Štefan Margita nedávno k radosti fanoušků vystoupil s koncertem s příznačným názvem Věnováno Hance. Právě jí totiž dle svých slov vděčí za to, jaký je dnes. „Když jsem nastoupil do divadla, myslel jsem si – já jsem Domingo Pavarotti. Ale ta facka přišla okamžitě. Hanka mě naučila být skromný a pokorný. A to je strašně důležité, za to jí moc děkuju,“ svěřil se operní pěvec, který třicetiletý vztah se zpěvačkou Hanou Zagorovou považuje za naprosto mimořádný. I proto se nemohl odrazit ze dna, kam dopadl po jejím odchodu na věčnost. Neustále vzpomínal, jak po celou dobu společného života zažíval Hančinu úctu, radost, že se vidí, že se políbí, že si udělají kávu, a od těchto pocitů se nemohl odpoutat. Zapomínal na sebe, na svůj život, na svoji kariéru.
„Původně jsem nechtěl odletět ani do Washingtonu. Ale paní režisérka, šéfka washingtonské opery, mi zavolala a řekla: ‚Pokud nepřijedeš, přijedu já pro tebe. Musíš odletět. Nemůžeš doma sedět a stále myslet na ty věci. My se o tebe postaráme.‘ A oni se fakt postarali,“ vypráví Štefan s tím, že překonat bolestný zármutek z manželčina odchodu mu pomohli přátelé a práce, z níž se nyní opět raduje. Před sebou má dokonce velmi nabitý program. Kromě dokončení turné ho čeká dvouměsíční pracovní pobyt v Římě a Americe.
Související články
Kromě koncertování a zpívání vlastního repertoáru se Štefan Margita snaží fanouškům předat i kousek Hanky, a to i přesto, že je to pro něj stále dost těžké. „Nechci, aby na mých koncertech lidé brečeli a byli smutní. Ale zazpívám písničku „neodcházej, má lásko, noc je věčná“ a vidím, jak paní v první řadě brečí. To mám pak co dělat, abych to dozpíval,“ přiznává.
Související články
Hanka mu totiž stále velmi chybí. „Navenek to možná vypadá, že jsem za tím. Zpívám, usmívám se, dělám legraci, ale když přijdu domů, všechno to tam vidím… Je to prostě jiné. Ona byla tak dobrý člověk. Za třicet let jsem neslyšel, aby pomluvila nějakého kolegu. To je dneska naprostá vzácnost,“ uzavírá.
