Rozhodování, kam na jaře vyrazit, postrčili směrem k italskému moři naši kamarádi, kteří do Pescary jezdí pravidelně. „Je to úplně pravá Itálie, moc cizinců tam není ani v létě, natož teď, krásné pláže a spousta míst, kam se dá vyrazit. Městečka, kousek jsou i pořádné hory,“ lákali nás. Měli pravdu.

V Pescaře a okolí, které jsme za čtyři dny stihli probádat, jsme turistů moc nepotkali, na některých místech jsme byli úplně sami. Navíc má tohle místo výhodu, že tam létá od dubna do října dvakrát týdně přímá linka Ryanairu z Prahy.

Letenka se dá sehnat za solidní cenu, bydlení také, jídlo je levnější než u nás. Nepříjemnou zkušenost jsme měli jen při půjčování auta, protože tam důsledně požadují kreditní kartu, my měli jen debetní.

Zdroj: Youtube

Pořád podél pláže

V Pescaře nečekejte žádné historické centrum, město bylo za druhé světové války dopravním uzlem a spojenci je komplet vybombardovali. V centru tak najdete sotva pár kostelů a dvě starobylé uličky, které se zachovaly, jinak jde o moderní stavby.

Ale promenády v centru, plné místních krámků, kaváren, barů i výloh nadnárodních řetězců a módních značek, mají prázdninovou atmosféru. Celá Pescara a další pobřeží od ní na jih je navíc lemované širokými písčitými plážemi, podél kterých vede v délce více než 100 km přímořská cyklistická a pěší stezka.

A to je neskutečná paráda. Vyzkoušeli jsme vlastně jen její kousek – z centra Pescary až na konec dalšího městečka Francavilla al Mare, kde jsme bydleli. Desetikilometrové procházky podél moře byly fantastické. Počasí nám začátkem dubna nijak nepřálo, místní kroutili hlavami, že takhle není ani v lednu, ale když vylezlo sluníčko, bylo to už skoro na koupání. A my, suchozemci, když zacítíme moře, se přece vykoupat musíme…

Rybářské boudy na kůlech a syrové mušle

Výhoda pobytu u moře mimo sezonu je i v tom, že vám není líto od něj na chvíli odjet. Tak třeba se podívat na Aragonský hrad – pevnost v městečku Ortona – nebo na Costa dei Trabocchi, začínající kousek pod Ortonou, což je pobřeží lemované zvláštními domky na kůlech. Ty dříve sloužily rybářům.

Shazovali z nich sítě rovnou do moře a chytali do nich ryby. Teď jsou tam převážně restaurace, v nichž si dobrou čerstvou rybu zkrátka dát musíte. Tamní lahůdkou jsou dary moře podávané úplně syrové, jen s citronem, solí, pepřem a samozřejmě olivovým olejem.

Pokud na ryby zrovna nejste, určitě vás nadchne další místní specialita, a to arrosticini, lákají na ně všude. Malé grilované špízky s kousky jehněčího, kozího či hovězího masa nebo jater. Jsou mimořádně dobré.

Co je to za kopce?

Další den výlet směřoval do vnitrozemí. Asi půl hodiny cesty od Francavilly al Mare jsme se vyšplhali k městečku Chieti. Tam už se historie užít dá. Kochali jsme se krásnými pompézními paláci, podloubím krytými promenádami, kde jsme našli nádhernou starobylou kavárnu se super zákusky a zmrzlinou.

Z vyhlídky v parku jsme obdivovali necelých sto kilometrů vzdálené zasněžené vrcholky Apenin, kde jsou lyžařská střediska, ale hlavně nám do oka padlo atraktivně vypadající městečko na nedalekém kopci.

Rychle jsme zapátrali v mapách a už se jelo. Další objev – pidi vesnička Bucchianico. Stali jsme se v ní středem pozornosti, protože poslední turista tam byl zřejmě před několika lety. Odpolední skleničku jsme si užili s místními v jediné tamní kavárně.

Zdroj: časopis Vlasta