„Loď v bouři je jiná pevnina… Je to Mars! Obyvatelé Marsu se chechtají majíce zřejmou legraci z ubohého a neposlušného pozemšťana, který ne a ne poslechnout, aby šel do své kajuty, kam, holoubek, dávno patří. Chce si hrát na Marťana! Cha cha chá!!“

Tato básníkova slova ze sbírky veršů S lodí, jež dováží čaj a kávu nám zněla v uších s nebývalou intenzitou do chvíle, kdy jsme se v singapurském přístavu nalodili na vysloužilou, původně holandskou loď ze 70. let minulého století, a vydali se napospas dlouhým a vysokým oceánským vlnám.

VIDEO: Podívejte se na krásy indonéské Jávy ze sedadla skútru.

Zdroj: Youtube

Každou chvíli jsme se znovu a znovu přesvědčovali o tom, že ačkoli se dnešní Indonésie od Bieblova dobrodružství hodně změnila, exotické kouzlo oceánských vln, půvabných Javánek i divy čarokrásné tropické přírody rozněcují smysly Evropana stejně jako tenkrát.

Mořská nemoc a létající ryby

Slova na stránkách Bieblovy básnické sbírky S lodí, jež dováží čaj a kávu a knihy próz Cesta na Jávu obživlá slanou vodou, která šplouchá až nahoru na palubu, se nám před očima zhmotňují, míhají jako mžitky, mrskají sebou jako létající ryby a mávají křídly jako tropičtí motýli.

Leč kymácení lodi je neúprosné a pocit oceánské beztíže záhy kalí záchvaty mořské nemoci doprovázené, podobně jako u Biebla, „úsměšky námořníků, kteří jsou v tomto houpavém vesmíru doma“. Nevolnost poleví až po léčivém doušku koňaku v kajutě, kde zničehonic propukáme ve zvláštní, nekontrolovatelný smích. „Bože, vždyť já neumím chodit,“ smál se bezmocně na lodi tancující na vlnách Konstantin Biebl.

„Já nejsem opilý, já jsem na lodi,“ potácí se v příšeří kymácející se kajuty záchvatem nepoznané euforie stižený bratr Jan, jinak seriózní emeritní profesor singapurské univerzity. Právě z jeho iniciativy se myšlenka na naše putování po Bieblových stopách zrodila a jeho zásluhou jsme se dostali až sem – na palubu lodi mířící tropickou bouří ze Singapuru na dalekou Jávu. „Splněné sny se mstí,“ napsal Konstantin Biebl po uskutečnění své cesty na přelomu let 1926 a 1927.

Pro nás je splněným snem to, že právě plujeme Indickým oceánem a zažíváme pocity podobné těm jeho. Mstít se nám začne po návratu z barevných tropů do šedi každodenní předjarní reality bičované mokrým deštěm se sněhem. Cestovatelé tento stav mysli nazývají „šedá nemoc“, ale na to teď raději nemyslet.

Slunce jako lokomotiva

„Řekněte si ta dvě slova nahlas: Indický oceán! Ještě jednou: Indický oceán!“ recitujeme nahlas Bieblova slova o pár hodin později, těsně před rozbřeskem, kdy nám zklidněné moře umožní vrátit se zpátky na palubu. Zase úplně jiná planeta! Nedohledný oceán se matně leskne v dramatické proměně duhových barev, modročerná ustupuje modrofialové, do které neznatelně pronikají odstíny modře, zeleně a ocelové šedi.

Náhle vše zalije růžová záře a tropické slunce, „nejmocnější z malajských bohů“, jak mu říkal Konstantin Biebl, se znenadání „vyhoupne na hladinu jako obří vesmírná lokomotiva s oslňujícími reflektory“.

V nenadálém souznění se všemi atomy okolního prostoru si najednou uvědomujeme, že – společně s básníkem – „na jedné straně mužníme, na druhé dětinštíme a stáváme se miminky moře“. Český básník zachytil tropické ráno uprostřed oceánu s noblesou malířských mistrů: „Celý obzor je podkasán stříbrnou září, je šest hodin zrána. Hladina je klidná jako louka, jen tiché kroky lehoučkých stínů přejdou po vodě a zmizí v slunci.“

Trávit na lodi s námořníky a spolucestujícími několik dní a nocí bez přestání je zážitek sám o sobě. Tím spíše, že jsme jediní běloši na palubě a všichni se s námi chtějí fotit na památku. Chvíle nadšení střídají chvíle bezčasí, němý údiv z nekonečnosti oceánu a nutkavé očekávání, kdy už se na obzoru objeví pevnina. A pak, po rozpáleném dni, přichází soumrak. Divotvorné proměny oceánu podbarvuje zpěvavý hlas muezzina svolávající věřící do lodní mešity.

