Oba její rodiče pocházeli z kantorských rodin a tatínek Otakar Ferbas byl váženým středoškolským profesorem. Přesto ani ona, ani její o šest let starší bratr Karel neměli školy zrovna v lásce, a svým chováním byli dokonce rebelové. Věru, jak sama přiznala v jednom z rozhovorů, bavila jen výuka náboženství, protože jí připomínala pohádky, jaké jí vyprávěl tatínek.
Druhým oblíbeným předmětem bylo kreslení, ráda malovala a sama byla později portrétována. Možná není úplná náhoda, že řadu let bydlela ve vile v Ládví po herečce Růženě Naskové a jejím muži, malíři Františku Naskemu. Byla tam obklopená jeho obrazy a v tom prostředí s ní v roce 1972 natočila Československá televize medailonek, v němž ji zpovídal Bohumil Bezouška.
Burian poznal její talent
Když studovala na plzeňském gymnáziu, byla zvolena Miss Plzně a zažila spanilou jízdu městem v nazdobeném kočáře. Zažila ale také vyhazov ze školy pro porušení kázně. Přešla proto na obchodní školu, kde se naučila psát na stroji a těsnopis a vypadalo to, že se z ní stane tak trochu potřeštěná a zábavná úřednice. Mezi spolužáky totiž byla oblíbenou bavičkou, což u ní nějakým šestým smyslem odhadl i sám Vlasta Burian.
Věřin strýček se s ním totiž znal, a tak ji jednoho dne odvezl k němu do Prahy do divadla s tím, že by mu mohla dělat sekretářku. Král komiků ji ale ihned angažoval a využil jako záskok za onemocnělou herečku do hry Mušketýři z katakomb. Bez přípravy byla hozená rovnou do vody – a plavala. Brzy si jí všimli filmaři včetně Věřina osudového režiséra lidových komedií Vladimíra Slavínského. V roce 1934 si zahrála úřednici v prodejně losů v komedii Matka Kráčmerka a od té doby až do poloviny roku 1938 se objevila v každém z jeho následujících třinácti filmů.
Říkalo se, že se do drobného plavovlasého diblíka zamiloval, ale zdá se, že spíš Věra byla okouzlená jím. Slavínský se právě v té době oženil s Ludmilou Foltovou a po letech staromládeneckého života se konečně usadil. Věře se ale velmi věnoval, ostatně byl známý tím, že s herci zkoušel a předehrával jim jejich role ještě před tím, než šli na natáčení. Tím samozřejmě uspořil značnou sumu peněz a nemusel zbytečně opakovat záběry.
Cirkusový klaun i strašidlo
Kritici Věru zpočátku odsuzovali, psali o ní, že jen hloupě šaškuje a dělá groteskní grimasy, jimiž dosahuje úspěchu u prostoduché části publika. Po čase ale ve svých úsudcích zcela obrátili, a když měla v kinech premiéru Uličnice, v níž zazářila, označili ji za nejúspěšnějšího ženského komika v tehdejší československé kinematografii.
Slavínský ji nechal ve filmech i zpívat, přestože její hlas nebyl zrovna ideální. Právě svou neškoleností a roztomilostí si získávala popularitu. Hodně se samozřejmě naučila i od svých kolegů, mezi nimiž nechyběl Hugo Haas, Theodor Pištěk, Oldřich Nový či Antonie Nedošinská. Problémy jí nedělaly ani kalhotkové role, množství převleků a proměn, které nebyly vždy zrovna lichotivé. Například ve filmu Karla Lamače Pozor, straší! z roku 1938 se proměňuje v cirkusového klauna, mladého džentlmena s neomalenými způsoby, profesora fyziky Pickarda, vojevůdce Napoleona i ve strašidlo s balonky na ramenou.
V rozmezí let 1933 až 1942 si zahrála ve 44 filmech a za války s natáčením přestala, což ovšem po roce 1945 nikdo neocenil – a ocitla se v podobné nemilosti jako ostatní byvší hvězdy.
Majitelkou dostihové stáje
Můžeme si snadno představit, jak moc byla za první republiky obletovaná muži, ačkoli nepůsobila jako žena vamp a do ideálu krásy typu Lídy Baarové měla daleko. Byla poměrně malá a chyběl jí pas, vše ale vynahradila její líbezná tvář a výrazné oči. Před kamerou působila jako veselé sluníčko.
Zachovaly se fotografie z několika jejích dovolených, kde je pokaždé zachycena v poměrně důvěrných objetích s různými muži. Z dobového tisku můžeme vyčíst, že v roce 1937 byla zasnoubená s Josefem Hejretem, tiskovým atašé na velvyslanectví ve Varšavě. Herečka dokonce plánovala, že se do Polska odstěhuje, ale s filmováním nepřestane. Proč ze sňatku nakonec sešlo, se už nedozvíme, každopádně osudovým mužem se stal až architekt a podnikatel Josef Pálka (1892–1975).
