Přiznám se, že jako dítě 60. let jsem byla odkojená už trochu jiným typem zpěváků. Broukala jsem si písničky tria Golden Kids nebo Karla Gotta. Yvetta Simonová s Milanem Chladilem mi tehdy připadali staří. Tenhle pocit mě opustil až po mnoha letech, kdy jsem měla možnost paní Yvettu zpovídat a vnímat její moderní a poměrně racionální přístup k životu. Pochopila jsem, že její cesta k dlouhověkosti je provázená smyslem pro humor a sarkasmem, s nímž se jen tak mimoděk zmiňuje o zkouškách svého osudu a také o stárnutí, na které si zbyla tak trochu sama. Nestěžuje si, stále má proč žít, ráno vstát z postele a jít si rozcvičit tělo a poté i hlasivky a pak si třeba zatelefonovat s Pepíčkem Zímou. S ním ještě stále koncertuje a ani jeden z nich přitom neřeší přibývající neduhy. To přece nikoho nezajímá!
Dívka ze sanatoria
Narodila se ve znamení Štíra v roce 1928 jako Yvetta Roubalová a zůstala jedináčkem. Maminka ji přivedla na svět v Českém Brodě, kde měla kořeny její rodina, ale pak už putovala do Prahy. Nikdy nebydlela jinde než v naší metropoli, i když procestovala svět a poznala bezpočet hotelových pokojů, které se jí prý nikdy nezprotivily. Když její tatínek František Roubal získal místo v Pražském sanatoriu v Podolí jako technický dozor, mohla celá rodina bydlet v tamním lékařském domě. To prostředí bylo noblesní a romantické zároveň. Monumentální budova sanatoria pod vyšehradskými hradbami sloužila především movitější klientele a byla v ní chirurgická a gynekologická klinika. Tři roky před narozením Yvetty bylo založeno i porodnické oddělení, dostupné širokým vrstvám.
Ze sanatoria to bylo jen pár kroků k Vltavě, kde se dalo v létě koupat a v zimě pro změnu bruslit na zamrzlé řece. Pro Yvettu pak byl rozhodující její podobně starý soused Milan Kryka, jehož tatínek pracoval v sanatoriu jako rentgenolog. Milan a jeho maminka hráli krásně na piano a Yvettě nakonec rodiče pořídili alespoň pianino, aby mohla hrát také. Jednou měli u Kryků návštěvu. Přišel novinář a spisovatel Eduard Bass, bratr paní doktorové, a ten Yvettu požádal, aby mu zazpívala. Milan zahrál úvodní akordy písně Kdyby mi to Pán Bůh dal a Yvettin zpěv Bass odměnil nadšeným potleskem.
Štěstí přeje připraveným
Podolská idylka skončila s příchodem nacistů do Prahy. Sanatorium zabrali, český personál se musel vystěhovat a tatínek sehnal práci ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Tady se stal na konci války během náletů na Prahu jednou z obětí. Yvetta zůstala s maminkou sama. Vystudovala obchodní školu a chodila na soukromé hodiny zpěvu. Po čase maminka rozhodla, že odjedou na delší dobu k přátelům do Bratislavy, a tady se potvrdilo, že štěstí přeje připraveným. S přáteli, kteří byli velkými milovníky umění, navštěvovali divadla a kavárny a Yvetty si všiml František Krištof Veselý, což byl v podstatě slovenský Oldřich Nový, s nímž se také přátelil. Operetní zpěvák a režisér, který hrál role přitažlivých mladých mužů i v českých prvorepublikových filmech, nadané dívce nabídl roli ve zhudebněné verzi Gogolovy Ženitby na Malé scéně Slovenského národního divadla. Při jednom společném obědě k nim ke stolu skutečně přišel i náš slavný Kristián v doprovodu manažera Františka Spurného. Už tehdy si neznámého muže Yvetta všimla a líbil se jí.
Pseudonym od Wericha
Spurný byl úspěšný podnikatel, manažer předních umělců a šéf pražské Lucerny. Byl v té době ženatý, ale manželství se mu nevydařilo, možná i proto, že na něj neměl vůbec čas. Když se Yvetta vrátila po úspěšném startu z Bratislavy domů, čekaly ji téměř každý den doma jeho zamilované dopisy a čerstvé květiny, až jednou maminka svolila a dcera s ním směla odjet na víkend na Šumavu. Nezkušené dívce dokonale zamotal hlavu, a tak s ním dospěla až ke svatbě. Ani na vteřinu nepochybovala, že se po jeho boku bude dál věnovat tomu, po čem nejvíc touží – totiž zpěvu.
Manželé se nastěhovali do krásného pětipokojového bytu v mezzaninu nárožního domu v Trojické ulici 1/386 v Podskalí a narodil se jim syn Tomáš. Odmalička byl tatínkovým miláčkem a ten pro něj byl vzorem. Proto nepřekvapí, že se stal rovněž manažerem a pod jeho křídly je už léta Divadlo U Hasičů. Yvetta se věnovala péči o něj a o domácnost, ale s jistou závistí sledovala, jak kolem oken chodí zpěvačka Soňa Červená, kterou v té době angažoval Jan Werich do muzikálu Divotvorný hrnec. Mimochodem Werich byl Spurného dobrým přítelem a jednoho dne se s ním poznala i Yvetta. Právě od něj dostala životní dar. Vymyslel jí umělecké jméno Simonová. To aby jako Spurná nemusela měnit monogramy na kapesnících.
