Pokud by se v období po druhé světové válce konaly soutěže krásy, nejspíš by herečka Vlasta Matulová měla velké šance uspět. Z jejího půvabu se mužům tajil dech a mnoho z nich se mohlo přetrhnout, aby jim patřila. Ona ale nebyla na milostné avantýry ani skandály a své soukromí si pečlivě střežila.
Přestože byla velmi skromná, ve své době byla hned po Lídě Baarové druhou nejlépe placenou herečkou. Každý film jí měl vynést okolo deseti tisíc marek, což byly na tu dobu obrovské peníze. Sláva a úspěchy ji ale nikdy nezměnily, stále zůstávala stejná.
VIDEO: Připomeňte si Vlastu Matulovou a její roli ve filmu Modrý závoj.
Dvě manželství, dva rozvody
Během svého života se Vlasta Matulová dvakrát vdala. Její první manžel byl známý pražský lékař Arnošt Vlašimský, který se hodně přátelil s tehdejší uměleckou smetánkou. Těžko ale s odstupem času říct, jestli v manželství byla herečka šťastná.
Ve svých pamětech, které sepsala, o něm nepadla ani řeč. Podruhé se vdala až v roce 1958, tentokrát za barrandovského produkčního Jiřího Šebora.
Přestože byla Šeborovi vždy věrná, její srdce přece jen minimálně z části bilo i pro jiného muže. Tím nebyl nikdo jiný než charismatický herec Karel Höger. Vzájemně se obdivovali, a kdykoli se setkali během natáčení, mělo to mezi nimi na place jiskřit. Celé to ale bylo spíš o obdivu a ani jeden z nich nepřekročil hranice, čímž zůstal vztah platonický.
Zajímavé ale je, že právě o Högerovi se Vlasta Matulová zajímavě zmínila ve své knize. „Byl tak dokonalý, že bych vedle něj vypadala jako nicka. A to pro ženskou není to pravé,“ uvedla. Možná si tak přece jen někdy představila, jaké by to asi bylo, kdyby jejich láska nebyla jen v jejích představách.
S druhým manželem nakonec Vlasta Matulová strávila čtrnáct let. Možná by jich bylo víc, ale jejich lásku ukončila jeho smrt. V té době se herečce zhroutil celý svět, měla psychické problémy, špatně spala, nedělalo jí radost ani hraní.
„Také já vím, co je němý telefon, kterým vás ještě nedávno zvali ke spolupráci. Znám vyhýbavé pohledy nedávných přátel. A to může být k nepřežití!“ říkávala v té době, kdy se k ní otočili všichni zády. Aby zahnala úzkosti, vyučovala na konzervatoři. Brzy ale zjistila, že na tuto práci nemá dostatek trpělivosti, a dlouho tam nevydržela.
Začala mít i černé myšlenky, prý by nejraději zemřela přímo na scéně, kde se vždy cítila skvěle. Tak trochu symbolicky k 1. lednu 1985 odešla oficiálně z Národního divadla do důchodu, v téhle době se ještě více uzavřela sama do sebe.
Nakonec zemřela 18. dubna 1989 ve svém bytě v Praze. Sama, bez manžela a bez někoho, kdo by jí smutný konec života pomáhal zvládnout o trochu lépe.
Zdroj: vlasta.cz, krajskelisty.cz, nasregion.cz, csfd.cz, fbd.cz