Švýcarsko už hodnou dobu zářilo na předních příčkách mého cestovatelského seznamu přání, proto když se naskytla příležitost prozkoumat tuto nevšední krajinu ze sedla jízdního kola, neváhala jsem ani vteřinu a začala balit.
Po ani ne devadesátiminutovém letu, což je pro představu méně než kdejaké cestování po českých dálnicích, jsem se ocitla v Curychu, kde mě v půlce června uvítalo teplé letní počasí. Eskalátory a následnou dlouhou chodbou jsem vyrazila směr vlakové nádraží, které přímo sousedilo s letištěm – díky všudypřítomným směrovkám nebyla orientace vůbec těžká –, a vydala jsem se vstříc týdennímu dobrodružství.
V aplikaci SBB, což je něco jako český IDOS, jsem si vyhledala spojení do vesničky Surlej – Silvaplana v regionu Engadin, kde na mě čekaly zážitky prvních dvou dní. Aplikaci doporučuju stáhnout předem a rozhodně je vhodné si ještě před odletem nezapomenout vypnout data. Švýcarsko totiž není v EU a volání, natož surfování po internetu by se vám mohlo nehezky prodražit. Já si vystačila s veřejným připojením na wifi, ale pokud byste na dovolené potřebovali pracovat nebo byste zkrátka chtěli být na příjmu kdykoli a kdekoli, hodit se může eSIM aplikace Airalo, přes níž můžete zakoupit výhodné datové balíčky a volání do všech zemí mimo Evropskou unii.
Vlaky jako z pohádky
Cestování vlakem po Švýcarsku je samo o sobě zážitek. Trasy železnic zde vedou od vysokohorských ledovců až na pobřeží k palmám. Jedna z železnic je dokonce zapsána na Seznamu kulturního dědictví UNESCO, stejně jako 136 metrů dlouhý a 65 metrů vysoký jednosměrný viadukt Landwasser, přes který můj vlak během tříhodinové panoramatické cesty profrčel, a nabídl tak dojem bradavického expresu z Harryho Pottera. Stavba z roku 1902 je tvořena šesti dvacetimetrovými oblouky, které nese pět vápencových pilířů. Ročně přes ni přejede asi 22 000 vlaků. Aby most takový nápor vydržel, byl v roce 2009 kompletně zrekonstruován, rozhodně tím ale neztratil nic ze své majestátnosti.
Svobodu pro všechny
Po příjezdu do hotelu Chesa Surlej začalo teprve to pravé dobrodružství. Ocitla jsem se ve společnosti dvaceti slečen a dam z nejrůznějších zemí světa, které stejně jako já dostaly příležitost poznat Švýcarsko ze sedla jízdního kola. Staly jsme se součástí projektu 100% Women Cycling Challenge, jehož myšlenkou bylo, aby ženy ze všech koutů planety, i z těch, kde jsou v područí mužů, mohly svobodně sportovat, cestovat a následně se vzájemně v této činnosti podporovat.
Čistý adrenalin i posouvání limitů
První den jsme proto ihned vyfasovaly horská kola, helmy a potřebné chrániče a vyrazily do Svatého Mořice, který, jak jsme se dozvěděly, je vyhledávanou destinací všech „mountainbikerů“. Lanovkou jsme vyjely do výšky 2 486 m n. m., rozdělily se do skupin a s očima navrch hlavy vyrazily na Corvig a Flow Trail. Úzká cestička s charakterem singltreku se v neustálém sklonu vlnila po travnatých pláních dolů v délce několika kilometrů. Kamenité pasáže střídaly prudké změny směru, až jsem si občas říkala, že tohle nemůžu zvládnout. Nejednou jsem ze strachu dokonce slezla z kola, jelikož zuby jsou dneska přece jen dost drahá záležitost. Úplně zpocená jsem ale nakonec celou výzvu zvládla bez úhony a svůj výkon zakončila osvěžující koupačkou v ledových vodách jezera Silvaplana.
Jízda za odměnu
Druhý den jsme vyměnily robustní konstrukce horských kol Scor za jemnou a pohodlnou geometrii gravel kol švýcarské značky BMC a vydaly se prozkoumat cestičky podél engadinských jezer. Jízda po lesních stezkách nebyla nijak zvlášť náročná. Uháněly jsme povětšinou po rovince podél průzračných hladin, v nichž se odrážely zasněžené vrcholky horských masivů, a krátkou občerstvovací zastávku jsme si dopřály i u malebného kostelíka. Byla to zkrátka taková projížďka za odměnu, kterou zvládne naprosto každý.
Ještě Švýcarsko, nebo už Itálie?
V odpoledních hodinách pak následoval téměř čtyřhodinový přesun autobusem do naší další destinace, města Locarno v kantonu Ticino, kde nás překvapila zcela jiná atmosféra než doposud. Díky všudypřítomným palmám a olivovníkům i odlišné architektuře mělo město italský nádech. Jezdilo se tam na vespách, prodávali skvělou zmrzlinu, a kdyby i tam nefungovala na minutu přesně veřejná doprava, snadno bychom zapomněly, že jsme ještě stále ve Švýcarsku.
