Jednomu z největších českých herců, po němž nám tu mimo jiné zůstal i typický způsob mluvy, však život přinesl kromě radosti také mnoho trápení. Všem ale dokázal čelit se vztyčenou hlavou…
„Pán srdcí českých paní a dívek“ měl jako chlapec velké štěstí. Přišel totiž na svět v rodině cvičitele hasičského sboru Antonína Nového, který zajišťoval požární hlídky ve všech pražských kinech, a tak nebyl žádný problém najít pro malého Oldřicha volné sedadlo na jakýkoli film (těch mládeži nepřístupných tehdy bylo jako šafránu).
Přestože Oldřichův strýc Miloš Nový hrál v pražském Národním divadle, kam ostatně také chlapce často brával, Oldřichovi rodiče chovali ke „komediantství“ jistou nedůvěru. Proto se mladík, který od nejútlejšího věku bavil maminku vlastními scénkami a básničkami, musel napřed vyučit „solidnímu řemeslu“ – sazečství. Teprve pak směl naplno vyrazit na prkna, která znamenají svět.
Takový roztomilý člověk
Do první světové války nenarukoval „pro celkovou tělesnou slabost“. Mimo jiné neduhy totiž trpěl dědičnou rozedmou plic. Závažnost tohoto onemocnění ovšem možná trochu přeháněl, protože v téže době proslul jako výborný plavec. Zdá se tedy, že mu šlo hlavně o „modrou knížku“, i když tehdy ještě nic takového neexistovalo.
Po válce se mladý herec, později režisér a nakonec šéf operety brněnského Národního (Zemského) divadla vyznamenal „zinteligentněním“ operety, jež byla do té doby po právu považována za pokleslý žánr. Pod rukama Oldřicha Nového se opereta změnila v hudební komedii. Známý je výrok Eduarda Basse, který jeho představení Další, prosím… nazval „operetou pro kulturní lidi“.
Před kameru se poprvé postavil už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska. Pak ho ale u filmu nadlouho čekaly jen drobné „štěky“. Paradoxně teprve za okupace pro noblesního herce nastaly zlaté časy. Jeho Kristián, režírovaný Martinem Fričem v temném roce 1939, vstoupil do dějin československého filmu a pravidelně se objevuje v anketách o nejlepší snímek naší kinematografie. V rytmu staccata pak následovaly další znamenité Nového filmy: třeba Baron Prášil či Život je krásný (1940), Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk (1941) nebo Valentin Dobrotivý (1942). Teorie, podle níž „teprve, když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší“, jako by v jeho případě platila stoprocentně.
Otec jistý, matka nejistá
Osm let chodil první milovník našeho filmu s dcerou bankéře, uměleckou fotografkou Alicí Wiener-Mahlerovou, než si ji v roce 1936 konečně vzal. Do svatby se ale nijak nehnal, nakonec se zřejmě konala až na popud jejího otce. Ten Novému poskytl kapitál k provozování divadla, ale pod podmínkou, že si jeho dceru odvede k oltáři. Alice totiž byla židovského původu a její otec věřil, že sňatek se slavným hercem ji v budoucnu ochrání před perzekucí. Navíc se ti dva opravdu milovali. Dokonce natolik, že Alice přijala do rodiny holčičku Janu, která se narodila asi osm měsíců po jejich svatbě neznámé ženě, jež děťátko s Oldřichem počala.
Staré rčení „matka vždy jistá, otec vždy nejistý“ zde platí opačně: Oldřich Nový se k otcovství přihlásil, zatímco matka zmizela beze stopy. Nelze než smeknout před velkorysostí paní Alice, která malou Janu adoptovala a spolu s manželem vychovala. Herec pak své „uklouznutí“ napravil celoživotní věrností Alici, a to i ve dvou epizodách, kdy se nakrátko rozešli.
V dospělosti Jana o své biologické matce téměř nemluvila. „Mně stačilo, že jsem byla vždycky tátova, že mě měl moc rád a já měla jeho,“ řekla po jeho smrti.
Luxusní vůz za „prasečinky“
Manželství s Oldřichem Novým ochránilo Alici jen zčásti a jejímu choti přineslo utrpení. Herec vytrvale odmítal naléhání nacistů, aby se s manželkou rozvedl a ponechal ji osudu, čímž se rozuměla deportace do koncentračního tábora. Manželé se za okupace stali terči pro nás dnes těžko představitelné štvavé kampaně. O Alici, zaměstnané v rodinném divadle, například tisk psal: „Tato Židovka je nenáviděna téměř všemi zaměstnanci… Šikanuje a ztěžuje práci kdekomu… Vybírá většinou židovské pornografické hry… Postelové scény ovšem musí splniti některá z ‚gojek‘, aby se Židáci navštěvující divadlo pokochali alespoň pohledem…“
„Za tyto ‚prasečinky‘ Nový vydělal za poslední dvě sezony 1,6 milionu korun, zařídil si luxusní vilu a koupil přepychový vůz Peugeot,“ pokračoval denunciant, jakýsi Rudolf Novák. Ten také vybízel Oldřicha Nového, aby napsal do časopisu Arijský boj dopis o tom, že „už překonal židomilství dřívějších dob“.