Sedíme mlčky na palubě a s úžasem sledujeme hejna různobarevných létajících ryb skákajících po hřebenech vln i akrobatické formace delfínů metající kozelce na pravoboku. Míjejí nás miniaturní skořápky rybářských džunek i obludná monstra kolosálních tankerů vozících místo čaje, kávy a koření smradlavou ropu.

Ale to už se blížíme do přístavu Merak a společně s Bieblem si znovu dopřáváme „doušek koňaku jako zdvořilý přípitek lidem a bohům této země na důkaz, že jsme nepřišli kácet stromy ani z nich ždímat kaučuk“.

Sen se plní. Vítá nás vysněná, leč zrádná Jáva. Mlčky stojíme u památníku obětí ničivé, 43 metrů vysoké vlny tsunami, která v roce 1883 – tedy ani ne 50 let před příjezdem Konstantina Biebla – po výbuchu sopky Krakatoa celé město zaplavila a zahubila více než 90 procent jeho obyvatel.

Ve stopách Rimbaudových

Z Meraku se vydáváme po železnici postavené ještě holandskými kolonizátory do přístavu Semarang. Popíjíme čaj a pokuřujeme – tak jako všichni ostatní – voňavé hřebíčkové cigarety v jídelním voze, který, přestože je sedm ráno, připomíná rozjařenou přístavní putyku. Kuchař v bílé čepici žongluje s otřískanými kouřícími hrnci na plotně, číšníci tancují do rytmu kol bušících o pražce s plnými tácy ďábelsky pálivých polévek v rukou a na podlaze jim sekundují sedmicentimetroví švábi.

Vlak se kolíbá ze strany na stranu, za okny sviští vějíře palem, listy banánovníků, mangovníků a zrcadla rýžových polí. Biebl přijel do Semarangu po stopách „prokletého“ básníka Arthura Rimbauda, který zde v roce 1876 – tedy přesně 50 let před ním – přistál jako voják holandské armády, při pochodu džunglí do vnitrozemí po několika dnech dezertoval a pod falešným jménem uprchl na Cejlon (nynější Srí Lanka – pozn. red.). A my jsme tu 96 let po Bieblovi…

Pozor na špiony!

V Semarangu se nám poštěstí zažít příhodu, která se jako vejce vejci podobá Bieblově „nejzábavnější a nejtragičtější“ zkušenosti „na ostrově dikobrazů, opic a leguánů“, kdy měl před koloniálním úředníkem vyvrátit podezření ze špionství: „Litoval jsem později, že při tom výslechu nebyl Vlasta Burian nebo Werich a Voskovec, že nebyli svědky onoho blahodárného deště nesmyslných otázek, sesypavších se na šedou kůru mého mozku, jenž bál se domyslit, aby nepraskly všechny pojistky vnitřního smíchu.“

My jsme okusili téhož poté, kdy jsme s bratrem zatoužili vylézt na stoletý maják, tyčící se nad přístavem. Po příchodu na vrátnici sousedního Vrchního velitelství navigace a optání, jestli bychom se mohli na maják podívat, nám zabavili pasy. Naše exotická země původu zaujala místního vrchního velitele navigace natolik, že nás zatoužil spatřit osobně.

Po hodině čekání jsme byli předvoláni do kanceláře a vystaveni palbě velice uctivých, ale zároveň zlověstně podezíravých otázek. Intermezza mezi nimi vyplňoval náčelník dokola opakovaným monologem: „My dobře víme, že podívat se z majáku na přístav a naše krásné město je lákavé. A jsme na to hrdí. A rádi dopřejeme každému, kdo přichází s dobrými úmysly, aby se na maják podíval. A klidně si to všechno vyfotografoval. Ale víte dobře, že po světě nechodí jen lidé s dobrými úmysly, ale také ti, kteří by ten krásný pohled mohli zneužít v neprospěch našeho města, našeho námořnictva i naší krásné země.“

Poté, kdy jsme konečně získali jeho laskavé svolení a na maják se – bez fotoaparátu – vyšplhali, museli jsme se ještě vrátit a podat hlášení, jak se nám tam nahoře líbilo. Řekli jsme popravdě, že moc.

