Jak se cítí herečka na sklonku sezony?
Překvapivě fajn. Měla jsem totiž hezké období, kdy jsem v divadle nezkoušela nic nového, jen jsem reprízovala. A moc jsem si to užívala, speciálně po tom masakru, který se konal minulou sezonu. Tehdy jsem totiž zkoušela opravdu hodně – třeba hru Je třeba zabít Sekala, což je poctivé velké divadlo a jedno z mých nejoblíbenějších představení. A k tomu jsem točila několik věcí naráz: seriály Osada, Pod hladinou, roličku v Kukačkách a celovečerní Vyšehrad: fylm.
Takové vytížení bývá ve vaší branži běžné?
Ne každý rok. Říká se, že buďto nemáte práci žádnou, nebo vám přijde pět nabídek najednou… No a to se mi přesně stalo, a ještě se zvládly všechny poskládat tak, aby se zrealizovaly. Letos je to ovšem jinak – tentokrát se cítím příjemně odpočatá a natěšená na další práci. V Divadle na Vinohradech začneme koncem června připravovat novou věc – Moliérova Lakomce v režii Pavla Kheka. A v létě mě pak čekají Veselé paničky windsorské, které už čtrnáct let uvádíme v rámci Letních shakespearovských slavností v Praze a Brně.
Zmínila jste film Vyšehrad, který způsobil velké haló a ve kterém představujete postavu jménem Lucie. Musím říct, že tak skvěle zahranou „barbie“ jsem dlouho neviděla…
Děkuju, pro mě bylo určitě snazší Lucii herecky tvořit než se na ni dívat. Každopádně takovouhle „blondýnu“ jsem ještě nehrála, a tak jsem ráda, že jsem si ji mohla vyzkoušet. Ačkoliv tenhle film svým humorem není můj šálek čaje, musím uznat, že je to v naší kinematografii výjimečný počin a že se na něj jen tak nezapomene. A Jakub Štáfek, představitel hlavní role, režisér a producent, je bezpochyby multitalentovaný člověk, který se ve štábu obklopil blízkými přáteli. Natáčení šlapalo jako hodinky bez stresu a v dobré náladě, protože všechno bylo perfektně připravené.
Ve filmu Vyšehrad jako partnerka slavného fotbalisty.
Užila jste si i erotické scény?
To bych úplně neřekla, erotické scény nejsou nikdy příjemné, ale měla jsem jednu obrovskou výhodu: s Kubou kamarádím už poměrně dlouho. Opravdu se známe, a navíc na natáčení byla jako maskérka i jeho, tehdy těhotná, žena… Ani jednomu z nás tří nebylo příjemné, co nás čekalo, a tak jsme se snažili, abychom to měli co nejdřív za sebou. Naštěstí ve Vyšehradu ve skutečnosti žádné opravdu erotické, nahé, realistické scény nejsou. Je to celé hra na diváka, určitá stylizace, což ale neznamená, že jsem se nestyděla. Vzpomínám si třeba na scénu ve vaně v batmanském latexovém oblečku… Naštěstí Jakub se styděl úplně stejně, což mi v tu chvíli pomohlo, protože jsem viděla a cítila, že v tom nejsem sama.
A jaký pocit jste měla z natáčení televizního seriálu Pod hladinou, kde hrajete postavu jménem René?
To bylo kouzelné. Točili jsme na Slapech, na přehradě během jara minulého roku. Začínali jsme ve tři, čtyři ráno, kdy byla pěkná zima… Když zavřu oči, úplně to vidím a klepu se.
Co přesně vidíte?
Takové to pomalé rozednívání, herce v péřovkách, jak srkají kafe a přeříkávají si texty. A hned mi naskakuje Vašek Vydra v doprovodu svých dvou věrných psů, kteří se rozhodli, že se od něj nehnou. A nedali si to vymluvit, takže z nich scenáristé museli udělat seriálové postavy.
Jak byste popsala tu svou? Kdo je podle vás René?
Jasný sportovní a technický typ. Miluje potápění a lodě, a tak není divu, že pracuje jako hlavní technik a řidič říční policie. Dokonce bydlí na hausbótu zaparkovaném hned vedle policejní stanice. Zároveň má problémovou sestru, která není schopna se postarat o svého šestiletého syna, a tak se o něj stará ona. Je zodpovědná, čestná, myslí jen na práci a svého synovce. Nic jiného ji nezajímá. Ani Filip, v podání Filipa Tomsy, který ji tajně miluje.
Došlo během natáčení na nějaké zábavné momenty?
Ty nastaly vždycky, když mně pan kameraman popisoval svoji představu akce v terénu – odkud se s lodí objevím, jak to za mostním obloukem stočím doprava, nejlépe ve smyku. Tam minu kamerovou loď a zastavím na místě a budu stát. Čumákem přímo ke kamerové lodi, aby mohl začít dialog! To vše, podotýkám, na vodě, která teče, hýbe se, má své proudy a do toho ještě občas zafouká vítr… To teda bylo hodně veselé. Všechno jsem to odkývala, ale pak to samozřejmě dopadlo trochu, či úplně, jinak.
