Profesní dráha Vladimíra Svitáčka, který se narodil v roce 1921, měla původně úplně jiné směřování a vypadalo to, že herectví bude spíše jeho koníčkem. K tomu amatérskému ho přivedl jeho otec Jan Svitáček, který se živil jako úředník na dráze a ve volném čase se věnoval právě neprofesionálnímu hraní.
V plánu byla stavařina
Vladimír vystudoval gymnázium, aby následně absolvoval nástavbu na stavební průmyslovce. Během druhé světové války pracoval v Avii Letňany a po jejím skončení měl začít studovat Stavební fakultu Vysokého učení technického. Jenže v Praze potkal řadu osobností tamní umělecké scény a jeho původní plány vzaly zasvé.
Příležitostný herec, režisér, inovátor
Nastoupil do filmových studií na Barrandově, kde mimo jiné působil jako asistent režie tehdejších velikánů Karla Zemana nebo Alfreda Radoka. Aby se ve filmovém řemesle skutečně ukotvil, navštěvoval v padesátých letech FAMU, kde studoval jak režii, tak dramaturgii.
A do toho začal působit i jako herec. Diváci ho mohli vidět například ve snímcích Císařův pekař – Pekařův císař, Nejlepší člověk a později také v Jára Cimrman ležící, spící nebo v Amadeovi. Všechno to ovšem byly menší role.
Herectví rozhodně nebylo jeho prioritou, působil totiž také jako režisér a scenárista. Mezi jeho díla, na kterých se podílel spolu s Jánem Roháčem, patří Kdyby tisíc klarinetů, Uspořená libra nebo Kinoautomat: Člověk a jeho dům.
Poslední zmíněný film byl zřejmě prvním interaktivním snímkem na světě, do jehož děje mohli zasahovat samotní diváci. Tvůrčí tým ho světu představil na výstavě Expo 67 v Montrealu.
Ještě předtím, na konci padesátých let, stál Svitáček spolu s dalšími osobnostmi u zrodu prvního multimediálního divadla na světě – Laterny magiky, která vznikla jako kulturně-propagační program Československé republiky pro mezinárodní výstavu Expo 58 a měla mimořádný úspěch.
Horníčkův parťák
Svitáček se angažoval také jako režisér hudebních videoklipů. Zmínit lze například Gottovu píseň Zdvořilý Woody nebo Marnivou sestřenici v podání Jiřího Suchého. Společně s Miroslavem Horníčkem také uvedl k životu pořad Hovory H, který režíroval, psal k němu scénáře, a dokonce v něm i vystupoval.
Jeho jinak velmi úspěšná kariéra byla samozřejmě poznamenaná tehdejším socialistickým státním zřízením, s nímž Svitáček nesouhlasil a vymezoval se proti němu. Z Barrandova byl kvůli tomu několikrát vyhozen a v době normalizace se nesměl umělecky angažovat.
V roce 1968 a potom v roce 1990 byl nicméně rehabilitován. Představitelé tehdejšího režimu si byli ale i dobře vědomi toho, co všechno udělal pro věhlas československého filmu a kam až ho pomohl posunout.
Člověk s nakažlivým smíchem
Po svém odchodu do předčasného důchodu v roce 1978 se Vladimír Svitáček umělecky angažoval už jen velmi omezeně. V devadesátých letech ještě pracoval na Hovorech H a objevil se také v televizním seriálu Pomalé šípy.
Zemřel v roce 2002 a ve smutečním projevu na něj zavzpomínal Jiří Suchý, se kterým spolupracoval v Semaforu. Podle magazínu iDnes mimo jiné uvedl, že svým hlasitým a specifickým smíchem dokázal rozehřát i chladnější obecenstvo. Smál se prý nahlas a rád jako každý, kdo má rád život.
Související články
Zdroj: vlasta.cz, cs.wikipedia.org, csfd.cz, filmovyprehled.cz, idnes.cz, fdb.cz, cesky.radio.cz, idnes.cz
