. A ano, Jaggerovi nebyli z Richardse nadšení, měli pocit, že nově příchozí chuligán má na jejich spořádaného hocha špatný vliv, a svým způsobem nebyli daleko od pravdy.
Mick – začal mu tak říkat Richards, tedy další černý puntík – pozval nového kamaráda na koncert své kapely a ten se od ní už neodtrhl, i když do sestavy se dostal až o něco později. Část kapely se roku 1962 v Londýně sestěhovala do jednoho bytu v Chelsea a s nimi i Richards. To Jagger už druhým rokem studoval ekonomii a účetnictví na škole slynoucí pověstí, jež paní Jaggerové naháněla pupínky: synovi spolužáci vypadali vesměs všichni jako Che Guevara a tak také mluvili, když se přeli o Marxovy myšlenky.
Mickovi to bylo jedno. Řešil hlavně kapelu. Delší dobu neměla moc příležitostí hrát, a když se to zlepšilo a našli místo i v Londýně (klub Ealing), trpěli slabou návštěvností. Někteří ze zakládajících členů nevydrželi a odešli; například basista Dick Taylor. Objevily se i nové tváře: plnohodnotným členem se stal Richards, přibyl kytarista Brian Jones, Bill Wyman za Taylora a jako poslední doplnil sestavu bubeník Charlie Watts.
Někteří blízcí pamětníci dění tvrdí, že těmito změnami skončila svoboda a v kapele nastala Jaggerova oligarchie.
O formaci se začalo mluvit, občas dokonce i psát a zbývalo vyřešit jen otázku jména, protože jako „modří bluesoví kluci“ pokračovat nechtěli. Legenda, kterou uvádí i Richards ve své autobiografii, praví, že při telefonickém rozhovoru se novinář z listu Jazz News zeptal Briana Jonese, jak má vlastně skupinu, o níž chce psát, nazývat. A Jonesovi padl v té chvíli pohled na desku Muddyho Waterse, která se válela na zemi, a tak to bezhlavě plácl. Jen to pohotově trochu upravil. Album se jmenovalo Rollin’ Stone. V červenci 1962 vystoupili v londýnském klubu Marquee pod tímto jménem poprvé.
Jak plynul čas
Od té chvíle – šlo to velice rychle, téměř stejně rychle jako krátce předtím s Beatles – stanula kapela v centru pozornosti veřejnosti i médií, speciálně Jagger coby excentrický frontman. Každý její další krok byl podrobně zaznamenáván a stal se téměř součástí historie. Hvězdnou dráhu formace není tedy nutné detailně rozebírat.
Jagger s Richardsem v sobě brzy objevili i skladatelský talent, přestali spoléhat na převzatý repertoár a na více než třiceti albech, jež v dalších letech následovala, vyprodukovali desítky nehynoucích hitů – první z nich nazvaný Last Time již v roce 1965. To už měli díky smlouvě s firmou Decca Records na kontě i první album.
V roce 1969 se Brian Jones zařadil do klubu „27“: zemřel na předávkování právě v tomto věku. Když dva roky nato hrozilo, že Keitha Richardse dovede závislost na heroinu ke stejnému konci, chopil se Jagger, sice nedostudovaný, leč přece jen ekonom, finančních záležitostí kapely. Sám nebyl sice toxicky svatý, ale vždycky u něj v tomto směru zvítězila zdrženlivost a snad i pud sebezáchovy.
Kapela v té době měla statut daňových exulantů: z Anglie přesídlila na delší čas do Francie, kde poprvé vyvřely na povrch značné rozpory mezi dvěma letitými kamarády (a neměly už jen finanční základ). Rozpory pokračovaly i v následující dekádě, kdy pro změnu Jagger začal k nelibosti parťáků jevit odstředivé tendence, jako by kapelu nepotřeboval. Byť od ní neodešel, dokumentoval to řádkou sólových alb, a činnost mateřské kapely tím poněkud utlumil a zavdal příležitost k prvním vážným spekulacím o rozpadu Rolling Stones.
Od konce 60. let trvají i Jaggerovy zálety s filmem. Pár rolí, které před kamerou odehrál (Představení, Ned Kelly aj.) moc pochvaly nesklidilo. Úspěšněji se prezentoval od 90. let jako producent v rámci vlastní produkční společnosti Jagged Films, která nasadila vysokou laťku hned svým prvním plnohodnotným snímkem Enigma (2001).
Spekulace se naštěstí nenaplnily, naopak od konce 80. let jako by kapela nabrala druhý dech. Tehdy se v pop music začala náležitě vyplácet turné, Rolling Stones toho využili a uspořádali některá mamutí, která vešla do dějin monumentálností i ziskovostí: Voodoo Lounge, Bridges to Babylon či rekordní turné Bigger Bang z let 2005–2007, jež vydělalo přes půl miliardy dolarů.
Osm dětí s pěti ženami
Po světě chodí osm Jaggerových dětí, pět jejich matek, jeho pět vnoučat a tři pravnoučata, ale jen jediná bývalá paní Jaggerová, dnes 78letá nikaragujská herečka Bianca Jaggerová. A od roku 2003 se Michaela Philipa Jaggera sluší titulovat sire. „Vrchní čarodějnice“ ho tehdy povýšila do šlechtického stavu. Jagger, celoživotní odpůrce monarchie, se o královně Alžbětě II. vyjadřoval právě takto nelichotivě, ale vláda Tonyho Blaira ho stejně navrhla k povýšení na rytíře Řádu britského impéria.
„Naprosto nevhodné,“ komentovala to prý panovnice, a zlí jazykové dodávají, že si vzpomněla na doby, kdy rocker sváděl její sestru Margaret. Vetovat volbu jí však nepříslušelo, ale vyřešila to mazaně: toho roku se ulila z celého rytířského obřadu a Jaggerovi poklepal mečem na rameno princ Charles.
Keith Richards se opět trpce smál, jak snobská výchova jeho nejlepšího kamaráda, jeho bráchu, navzdory všem zásadám zase jednou dohnala.
Zdroj: časopis Květy