Žárlivý bohém
To jsme ovšem předběhli událostem. Yvetta pochopila, že má být ženou v domácnosti, aby zachovala rodinné štěstí. To však nedokázala. Začala tajně chodit na lekce ve zpěvu a jednou o Velikonocích si v kostele u sv. Ignáce zazpívala z kůru Ave Maria. Její syn byl u toho a tatínkovi se nadšeně pochlubil krásným zážitkem. Spurný běsnil, ale mezitím přišel únor 1948, soudruzi mu zrušili podnikání a poslali ho na převýchovu – na zednické práce na nově budované Betlémské kapli. Tehdy sám našel své ženě angažmá u vyhlášeného orchestru Zdeňka Bartáka a zdálo se, že se smířil s tím, kdo teď bude živit rodinu. Jenže jejich vztah už byl v troskách a citově nenaplněná zpěvačka se zamilovala do pianisty, skladatele a bohéma Jaromíra Vomáčky.
Po rozvodu s Františkem spolu sedm let žili a pak se vzali. Jak ale říká Yvetta, neměla to dělat. Nebyla zřejmě nikdy správný typ na vdávání. Vomáčka totiž vzápětí začal šíleně žárlit na jejího profesního partnera Milana Chladila. Navíc v roce 1968 složil píseň proti ruským okupantům Běž domů, Ivane a byl potrestán zákazem činnosti. V té době už Yvettě vyčítal všechno – to, že se obléká v salonu Styl a Eva, že chodí na obědy s Chladilem apod. Ostatně vztah těch dvou byl celému – hlavně televiznímu – národu jasný. Yvetta a Milan jsou určitě milenci. Pořád zpívají spolu, jezdí po koncertech a zájezdech, jsou viděni v různých hotelech, při zpěvu se na ni Chladil tak vroucně dívá… Jen ti dva ale věděli naprosto přesně, že jsou jen kamarádi. „Ono by to jinak ani nefungovalo, to bychom spolu nevydrželi skoro třicet let,“ říká k tomu Yvetta. Měla Chladila moc ráda, dokonce spolu bydleli ve stejném věžáku v Dejvicích, ale každý v jiném bytě a Milan ve spokojeném manželství.
Před mikrofonem
Kdo ale vlastně vymyslel jejich dvojici a kdo vybíral repertoár? Dohromady je prý dal Vladimír Dvořák, někdejší televizní guru, muž mnoha talentů, který také psal písňové texty. A o to, co se bude zpívat a natáčet ve studiích, už se staral dirigent a manažer Karel Vlach, s jehož orchestrem oba vystupovali. Jejich produkce byla určena spíš střední a starší generaci, která ocenila především kvalitní zpěv – Chladil měl sytý tenor, Yvetta alt – a nechtěla po nich žádné výstřelky. Stačilo, aby spolu stáli pěkně u mikrofonu a zpívali společně nebo každý zvlášť příjemné písničky. Jistě si některé z nich vybavíte: O nás dvou, My dva a čas, Děti z Pirea, Sentimentální, Já jsem zamilovaná, Zhasněte lampiony, Co s načatým večerem, Chviličku spát… Některé byly původní, hodně jich bylo převzatých, ale s tím v té době nebyl žádný problém. Brzy si diváci zvykli, že bez Yvetty a Milana se neobejde téměř žádný hudební program v televizi a počátkem 70. let měli i svůj vlastní pořad My dva a čas.
Na kávu k Šroubkovi
Po rozchodu s Vomáčkou se Yvetta sblížila se svým kapelníkem Karlem Vlachem. Říká, že to bylo pozvolné a že s ním nakonec prožila nejklidnější vztah. Vlach byl ženatý, a tak spolu žili na hromádce. Vzájemně si vyhověli. Oba rádi jezdili k moři do Jugoslávie, vychutnávali si dlouhé společenské obědy ve vybraných restauracích. Yvetta se ale rozhodně nepřecpávala, a jak sama říká: „Nikdy jsem nejedla sladké a ani knedlíky moc nemusím. Ale takovému tatarskému bifteku s topinkou neodolám.“ Na obědy nebo na kávu do hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který se sice jmenoval Evropa, ale oni mu tak nikdy neřekli – někdy přicházeli i staří pánové Štaidl a Gott – myšleno otcové známých umělců. Yvetta tak vlastně díky svým partnerům Spurnému a Vlachovi poznala i mnoho zajímavých osobností starší generace. O to horší pak bylo, když jí všichni odcházeli. Ovšem úmrtí Milana Chladila bylo nečekané. Zemřel v roce 1984, když mu bylo teprve 53 let. Vlach ho následoval o dva roky později v 74 letech. Yvetta od té doby žije sama – už přes tři desetiletí. A stále zpívá.
Zdroj: časopis Vlasta