Slyšela jsem, že jste dostala nějakou přezdívku?
Tu mi dal už zmiňovaný Vašek Vydra – té mojí postavě říkal Vrtulka. Protože má ráda ty motory a lodní vrtule. To bylo milé. Později jsme se potkali na jiném projektu a on na mě zdálky volal: „Jé, Vrtulka je tady!“
Pokud to chápu dobře, loď jste před kamerou řídila sama? Neměla jste žádnou dublérku?
Ale měla. Dublérka byla k dispozici pro případ, že by bylo potřeba udělat nějaký těžký manévr, kde mi nemusí být vidět do obličeje. Potěšilo mě, že takový moment vlastně ani nenastal. Ty nejtěžší manévry jsem odřídila sama a kamera si mě přitom natočila pěkně zblízka i zdálky. Ale nechápejte mě tak, že bych měla takové schopnosti. Jen jsem před začátkem natáčení prošla důkladným dvouměsíčním výcvikem. Dokonce takovým, že mám řidičák na loď. Jsem vůdce malého plavidla do 20 metrů délky a dvanácti lidí na palubě. A jsem na to pyšná.
Další vaší dovedností je, že skvěle jezdíte na koni. K tomu vás přivedl váš manžel Ondřej, který pochází z rodiny farmářů a koňáků?
Kdepak, já jsem jezdila už jako malá, a zase s tím Vaškem Vydrou, který byl naším sousedem. Tenkrát jsem mu strašně záviděla, že má svého vlastního koně a já si ho musím půjčovat. No a dneska mám i já svého vlastního koňského parťáka. A manžel v tom hraje takovou roli, že mi ho přenechal. Jmenuje se Max, je to jeho nejstarší a nejzkušenější kůň a já na něm teď jezdím a postupně se seznamujeme. S ježděním jsem totiž skončila, než jsem šla na konzervatoř, a to z časových důvodů. A taky jsem zjistila, že mě nebaví jezdit na zvířeti, ke kterému nemám vztah. A on ke mně. Chtěla jsem to mít jako Vašek a s koněm vybudovat přátelství. To se mi teď plní a já jsem za to šťastná. Když mám volno, tak si užívám Maxe i krásné přírody. A vůbec všeho u Krausů na statku.
To znamená, že tam i manuálně pracujete?
Takhle – pomáhám, když tady jsem. Zavírám koně, krmím je. Ale není to taková ta pomoc, na kterou se dá stoprocentně spolehnout, protože mám hlavní zaměstnání jinde. Ale když je potřeba vykydat, tak vykydám. Ovšem většinou to dělá nějaký chlap – v rodině Krausů se totiž ctí rozdělení rolí. Ženské třeba neštípají dřevo ani nekydají, to je záležitost mužů. Musím říct, že mě to trochu mrzí, protože mě to baví. Jenže mi vždycky sebrali sekeru z ruky. To samé s kydáním, kvůli kterému jsme se s manželem dokonce pohádali – můj argument byl, že když mě k tomu nepustí, tak se to pořádně nenaučím a nemám šanci se zlepšovat. Ondra se smál, že se mě snaží držet od hrubé a nepříjemné práce, a já jsem za to na něj naštvaná… Jinak to tam naprosto miluju. A od té doby, co střídám Prahu s venkovem, tak nepotřebuju dovolenou. Neskutečně mě to tam nabíjí. A díky tomu se o to víc těším do divadla.
Vysvětlila jste mi, jak jste přišla ke koni. Jak jste přišla k manželovi? Respektive, jak to, že se dva kolegové ze stejného divadla dají dohromady až po letech?
To jsou ty paradoxy… Nejdřív jsem byla zadaná, pak jsem se sice rozešla a byla volná, ale nikoho jsem nehledala – ještě jsem ten rozchod zpracovávala. A taky by mě vůbec nenapadlo, že by měl Ondra zájem! Nevšímala jsem si ho. Brala jsem ho jako kolegu. On mě prý půl roku miloval a snažil se ze všech sil. I okolí vymýšlelo příležitosti, které by nás mohly svést dohromady. Já to vůbec nechápala a z těch akcí odcházela dřív. Prostě slepá, hluchá. Ondra byl ale neskutečně trpělivý a čekal, až mi to docvakne. A když už začínal být zoufalý, tak přišel covid. Svět byl v izolaci, v divadle se nehrálo, všichni jsme trčeli doma. No a tak jsme si začali psát… Přiznám se, že já mu nejdřív odpovídala ze slušnosti, aby se neřeklo. Ale pak se to rozjelo a mě to s ním začalo bavit. Z textovek se staly dlouhé noční telefonáty. No a mně konečně sepnulo, že se něco děje. Později jsme si domluvili první rande a rozjelo se to naplno.
Loni v létě si vzala kolegu z Divadla na Vinohradech Ondřeje Krause.
