Gérard Philipe začal natáčet svou nejslavnější filmovou roli Fanfána Tulipána v srpnu 1951, kdy mu bylo necelých 29 let.
Vladimír Ráž se do kostýmu krále Miroslava v pohádce Pyšná princezna poprvé převlékl rovněž v létě 1951 a bylo mu jen o sedm měsíců méně. Fanfán Tulipán se v českých kinech začal promítat v červnu 1953, Pyšná princezna šla do distribuce v září 1952. Dá se tedy říct, že Ráž a Philipe vstoupili do srdcí svých obdivovatelek téměř ve stejný čas.
Maminka jako opora
Gérard Philipe se narodil 4. prosince 1922 v Cannes, kde měl jeho otec Marcel právnickou kancelář a vlastnil několik hotelů na Azurovém pobřeží. Maminka Marie, které říkal Minou, měla české předky. Její matka Wilhelmina se narodila v Praze a nějakou dobu žila také v Brně. Do Francie se provdala, ale u Brna zůstali její příbuzní. Minou byla celý krátký Gérardův život (zemřel v pouhých 36 letech na rakovinu) jeho největší oporou, podporovala ho v jeho rozhodnutích, ochraňovala jeho křehkou duši i tělo.
Vladimír Ráž se narodil 1. července 1923 v Nejdku u Karlových Varů tatínkovi Františkovi, jenž byl vojákem z povolání, a mamince Anně, učitelce v obecné škole. I on nacházel největší pochopení u maminky, učila ho lásce k literatuře, zpívala mu, recitovala Erbenovy básně…. Sám o ní později říkal: „Maminka byla moje první konzervatoř.“
Gérard měl studovat právnickou fakultu, ale rozhodl se pro herectví. V roce 1943 nastoupil na konzervatoř. Vladimír se zase chystal na studium medicíny, ale jelikož to bylo na začátku války, kdy Němci vysoké školy zavřeli, shodou náhod ho přátelé dovedli k rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř. Nastoupil na ni ve stejném roce jako Gérard. A snad ještě jedno pojítko – oba se narodili jako druhé děti a měli starší bratry.
Z filmu do filmu
Již v roce 1945 Gérard vzdal studium, které vzhledem ke svému talentu ani nepotřeboval, a začal filmovat. Ráž po válce školu dokončil a poprvé se před kameru postavil v roce 1946 ve filmu Mrtvý mezi živými v malé roli úředníka balíkové pošty. Podstatné však bylo, že ho točil režisér Bořivoj Zeman, jenž mu o pár let později nabídl jeho životní roli krále Miroslava v Pyšné princezně. Mezitím šel doslova z filmu do filmu, dělal i tři za rok. Režiséři se ve složité době, kdy začínaly politické procesy, uchylovali k historickým tématům a pohledný mladý herec se jim hodil. A tak ztvárnil rychle za sebou vlasteneckého studenta a buřiče Josefa Václava Friče v Krškově filmu Revoluční rok 1948, u téhož režiséra vynálezce parního stroje Josefa Božka v Poslovi úsvitu nebo malíře Františka Ženíška v životopisném snímku Mikoláš Aleš. Zároveň hrál postupně v Realistickém a Karlínském divadle a v roce 1954 přijal nabídku svého přítele a v té době šéfa činohry Národního divadla Zdeňka Štěpánka a nastoupil do zlaté kapličky, kde setrval až do penze.
Gérarda obsadil v roce 1949 režisér René Clair do faustovského příběhu Ďáblova krása a poté do dalšího mezinárodně úspěšného filmu Krásky noci, v němž jako mladý učitel hudby utíká z nesnází života do snů, v nichž získá slávu i lásku krásných žen. Snílkem byl herec i ve skutečnosti. Možná i to ho přivedlo k silným sympatiím s levicí a aktivní účasti v odborech. I to měli s Rážem společné.
Gérard Philipe obklopený herci ND, Vladimír Ráž nahoře vlevo (1955).
Koulovačka se studenty
V roce 1951 se Gérard stal členem divadelního souboru Théâtre national populaire (T.N.P.), kde hrál své nejslavnější role – v tragédii Viktora Huga Ruy Blas, Shakespearově Richardu III., v němž ztvárnil hlavní postavu, legendární byl jeho Don Rodrigo ve hře Cid. V jeho kostýmu byl také pohřben.
Právě se souborem T.N.P. se vydal do Leningradu za studenty, kteří studovali francouzštinu. Když ho doprovázeli ven, hustě sněžilo a začali se navzájem koulovat. Dva tisíce mladých Rusů proti hrstce francouzských herců. Koulovačka se opakovala o rok později v Praze. V roce 1956 ho pozval Mao Ce-tung do Pekingu a Fidel Castro ho přijal v Havaně uprostřed povstání.
Byl to patrně právě Vladimír Ráž, kdo jménem odborů Národního divadla pozval Philipa a jeho soubor do Prahy. A tak 20. března 1955 vystoupil z vlaku na Hlavním nádraží křehký muž s klukovským úsměvem, kterého už v tu dobu znal celý svět. Zdržel se se svými kolegy z T.N.P. pár dnů a program měl opravdu nabitý.
