Kdo ji potkal, už na ni nikdy nezapomněl. Šířila kolem sebe zvláštní fluidum, laskavost, noblesu. Přitom sama neměla na růžích ustláno. Dlouho se zdálo, že její soukromí zůstane navždy utajeno, až se mi jednoho dne poštěstilo poznat herce Miloše Vávru (*1945) z pozoruhodné dynastie. Do ní patří i Zdenka Zabylová (1903–1983), která byla jeho teta a měli se spolu velmi rádi.

Zdroj: Youtube

„Moje maminka Marie, Zdenka a Helena byly tři sestry Zabylovy. Jejich dědeček měl fabriku na zemědělské stroje, takže rodina byla poměrně dobře situovaná. Jenže jeho dcera, jejich matka, bohužel propadla alkoholu a zřejmě na tom ztroskotalo i její manželství. Dostávala se do finančních problémů, a tak chtěla, aby holky začaly co nejdřív vydělávat nebo se vdaly. Všechny tři navštěvovaly vyhlášenou Bergerovu taneční školu při Národním divadle a ještě jako žačky začaly vystupovat na jevišti. Žádné další vzdělání si už nemohly dovolit. Jediná Zdenka ale u baletu zůstala a v roce 1918 byla do Národního divadla angažována jako členka baletního souboru, o dva roky později už jako sólová tanečnice a nakonec jako primabalerína. V dospělosti se moje máma a teta Helenka, která se svým manželem odešla do Ameriky, se svou matkou přestaly stýkat. Jen Zdenka za ni mlčky platila všechny dluhy,“ vyprávěl mi Miloš Vávra.

Zlatovláska i Pták Ohnivák

Ve dvacátých letech ztvárnila především dívčí postavy v romantických baletech Petra Iljiče Čajkovského – Cukrovou vílu v Louskáčkovi nebo Odettu v jeho Labutím jezeru. Slušela jí také Princezna Zlatovláska v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky. Ve třicátých letech byla na uměleckém vrcholu. Její nejúspěšnější rolí se stal Pták Ohnivák ve stejnojmenném díle Igora Stravinského.

Aktivní kariéru ukončila v roce 1955 poetickou Královnou z Čajkovského Šípkové Růženky. Postupem času se také stále více věnovala choreografii. Složitou éru naší první scény za protektorátu prožila pod vedením ruské emigrantky Jelizavety Nikolské jako šéfky baletu. Ačkoli si tyto dvě ženy snad ani nemohly být víc fyziognomicky i povahově vzdálené, velmi dobře se spolu snášely, a dokonce spolu v představeních bez problémů alternovaly. Když měla extravagantní Nikolská spory s některými kolegy, stála Zdenka na její straně.

V nejtěžším období heydrichiády se choreograficky směly uplatňovat jen ony dvě. Zabylová, stejně jako všichni další umělci v Národním divadle, musela už na začátku války podepsat prohlášení o svém árijském původu i to, že není členkou žádné lóže. V těch časech uvedla rakouský balet Královna loutek, Nedbalova Andersena a Štědrovečerní sen českého skladatele a přítele Antonína Dvořáka Mořice Angera. Do politiky se nikdy nepletla, jediným světem, kterému rozuměla, byl ten odehrávající se na špičkách.

Manželství s bankovním úředníkem

V mládí měla vážnou známost, která zkrachovala na tom, že by se musela vzdát baletu. Žila pak nějakou dobu sama, až se její sestra Marie rozhodla seznámit ji s Antonínem Nedvědem. „Rodiče si postavili letní vilku v Chotouni u Jílového u Prahy a spřátelili se s panem Nedvědem, který tam měl dům. Pan Nedvěd měl svobodného bratra Antonína, jenž se vrátil z ruských legií, a rodiče s ním tetu seznámili při tenisu. Zdenka do Chotouně ráda jezdila, měla ve vilce svůj pokoj a později se tam starala o prázdninách i o mě,“ vzpomíná Miloš Vávra.

Antonínovi, bankovnímu úředníkovi, Zdenčina kariéra nevadila. Sám měl umělecké sklony, ve chvílích volna překládal Shakespeara a rád a hodně fotil. Nedvědův otec Bernard byl stavitel, postavil několik domů na Smíchově včetně Národního domu na náměstí 14. října. Pro svou rodinu vybudoval v roce 1907 bohatě zdobený neorenesanční činžovní dům na Janáčkově nábřeží 19/1114 (za první republiky se jmenovalo nábřeží Legií), nad jehož vchodem dodnes najdete výrazný nápis U Nedvědů. V něm pak Zdenka s manželem bydlela, a když Antonín v roce 1968 zemřel, žila tu dál s věrnou hospodyní Slávkou.