Na manžele útočily plátky typu Štít národa, Nástup červenobílých, Vlajka či Polední list. Nikdy nevěděli, kdy mohou čekat domovní prohlídku, Oldřich Nový byl také několikrát předvolán na gestapo. „Obchodníci se nám obávali něco prodat, známí se nám vyhýbali,“ vzpomínal později slavný herec, jehož filmy právě v té těžké době přinášely milionům lidí chvilky oddechu a zábavy.
Transport na konci války
Aby uchránil Alici před transportem, zapojil do toho všechny vlivné osoby z filmového světa, které se s ním ještě odvážily komunikovat. Velmi statečná byla v tomto ohledu Adina Mandlová, jíž Alice Nová doslova vděčila za svůj život.
Veškerá tato snaha ale nakonec nástup manželů do transportu jen oddálila. Společně byli v lednu roku 1945 převezeni do „tábora pro manžele ze smíšených manželství a míšence“, odkud pak Alice putovala do Terezína a Oldřich do Osterode v Sasku. O jejich adoptovanou dceru Janu v té době naštěstí mohli pečovat rodinní přátelé, manželé Lelkovi. „Tušila jsem nebezpečí a dala jsem tátovi na cestu fosforeskujícího pejska v kožené taštičce, kterou si pověsil na krk. S tím talismanem se vrátil a říkal, že mu přinesl štěstí,“ vyprávěla Jana po válce.
V dobytčím vagonu, který do Osterode vezl na osmdesát „heftlinků“, Oldřich Nový zachránil život budoucímu známému herci Janu Skopečkovi. Toho zachvátila vysoká horečka, kterou mu Nový srazil „nějakými prášky“, a dokonce mu daroval i svoji deku.
Alice a Oldřich se po válce vrátili do Prahy. Alici však nacisté vyvraždili polovinu rodiny, což se podepsalo na její psychice, sužovaly ji silné ataky schizofrenie, navíc začala obviňovat manžela, že věnuje dceři Janě víc pozornosti než jí. Oldřichovi zase těžká práce v osterodském vápencovém lomu podlomila už tak chatrné zdraví: vápenný prach byl pro jeho nemocné plíce skutečný jed.
Pytlákova schovanka
Po válce exceloval v parodii na uslzené romantické příběhy Pytlákova schovanka. Jak se však ukázalo, tento film přišel příliš brzy. Většina diváků ještě chtěla skutečné romance, nikoli parodie na ně. Úspěch proto film slavil až za řadu let.
Politicky neměl v novém režimu žádné problémy. Po jeho typu noblesního bonvivána, před nímž se každé ženě podlamují kolena, ale nebyla poptávka. Oldřich Nový hrál „lidi nového typu“, jenže málo věrohodně. „Jestli ty jednou řekneš na place Čest práci, tak nás oba zavřou!“ komentoval prý Nového „přerod“ režisér Martin Frič.
Osud ale ještě přece jen národem milovanému herci nadělil pár výborných rolí, hlavně ve snímku Fantom Morrisvillu, seriálu Taková normální rodinka či v dodnes často uváděných Světácích.
Za zavřenými dveřmi
Posledních deset let života strávil Oldřich Nový ve svém bytě a směla k němu prakticky jen dcera Jana. Proč se po celý život veselý a společenský člověk najednou tak stáhl do ústraní? Traduje se, že se o jeho vzhledu na ulici pohrdavě vyjádřila skupina dívek, které potkal. Co přesně řekly, to nevíme. Herec však poté začal žít v bytě za zataženými roletami a spát v posteli zakryté paravánem. Zřejmě chtěl, aby zůstal v paměti lidí jako krásný člověk s ušlechtilými rysy, nikoli jako stařec, na němž se život zle podepsal.
Nového kamarádka Zita Kabátová vzpomínala, jak herec nechával otevřená pouze okna v kuchyni.
Tam se vždy slétlo hejno holubů, jež rád krmil. Dřívějšímu elegánovi prý vůbec nevadila nečistota, kterou ptáci v jeho kuchyni zanechávali. Poslední návštěvou Oldřicha Nového – s výjimkou dcery Jany – byl jeho dávný přítel Miloš Forman. Pět dnů po jeho návštěvě herec ve věku 83 let zemřel.
Nevšední idol
Oldřich Nový nepatřil zrovna k vyhlášeným krasavcům, a přece po něm ženy šílely. Chyběl mu nějaký ten centimetr, takže při milostných scénách mu museli někdy dávat pod nohy cihly, aby ho partnerky při líbání nepřevyšovaly. Také to nebyl žádný svalovec, a přesto se stal nejslavnějším českým milovníkem.
Věděl totiž, co ženy potřebují. „Něhu, lásku a občas roztomilé lži,“ říkával.
Zdroj: časopis Květy wikipedia.org