V Karlínském divadle předvedl hru Ruy Blas. Existuje snímek ze zákulisí, kde mu Ráž upravuje kostým a přihlíží další legendární český filmový milovník Rudolf Vrchota. Na to, co se dělo po vystoupení, vzpomíná Karel Effa ve své knížce Ve znamení náhody: „Před Karlínským divadlem čekal dav na Philipa. Když nevycházel, nechal se tehdy dvaadvacetiletý herec Divadla satiry Jiří Sehnal vysadit na lampu a vykřikoval: Nedáte-li Philipa, dejte aspoň Ráže! Srdce mnohých pražských dívek měla pohotovost. Po představení se měl Philipe s ostatními členy souboru sejít k připraveným vozům, aby je odvezly na večeři. Před divadlem bylo boží dopuštění – snad dvě stě ctitelek se tlačilo u vchodu – všude zmatek, klaksony troubily… Šel jsem po boku Gérarda Philipa a nabídl mu, že půjdu ven první. On na to odvětil: Bravo! Když nás děvčata uviděla, začala se smát a pištět – byla v transu.“
Honorář věnoval odborům
Fanfána Tulipána čekala procházka zasněženou Prahou za přítomnosti fotografů a kameramanů a také návštěva barrandovských filmových studií. Provázeli ho další lidé ze souboru – herci Silvie Monfortová a Lucien Arnaud. Na Barrandově zhlédli ukázku z právě dokončeného filmu o Bedřichu Smetanovi Z mého života a podepsali se nadšeným sběratelkám autogramů.
Ráž sám o svém setkání s Philipem kdysi vyprávěl: „Tehdy se u nás promítal film Krásky noci, v němž hrál hlavní roli a jeho oblíbenost byla obrovská. Pamatuji si na jednu naši společnou výpravu na Hradčany. Jedna z Francouzek se ke mně naklonila a povídá:
Kdybych tak nemilovala Paříž, musela bych říct, že je Praha krásnější. Pak byla večer recepce v Hrzánském paláci a tam jsem se s Gérardem dostal do delšího rozhovoru. Řekl mi, že polovinu honoráře za svou poslední filmovou roli věnoval hereckým odborům. Kolik ten honorář dělal? optal jsem se. Měl na tváři takový plachý úsměv. Neřeknu vám to, na Barrandově mi totiž ukázali vaše honorářové tabulky.“
Gérard Philipe během svého pobytu navštívil i představení Čapkova Loupežníka v Národním divadle, kterého ztvárnil právě Ráž. Ochotně se pak vyfotil v pánské šatně s aktéry inscenace. Zájem kolegů o focení s Gérardem byl skutečně velký a Ráž, aby byl v záběru vůbec vidět, si musel stoupnout na židli. Francouzský herec ještě stihl besedovat se studenty FAMU i pedagogy AMU, absolvoval Odpoledne francouzské poezie, na němž recitoval také Miroslav Horníček či Vlasta Fabianová. Stihl navštívit Karlštejn, fotbalové utkání v Brně, kde měl vystoupení v Mahenově divadle, pokračoval do Bratislavy, kde měl dvě představení a kde si také zahrál v jednom kostele na varhany.
Legenda s otevřeným koncem
Francouzskou delegaci po celou dobu pobytu provázel nejen Ráž, ale také jeho kolegyně a dobrá přítelkyně Irena Kačírková, neboť oba uměli dobře francouzsky. Dlouho pak po Praze běžela fáma, že Fanfán Irenině kráse podlehl. Herečka o tom nikdy nemluvila a jedině své dceři prozradila, jak to mezi nimi bylo doopravdy s dovětkem: „Nech si to jako legendu s otevřeným koncem, je to tak lepší.“ V té době byl Gérard už čtyři roky ženatý se svou jedinou vyvolenou Nicole Fourcad, které říkal Anne, a měl s ní dvě děti.
Gérard se Silvií Monfort na Karlštejně.
Ráž měl soukromý život složitější – jeho první ženu herečku Alexandru Myškovou, s níž měl dva syny (jeden však záhy zemřel), vystřídala Alena Vránová. S ní se mu v roce 1958 narodila dcera Markéta (+2013).
Ještě jedno česko-francouzské setkání však stojí za zmínku. Když probíhala Světová výstava EXPO 1958 v Bruselu, největší úspěch tam měla naše prosklená kruhová restaurace Praha, jejíž objekt dodnes stojí v Letenských sadech. Jeden z jejích kuchařů Jiří Napravil mi poskytl fotografii i vzpomínku na Fanfána Tulipána: „Přišel na oběd s přáteli a chtěl poznat kuchaře, který uvařil tak skvělé jídlo. Nakonec se nás s ním vyfotilo pět – čtyři kuchaři a číšník Jelínek. Restauraci navštívila spousta dalších slavných osobností – Walt Disney, skladatel Rudolf Friml, belgický král Baudoin či anglická princezna Margareta. Objednávky na rezervování stolů přicházely ze všech koutů světa.“
Vladimír Ráž přežil svého francouzského kolegu o 41 let, ale fotku s ním měl celou tu dobu na stěně nad postelí.
Zdroj: časopis Vlasta
Sledujte nás v Google Zprávách