Kdo přišel s tím, že se vezmete?
Ondra je tradiční, stejně jako jeho bratr Martin. Oba jsou vychovaní k tomu, že muž má mít ženu, své zázemí, svou rodinu. Mají v sobě takovou tu ryzost, obyčejnost, stojí nohama na zemi a vědí, co chtějí. To je dneska výjimečné – dřív jsem chodila s muži, pro které byla svatba daleká a někdy i nepředstavitelná budoucnost. Mně to nevadilo, vnímala jsem to tehdy stejně. Ondra ale připravený byl, možná i víc než já. A musím říct, že to byla a je úžasná změna, když máte najednou vedle sebe partnera, který s vámi počítá a z budoucnosti tvoří přítomnost.
Můžete to trochu rozvést?
Vlastně se všemi těmi zásadními kroky a změnami v našich životech vždycky přichází můj muž – on si mě našel, on začal mluvit o společné budoucnosti a požádal mě o ruku. A teď máme už zase další plány, které vymyslel. Já jsem vždycky jen příjemně překvapená.
A jaký byl váš svatební den? Proběhl přesně podle vašich představ?
Přiznám se, že jsem nikdy nebyla holka, která od malička sní, jak se vdá a ví, jak bude její svatba vypadat. Kamarádky měly naprosto jasnou představu o šatech, místě, počtu hostů a tak dále. A já nic, a to i v pozdějším, dospělém věku. Říkala jsem si, že to možná znamená, že mi to v tomhle životě nebude přáno… No a pak se objevil Ondra, začali jsme se poznávat, zamilovali se a já nad tím začala přemýšlet. A to, na co jsme přišli, se loni v červenci do puntíku vyplnilo – užili jsme si nádherný den s rodinou a přáteli, kteří nás navíc neskutečně podpořili. Květinová výzdoba byla od kamarádek ze statku, maso na gril si vzali na starost kolegové z divadla, saláty naše maminky, svatební věnce družičky, třípatrový bezlepkový dort kamarádky, které u nás mají ustájené koně. Svatební šaty mi ušila další blízká duše, návrhářka Petra Wagner, jejíž nápady i vidění světa naprosto zbožňuju. A nechyběla ani koňská drezurní choreografie od našich jezdkyň… Prostě den jako sen. A s lidmi, kteří nás mají rádi takové, jací jsme. A my zase je.
S jakou energií teď v pražském Divadle Metro hrajete hru Milena má problém, kterou jste napsala před lety jako svou bakalářskou práci?
Se stále stejnou. Do „Mileny“ jsem ponořená a vnímám ji spíš jako zábavu než jako práci. Moje hra sice vypráví o jedné dívce nebo chcete-li ženě, která se má vdávat, ale je nadčasová. Jejím hlavním tématem jsou vztahy – k druhým lidem i sama k sobě. A to je věc, kterou řeší všichni a pořád. Já jsem s Ondřejem sice našla svůj kruh bezpečí a lásky, ale to neznamená, že bych měla své jisté. Že bych si pocitově žila jako v bavlnce a bylo mi jedno, co se kolem mě děje. A jak se mě to dotýká. Pořád si kladu otázky a pořád se snažím na ně nacházet odpovědi.
To je důvod, proč jste vystudovala hned dvě herecké školy – konzervatoř a DAMU?
Že se chci stát herečkou, jsem věděla odjakživa, ale když jsem se jí po konzervatoři opravdu stala, byla jsem zmatená. Cítila jsem vnitřní nejistotu a potřebovala, aby mě ještě někdo vedl.
Nechtěla jsem jen sedět doma a čekat na telefon. A pak se pro změnu zase trápit s rolí. Na internetu jsem objevila katedru autorské tvorby a podala si přihlášku, což se ukázalo jako nejlepší řešení. Ukotvilo mě to a dalo sebejistotu. Tahle katedra totiž z lidí nevyrábí hotový „produkt“, ale učí je skrz divadlo poznávat sebe sama. Vlastně se dá říct, že je dovede k samostatnosti. Nemusejí být závislí na okolí, ale jsou schopní něco vytvořit sami.
ŠÁRKA KRAUSOVÁ (36)
- Rodačka z Prahy vystudovala konzervatoř, poté DAMU. • Poprvé se před kamerou objevila v roce 2004 v televizním filmu Zakletá třináctka. Následovaly snímky Rafťáci, Můj vysvlečenej deník, Řachanda, Zakleté pírko, Seznamka nebo Kurz manželské touhy. A seriály První krok, Vyšehrad, Ulice, Osada nebo Pod hladinou.
- Od roku 2016 je v angažmá v Divadle na Vinohradech, kde ji můžete vidět třeba v inscenacích Pygmalion, Český román nebo Je třeba zabít Sekala.
- V Divadle Metro hostuje se svou hrou Milena má problém a každé léto vystupuje na Shakespearovských slavnostech.
- Loni v létě se provdala za kolegu Ondřeje Krause.
Zdroj: časopis Vlasta