Zajímal ji talent

Z domova to měla jen pár kroků do své baletní školy v domě zpěváckého spolku Hlahol na Masarykově nábřeží (dříve Riegrově). Je neuvěřitelné, že ji otevřela již ve dvacátých letech. V roce 1929 ji inzerovala takto: „Škola tanečního umění Zdenky Zabylové, sólové tanečnice Národního divadla v Praze, nabízí dětskou školu baletní, vyučování klasickému baletu od počátečních postojů až k úplné technické dokonalosti a také vyučování tancům moderním, jak jednotlivců, tak uzavřených společností. Všechny nejposlednější novinky dle jednotného mezinárodního stylu.“

Tehdy působila v místnosti školy U Zlaté kapličky vedle Národního divadla. Docházeli k ní i pozdější tanečnice a tanečníci Národního divadla, za všechny jmenujme Astrid Štúrovou (*1935) a Stanislava Buzka (1936–2021). Ten kdysi vzpomínal, jak velkoryse se k němu zachovala: „Přestal jsem chodit do baletních škol. Na placení hodin baletu nebyly peníze. Když jsem náhodou potkal madam Zabylovou, zeptala se na důvod. Nabídla mi, abych pokračoval bez placení, protože mám talent.“

Pohyb a silná vůle

Peníze Zdenka nechtěla ani po rodině Astrid Štúrové. Ta na ni vzpomíná dodnes s láskou: „Odmala jsem chtěla být primabalerínou, ale babička, která mě vychovávala, o tom nechtěla ani slyšet. Když mi bylo patnáct, v novinách se objevil inzerát, že madame Zabylová hledá zájemce, kteří se chtějí naučit českou besedu za účelem předtančení na plese. S tím babička jako dobrá vlastenka souhlasila, a tak jsme jely do Hlaholu. Během výuky ke mně madame přišla a zeptala se mě, zda bych nechtěla chodit k ní do baletní školy. Vysvětlila jsem jí, že je to můj velký sen, ale že mi to babička nedovolí. Sama za ní zašla a začala ji přesvědčovat. Babička ale namítala, že balet je drahý koníček a nemáme na něj peníze. To nevadí, odpověděla, ona bude chodit zadarmo, to zaplatí jiní. Madam Zabylová se nás snažila uplatnit i na jevišti s různými zájezdovými programy, učila nás i líčení…“

Její baletní školou prošli také potomci herců Národního divadla – například Marie Hakenová, dcera Marie Glázrové a Eduarda Hakena, nebo Radana Vojtová, dcera Jaroslava Vojty. Jak mi potvrdila bývalá nakladatelská redaktorka Maryčka Bělíková, její kolegyně Jarmila Škodová z Československého spisovatele ještě ve zralém věku téměř do šedesátky chodila k madam Zabylové se stejně starými kamarádkami. Milovaly ji a ona v nich podpořila a zakořenila víru, že pohyb a silná vůle pomáhají ve všech těžkostech života, nejen fyzických...

Plavání ve Vltavě

„Při vítání jsme ji líbaly na obě tváře a dělaly pukrle. Nás to ale těšilo, hodiny u ní byly radostné. Na rozdíl od jiných mistrů, kteří třeba jen tloukli holí do taktu a počítali, měla vždy klavírní doprovod,“ vyprávěla mi kdysi Radana Vojtová (+2013). Agendu madam Zabylové vedla její sestra Marie, která pro ni pracovala.

A jak se sama primabalerína udržovala v kondici? Podle fotografií byla ryze slovanský typ, na rozdíl od téměř vyzáblé Jelizavety Nikolské, a tak by se dalo předpokládat, že se trápila různými dietami. To ale její synovec vyvrací. V jídle se prý nijak neomezovala. Vařila pro ni hospodyně Slávka, sestru Marii s manželem a Milošem k sobě zvala často, pokaždé pak společně trávili silvestr.

Jejím nejoblíbenějším sportem bylo plavání. Měla předplacenou kabinku v Říčních a slunečních lázních na Zlíchově, kde byla restaurace, tenisová hřiště, rozlehlé travnaté plochy a přímý vstup do řeky. V prostorném bytě v druhém patře domu na nábřeží bylo dost místa na pokojík pro hospodyni, pracovnu pro Zdenku i jejího muže, s hosty sedávali v jídelně, k níž patřil balkon s výhledem na Vltavu, nebo v obývacím pokoji. Byt byl zařízený starožitným nábytkem. Zdenka si prý moc přála vlastní děti, ale když jí je osud nedopřál, o to víc se věnovala po mnoho desetiletí dětem cizím.

Slavnostní rozloučení

Zvláštní a svým způsobem symbolický, byl i její odchod. Jen pár dní po znovuotevření Národního divadla, 24. listopadu 1983, byla ve svých 80 letech pozvaná do divadla na slavnost, na níž dostala pamětní medaili. „Volala mi před tím, že nemůže najít svou norkovou pláštěnku a že ještě musí na manikúru. Velmi se na to chystala. Z té slávy se pak vrátila domů plná dojmů. Večer prý Slávce řekla, že je strašně unavená, sedla do křesla a už se neprobrala,“ vzpomíná Astrid Štúrová, která byla se svou první baletní učitelkou do poslední chvíle v kontaktu. Zdenka Zabylová je pohřbená spolu se svými rodiči a manželem na Vinohradském hřbitově.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články