Muž se záhadnou minulostí, o 21 let starší než Věra, rodák ze Šumperska, byl již jednou ženatý s jistou Bertou Langeneck. Až do roku 1939 žil ve Vídni, kde měl projekční kancelář. Po anšlusu Rakouska se přestěhoval do Prahy a našel si pěkný byt přímo na Václavském náměstí v secesním domě 821/39. Právě sem si přivedl Věru, s níž se oženil uprostřed léta 1941.
Na svatebním oznámení má uvedeno, že je členem správní rady Skladištní akciové společnosti v Moravské Ostravě, takže se zdá, že jako architekt se už neživil. Právě on své ženě doporučil, aby se po dobu nacistické okupace vzdala profese. Nabídl jí místo toho jiný svět – učinil z ní spolumajitelku dostihové stáje Veruna v Rakousku.
Podivný čas vyhnanství
Zřejmě právě Pálkovo podnikání se po komunistickém puči v únoru 1948 stalo záminkou, aby byli manželé sledováni a posléze i potrestáni. Po válce totiž začali jezdit do Vídně a kromě dostihového sportu a obchodů s koňmi se Pálka angažoval i v napomáhání československým občanům k útěku do zahraničí. Tak se to alespoň uvádí v soudním spisu z roku 1949, kdy byl odsouzen ke třem letům vězení, zabavení majetku a zaplacení půlmilionové pokuty. Věra byla poslána na dva roky do tábora nucených prací ve Valticích na jižní Moravě, určeného především pro ženy, které vedly zahálčivý život a provozovaly prostituci.
Náhlý společenský sešup se ani tím nezastavil – po návratu z Valtic byla nucena nastoupit jako dělnice do národního podniku Kablo Hostivař. V roce 1952 se musela s maminkou vystěhovat z Prahy, opustit byt v Rybné ulici, který jim do té doby ještě zůstal, a přijmout nabídnuté ubytování na Jičínsku. Tam pak spolu s manželem, který byl mezitím propuštěn, vystřídali několik adres. Jednalo se vesměs o polosamoty v osadě Brada, Rybníček a Dílce.
Uprostřed polí a luk zůstala nepraktická herečka odsouzená ve svých 40 letech k nečinnosti. Nedokázala najít naplnění v manuální práci ani v péči o drobné domácí zvířectvo a většinu času trávila po hospodách, kde se stávala středem pozornosti. Pálka musel chodit do práce do šlechtitelské stanice v Jičíně a o sobotách se pak s Věrou účastnili leckteré taneční zábavy. Tak strávili několik podivných let ve vyhnanství.
Rumová pralinka
V roce 1957 zapomenutou herečku vytáhli na jeviště místní ochotníci a obsadili ji do hry Dobrou noc, Patricie. Byla prý velmi vstřícná a profesionální. V 60. letech se jakoby mávnutím čarovného proutku situace změnila. Manželům se podařilo získat větší finanční částku z Rakouska, kde měl Pálka stále nějaké majetky, a koupili si již zmíněnou vilu v Ládví.
Věru začali režiséři pomalu vracet na scénu. Jiří Krejčík jí v roce 1965 nabídl roli slídivé slečny Mossieové v televizní inscenaci Pension pro svobodné pány a posléze ji hrála i v právě otevřeném Činoherním klubu ve Smečkách. Pro mnoho diváků se stala senzací. Krejčík ji obsadil i do povídkového filmu Čintamani a podvodník, dvě nabídky jí učinil režisér Vladimír Čech a konečně pak Jiří Menzel, který jí svěřil postavu trestankyně kopečkářky ve Skřiváncích na niti. Mezitím začala jezdit se svými dávnými kolegy po estrádách a měla i svá zájezdová představení.
30. srpna 1974 se konala premiéra komedie Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! Věře Ferbasové bylo 60 let. Jako tetička hlavního hrdiny, automechanika Františka Koudelky v podání Luďka Soboty, byla výborná. V té době byl její muž už nemocný a jí zbývaly dva roky života. Vypadala mnohem starší a životní peripetie se na ní notně podepsaly. Když její Josef zemřel, stala se obětí podvodu, přišla o svou vilu a musela se nastěhovat do paneláku v krčské Bernolákově ulici. Na téhle poslední štaci už podnikala jen krátké vycházky na nákup alkoholu. Sousedé jí proto říkali Rumová pralinka. Zemřela náhle v Thomayerově nemocnici 3. srpna 1976 a z jejích příbuzných už dnes žije jenom neteř, která po ní dostala jméno Věra.
Zdroj: časopis Vlasta
