20 let od smrti Zuzany Navarové: Napsala píseň o domácím násilí ještě dřív, než bylo běžné o něm mluvit

Letos to bude už dvacet let, co tahle charismatická zpěvačka a textařka zemřela. Její hudba se skvělými texty se ale poslouchá dál.

Když v prosinci 2004 muzikantka Zuzana Navarová zemřela, pro mnohé lidi do byl šok. Včetně těch, kdo ji znali, protože jen málokdo tušil, že je vážně nemocná. Když se kvůli léčbě sama nechala ostříhat, mysleli si i její známí, že jen prostě mění styl. Měla však rakovinu prsu a cirhózu jater, navzdory svému věku a celkem zdravému životnímu stylu.

S nemocí se snažila vyrovnat po svém. Stále skládala, koncertovala, věnovala se charitě v nadaci Život umělce. Pokud jde o léčbu, hodně spoléhala na alternativní metody, čaje a bylinky, což jí pak zpětně někteří kamarádi vyčítali, podle nich měla víc důvěřovat i západní medicíně.

Nic neplánovala

Jenže jak to přesně bylo, to nikdo neví. Krom toho i tady si Zuzana Navarová dělala všechno tak, jak sama chtěla. Se stejnou rozhodností a paličatostí, s jakými k věcem přistupovala celý svůj život. „Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl,“ řekla v jednom z posledních rozhovorů, které s ní vyšly. Když zemřela, bylo jí pouhých čtyřicet pět let.

Zůstala po ní nejen originální hudba, ale také spousta textů, které dalece převyšovaly běžnou úroveň a z nichž mnohé obstojí i samy o sobě jako poezie. „Neste mě, neste, ptáci, do nebes, k divokým kachnám volám přes vrátka. Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd a straky odnesou má zrcátka,“ napsala například pro skladbu nazvanou Do nebes.

Jinou píseň věnovala milované Orlici a tvrdila, že se v horách kolem ní ocitne vždycky, když ji zpívá. Byla velkou milovnicí přírody, kam jezdila stále častěji. „Praha je dobrá pro člověka do třiceti, pak mu spíš ubírá sil. Už se v Praze nic nového nedozví. Ale chápu, že člověka do třiceti příroda naprosto nezajímá. Potřebuje získat zkušenosti, které mu potom začnou lézt krkem,“ řekla k tomu v jednom rozhovoru.

Napsala také píseň Marie o domácím násilí mnohem dřív, než se o něm začalo běžně mluvit veřejně, zatímco některé její písně by snad šlo nazvat až pijáckými. Jak říkala, uměla je napsat, protože i něco takového si kdysi odžila, i když pak už dávala přednost čajům nebo hodně dobrému červenému vínu.

VIDEO: Poslechněte si skladbu Marie o domácím násilí.

Zdroj: Youtube

Z Hradce až na Kubu

Tak jako nemluvila o své nemoci, nemluvila ani o ostatních soukromých záležitostech. Třeba o tom, že plánuje svatbu. Ve čtyřiceti si vzala Kubánce Luíse de Tejadu, ale svazek moc dlouho nevydržel, po čase se v klidu rozešli. To, že potkala zrovna Středoameričana, ale nebyla žádná náhoda, latinskoamerická hudba byla její vášní už dlouho a svého manžela potkala během pohybu na Kubě, kde rovněž koncertovala.

K tomuhle prostředí tíhla vždycky, o čemž svědčí i to, že se po gymnáziu v rodném Hradci Králové rozhodla odejít do Prahy studovat spolu s češtinou také španělštinu a poté nějaký čas učila v jazykové škole.

Později zároveň vedle práce studovala také zpěv na hudební konzervatoři. A koncertovala. V osmdesátých letech se skupinou Nerez, kdy byl jejím hudebním partnerem Zdeněk Vřešťál, v devadesátých se skupinou KOA. Mezitím si střihla i jedno album s uskupením Tres a vyšla jí také sólová deska.

Nevěnovala se však jen koncertování a svojí hudbě. Mimo jiné psala hudbu k divadelním představením a byla také producentkou spojenou třeba se jménem romské zpěvačky Věry Bílé a se skupinou Kale. A byla to právě ona, kdo pro posluchače objevil zpěvačku Radůzu.