Zdroj: Jan Langhans
Prvorepublikové krásky: Tragická smrt a odsunutí na okraj společnosti
Od vděčných diváků se jim dostávalo uznání v podobě potlesku a ovací. Oběma herečkám však náleží i trvalý vděk a obdiv za to, jak se zachovaly za německé okupace. Od smrti Anny Letenské uplynulo 24. října osmdesát roků, Anna Sedláčková zemřela před pětapadesáti lety, 24. listopadu.
Dvě ženy a umělkyně, jejichž osudy se odvíjely zcela odlišně. Příběh Anny Letenské, kterou okupanti sice nechali dokončit její poslední film, ale pak ji deportovali do koncentračního tábora Mauthausen, kde ji popravili, inspiroval k natočení televizního filmu Kat nepočká s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. A život Anny Sedláčkové, naší první opravdové divadelní hvězdy, která získala angažmá v Národním divadle již jako osmnáctiletá v roce 1905, je neprávem zastřen mlhou zapomnění.
Ideál milostného ženství
Dramatik Edmond Konrád si všiml, že obdivovateli Anny Sedláčkové nebyli pouze muži. Proč? „Inu, muži cítí: takovouhle bych chtěl mít, a ženy si přejí: takováhle bych chtěla být.“ Půvabná Anna, která si celý život říkala Andula, se stala erotickým ideálem. Když se nechala ostříhat nakrátko, mnoho obdivovatelek ji následovalo. Před diváky se odvážila vystoupit jen v šortkách. Novináři psali, decentněji, než se stalo zvykem později, rovněž o jejím intimním životě. Tak se probíral i její vztah s Hugem Haasem. Oba ale byli především vynikající herci. Milostný dialog ze hry Dáma s kaméliemi na scéně vinohradského divadla museli vždy opakovat. Žádná jiná herečka prý nebyla tak půvabnou paní kněžnou v Lucerně jako Sedláčková – a tutéž postavu pak hrála i v první, ještě němé filmové verzi Lucerny (1925).
Společně s prvním manželem, architektem Maxem Urbanem, se velice zasloužili o náš film. Ještě před první světovou válkou založili společnost ASUM, v jejímž názvu spojili iniciály svých jmen. Natočili více než deset hraných snímků, veseloherních i dramatických, které Max režíroval a v nichž Anna představovala hlavní role. Max Urban se ostatně zapsal do historie i jako projektant barrandovských ateliérů.
Koncem třicátých let si Anna Sedláčková otevřela v pražském Mozarteu vlastní divadlo a jako jediná se v době okupace odvážila uvést dokonce dvě hry tehdy zakazovaného Karla Čapka – Loupežníka a Věc Makropulos. K úřadu říšského protektora vzápětí doputovalo udání a nenávistné denunciační články proti herečce jako nepříteli Říše tiskly aktivistické a kolaborantské plátky.
Dne 24. května 1942 byli do Národního divadla na 18. hodinu sezváni zástupci všech českých divadel a také všichni členové Národního divadla, aby manifestačně odsoudili atentát na Reinharda Heydricha a zároveň demonstrovali věrnost třetí říši. Anna Sedláčková, která se shromáždění nezúčastnila a tímto aktem odporu riskovala smrt, se po osvobození dočkala zvláštní „odměny“ – divadlo jí bylo odňato.
Poúnorový režim ji odsunul na okraj společnosti, kde doslova živořila, zvláště když zavřeli její dceru, obviněnou z údajného napomáhání ilegálnímu útěku. Setkání s Hugem Haasem v roce 1963 bylo velmi smutné. V roce 1967 jí byl „jako omluva“ udělen titul zasloužilé umělkyně. Zakrátko však osmdesátiletá herečka tragicky zemřela, když ji při přecházení ulice u Stavovského divadla zatáhl její pes pod jedoucí motocykl…
Poslední role
Oficiální zpráva o tom, že 27. května 1942 byl dopoledne v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, záhy dorazila do rozhlasu. Přítomná Anna Letenská nemohla tušit, jak tragicky zasáhne tato událost do jejího života.
Společně s druhým manželem, architektem Čalounem, u sebe nechali přespat manželku lékaře Břetislava Lyčky, který ošetřil zraněnou tvář jednomu z atentátníků – Jana Kubiše. Paní Františku Lyčkovou hned druhý den zatklo gestapo a zatčení následně neunikl ani architekt Čaloun. Jeho manželka zůstala ještě pár týdnů na svobodě, aby mohla dokončit účinkování ve filmu Přijdu hned (1942). Anna Letenská v něm hrála správcovou pavlačového domu na Malé Straně.
Herečka se dostala přes kočovné společnosti a angažmá v Olomouci, Bratislavě a Košicích až do vinohradského divadla. Představovala energické a vitální ženy, její postavy se vyznačovaly mimořádnou věrohodností, často rozdávala humor. A stala se také uznávanou filmovou herečkou: v Babičce (1940), Čekankách (1940), Minulosti Jany Kosinové (1940), v komediích Z českých mlýnů (1941), Ryba na suchu (1942) nebo Valentin Dobrotivý (1942). Ve filmu Městečko na dlani (1942) hrála zápornou roli nevěrné manželky havíře a pozdějšího obecního blázna Janka Pudeše (Jindřich Plachta).
Anna Letenská tušila, že ji gestapo odvede, jakmile dokončí roli ve filmu Přijdu hned. Nabízí se logická otázka, zda ji gestapáci nevyužili jako „volavku“. V takovém případě ale musel herečku hlídat někdo ze štábu, kdo by hlásil její případný kontakt s cizí osobou. Po jednom z výslechů v takzvané Pečkárně už ji nepustili. Po věznění v terezínské Malé pevnosti ji deportovali do koncentračního tábora Mauthausen. Dne 24. října 1942 tam okupanti povraždili i další statečné spoluobčany, kteří pomáhali atentátníkům. Mnohé i s rodinnými příslušníky. Premiéra filmu Přijdu hned se konala několik týdnů po smrti teprve osmatřicetileté Anny Letenské. Komedie se hrála ve třech kinech najednou a patřila k hojně navštěvovaným – diváci se chtěli bavit. Slavnostní premiéry v kině Lucerna se zúčastnili všichni, kteří se na jeho vzniku podíleli, včetně herců. Po projekci se oslavovalo a veselilo…
ZDROJ: časopis TV Star