Padesátka jen to štípne i neobvyklé skalní útvary
O Locarnu jste už možná slyšeli. Rozprostírá se podél severního břehu jezera Lago Maggiore a východního okraje delty řeky Maggia a podobně jako jen tři hodiny jízdy vzdálené italské Lago di Garda je absolutním rájem silniční cyklistiky. Na další den jsme proto v doprovodu bývalé profesionální cyklistky, vicemistryně světa a vítězky věhlasného závodu Giro d‘Italia Nicole Brändli vyrazily na padesátikilometrový okruh, během kterého jsme zhlédly místní údolí s romantickými vesničkami, vodopády, řeky s křišťálově čistou vodou a pochopitelně nechyběly ani kopečky. Úpatí Alp bylo přece jen znát. Odměnou našemu unavenému tělu pak byla odpolední meditace a koupání v chladných vodách pohádkového Maggia Valley, které je známé roztodivnými skalními útvary.
Strmé stoupání až do nebes
Poslední den v sedle si pro nás připravil nemalou výzvu v podobě věhlasné silnice Tremola – San Gottardo, po níž jsme rozličnými serpentinami pomalu, ale jistě ukrajovaly 14 kilometrů a 1060 výškových metrů vzhůru. Na samotném vrcholu se to pak kromě cyklistů hemžilo především motoristy, mezi kterými je panoramatická silnice plná zábavných zákrut obzvlášť oblíbená.
Odpoledne jsme se s jízdními koly rozloučily a z Andermattu přejely do vesničky Saanenmöser poblíž města Gstaad. Díky osmidennímu Swiss Travel Passu (variant je více na různý počet dní), který platí neomezeně na vlak, autobus i loď, poskytuje slevy na lanovky a zdarma s ním lze navštívit také vybraná muzea a galerie, jsme jen opět naskočily na spoj a nechaly se dovézt do naší finální destinace.
Tající ledovec i světový unikát
Naše švýcarské putování jsme zakončily výletem na ledovec Glacier 3000, kam jsme se nechaly vyvézt lanovkou. Ze spodní stanice Col du Pillon (1546 m n. m.) jsme kabinou vystoupaly přes mezistanici Cabane (2 525 m n. m.) až na vrchol Scex Rouge do výšky 2 971 m n. m. Jízda trvala zhruba patnáct minut, přičemž kabina lanovky jezdí ve dvacetiminutových intervalech.
Na vrcholu jsme si nenechaly ujít tamější turistické lákadlo a největší chloubu celého areálu – visutý most Peak Walk by Tissot. Je dlouhý 107 metrů, široký 80 centimetrů a spojuje vrchol View Point s o pět metrů vyšším vrcholem Scex Rouge. Jedná se o jediný visutý most na světě spojující dva horské vrcholy. Na vrcholu Scex Rouge se nachází vyhlídková plošina, která nabízí 360stupňový výhled na okolní hory. Dalekohledy jsou zdarma, a když se do nich podíváte, uvidíte názvy vrcholů, které na obzoru můžete spatřit. Za dobrého počasí dohlédnete na alpské velikány včetně ikonického Matterhornu, masivu Mont Blanc nebo hory Eiger.
My takové štěstí bohužel kvůli mlze neměly, a tak jsme se vydaly na Glacier Walk neboli upravenou cestu pro pěší, která vede až na vzdálený konec ledovce ke skalnímu útvaru Quille du Diable (Ďáblova kuželka). Abychom se však dostaly na začátek trasy, musely jsme sjet sedačkovou lanovkou Ice Express ke spodní stanici, odkud jsme pak zhruba dva kilometry šlapaly hezky po svých až k horské restauraci Refuge de l’Espace. Z její terásky byl nádherný výhled do údolí Derborence a kantonu Wallis.
Čokoláda, sýr a zdarma pitná voda na každém rohu
Svoji první zkušenost se Švýcarskem tímto hodnotím na výbornou. Ony totiž horské štíty, nekonečné zelené louky s pasoucím se dobytkem i tyrkysová jezera vypadají naživo ještě působivěji, než jak je znám z pohlednic a časopisů. A na své jsem si zde, jakožto milovnice sladkostí a dobrého jídla, přišla i díky výborné čokoládě a lahodným sýrům. Do paměti se mi ale vryl i smysl pro pořádek, neuvěřitelně svěží vzduch a v neposlední řadě i možnost pitné vody v téměř všech veřejných fontánách v zemi. Rozhodně jsem tam nebyla naposledy, jelikož Švýcarsko toho nabízí ještě mnohem, mnohem víc... Tak kdo jede příště se mnou?
Zdroj: časopis Vlasta