O ptácích a lidech

Semarang je schizofrenní město. Staré čtvrti plné nádherných, před očima se rozpadajících budov v koloniálním stylu jsou stále častěji zaplavovány přílivem a pozvolna mizí pod stoupající hladinou moře. Potulujeme se uličkami mezi bortícími se domy s bohatě vyřezávanými secesními štíty a pavlačemi, když vtom narážíme na neprostupný dav mužů, kteří zaujatě sledují kohoutí zápasy přímo na chodníku. Stříká krev, létá peří, celá ulice kokrhá a majitelé osvěžují své opeřené gladiátory ledově studenou vodou.

O kus dál se prodávají zpěvaví ptáci a holubi. Ty si v rámci obřadu smíření kupují kolemjdoucí, aby je za pár minut vypustili na svobodu. Poslové smíření se následně vracejí zpátky ke svým pánům a koloběh se opakuje. Ptáci všech druhů, velikostí i barev jsou tu láskyplně zbožňováni, jako u nás psi i kočky dohromady.

Omámení vůněmi

Vstáváme, tak jako každý den, v půl šesté ráno, abychom nepropásli rozednění. Do nového dne nás v koupelně vítají tři ještěrky „tiťak“, které se společně se svými o poznání většími sestřenicemi „toké“ staly Bieblovými oblíbenci: „Tiťak – ještěrky, které jsem tolik miloval, velmi rychlé, ženou-li se po kořisti, pomalé, když lezou, jen aby lezly, z jakési ženské ješitnosti a koketérie, prohýbají se líně a smyslně v bocích…“

Pěkně to vystihl! Klobouk dolů! Vyrážíme na snídani. Kupku rýže v banánovém listě s kouskem ryby a zeleninou zalitou ostře pálivými omáčkami a silný čaj spořádáme, jak je tu zvykem, přímo na chodníku. Po ulicích se na motorkách zběsilou rychlostí prohánějí křehké, a přece nebojácné Javánky. Vesele troubí a pobaveně se za námi otáčejí.

„Jen si všimněte těch gest!“ (zase Biebl) „To nejsou ruce, to jsou černé narcisy, jež blouzní vzduchem ve směru nějaké otázky či něžné nápovědy. Vždycky jsem se v jejich blízkosti cítil v rozpacích. Vždycky si připadám vedle nich hrubý a neomalený, ať už se snažím sebevíc…“ Co jiného dodat, než že přesně vystihl pocity zpocených bledých tváří ve společnosti křehkých Javánek, vždy svěžích a voňavých, protože „ráno jdou na passar prodávat ananasy, aby jim voněly ruce, až budou si na noc rozplétat vlasy“.

Účinek přirozeného šarmu v očích cizince ještě umocňuje všudypřítomný pocit malátnosti a omámení vůněmi nasyceným parnem, takže si ani chvilku nemůžete být jisti, jestli jste neomdleli a před očima se vám nepromítá nějaký krásný horečnatý sen.

„Teplý vítr, jenž přichází z ostrova, nahrnul mi do úst všechnu směs svých vůní a zápachů, tvořících jakousi hustou kaši, v které nasládlá síla banánů pokouší se způsobit vám slabou mdlobu, přerušovanou špínou javánských kanálů, ihned zas odplavenou mocnějším závanem sušícího se čaje. Prvně v životě poznávám, co je to hudba vůní. Nedovedu to přesně vyjádřit, ale mé srdce šlo při tom ztěžka jako v mechu a můj mozek si připadal jako naložený ořech uprostřed vybraně uspořádaného kompotu,“ zachytil to zcela realisticky Konstantin Biebl.

To byl ostatně poznatek, který nás na naší literárně-historické cestě překvapil nejvíce: pocit poetistické stylizace, který provází čtení Bieblových javánských textů u nás doma, se v krajích pod rovníkem rozplývá. Vysvítá, že o žádnou stylizaci nejde. Chirurgicky přesně odoperovaná javánská realita je citlivě transplantována do řeči prokřehlých protinožců zpod Milešovky.

Zdroj: vlasta.cz, časopis Květy (článek vyšel v časopise Květy 2. 3. 2023)