Někteří lidé se tak moc bojí, že při rozhodování provedou zásadní chybu, že neudělají raději nic. To jsou ty notoricky známé situace, kdy člověk zůstává v práci, která ho už dávno nebaví, anebo v manželství, které už dávno nefunguje. I špatné rozhodnutí znamená posun dopředu. Rozhodnout se správně by ale bylo samozřejmě lepší. Ale když člověk neví, jak na to, není to snadné.

Rozum versus cit?

V zásadě na to můžete jít dvěma způsoby – buď rozumem, nebo intuicí. Ani jedna varianta není horší než ta druhá. Intuice totiž ve skutečnosti není čistým opakem rozumu, čerpá ze zkušeností, a to jak jednotlivce, tak celého lidstva. V ideálním případě jdou obě věci ruku v ruce. Ale kdy je něco ideální, že?

V určitých situacích jsme si zvykli naslouchat víc intuici, například ve vztazích, a v jiných zase rozumu, zejména ve světě financí. Podle vědců se snaha racionalizovat situaci nemusí vyplatit ve více případech, než je láska. Podobně to funguje mimo jiné i při tak praktické činnosti, jako je koupě bytu či obrazu. Čím déle váháme a zvažujeme pro a proti, tím mozek nabízí víc a víc nepravděpodobných scénářů (co kdybychom chtěli uspořádat oslavu na terase? nebo co kdybychom měli ještě další tři děti?).

Původně by člověka nenapadly, teď se k nim však snaží přihlédnout. Jenže zapomene třeba na vzdálenost bytu od zaměstnání. Přitom nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman a Alan Krueger zjistili, že dojíždění do práce je pro většinu lidí nejhorší část dne. Obdobně to funguje s obrazy. Pokud si bez váhání koupíte, co se vám líbí, budete spokojení. Když si výběr racionalizujete (Gauguina mám ráda, ale ty barvy jsou možná až moc výrazné a ty ženy mají divné šaty), nejspíš vás volba nakonec nenadchne. Všechny možnosti, nad kterými uvažujete, mohou být „správné“. Někdy se potřebujeme „špatně“ rozhodnout, abychom se něčemu naučili.

1. Strach ze ztráty

Když přijde na rozhodování, mnozí z nás jsou tak zaměřeni na nejhorší možný scénář, že tím vlastně ochromí možnost volby jako takové. Právě obavy ze ztrát jsou nejčastějším důvodem špatného odhadu situace – a špatného rozhodnutí. Strach ze ztráty máme v sobě ale zakódovaný a je těžké se ho zbavit. Některé experimenty dokonce naznačují, že podobně se chovají i primáti, takže to může být důsledek dávné evoluční historie. Strach z prohry má zkrátka větší váhu než potěšení z výhry. Možná by vám tak při rozhodování mohlo pomoci vědomí toho, že i když tato ztráta či špatný scénář nastanou, prožíváme je mnohem méně intenzivněji, než jsme předpokládali. Ať už vás v budoucnu potká jakékoli trápení, nejspíš vás bude tížit mnohem méně, než si myslíte.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný

2. Instinkt ano i ne

„Kdybych tak měl víc času,“ povzdechneme si, když máme pocit, že se musíme rozhodnout příliš rychle. Jenže třeba úsudek o druhých si vytvoříme během pár vteřin. A výzkumy potvrzují, že málokdy tento názor změníme, i když máme k seznámení delší čas. Většinou se umíme rozhodnout pro maličkosti a velká rozhodnutí oddalujeme. Vědci zjistili, že co se týče méně důležitých rozhodnutí, třeba nákupů oblečení, jsou lidé posléze spokojenější, mají-li více času na zvážení všech možností. Naopak u větších věcí, jako je třeba nábytek, se cítí lépe ti, kteří spoléhají na instinkt. Tak až budete nakupovat, myslete na to.

3. Emoce

Emoce jsou nevypočitatelné, ale někdy nám mohou při rozhodování pomoci. Pakliže si myslíte, že k lepším výsledkům vás dovede dobrá nálada, nemáte tak úplně pravdu. Sklíčení lidé si vedou lépe. Potřebují sice více času na zvážení různých alternativ, ale nakonec se rozhodují nejlépe. Pesimisté mají podle mnoha výzkumů zkrátka nejrealističtější pohled na svět.

4. Paradox výběru

Víc možností, tím lépe, říkáte si. Omyl. Víc možností nejenže zvyšuje pravděpodobnost chyby, ale klade i vyšší požadavky na schopnost třídit informace. Někdy vám jen zamotá hlavu. Vzpomeňte na dítě, které se ocitne v hračkářství. Když mu řeknete: „Vyber si,“ nejspíš se zblázní. Mnohem spokojenější bude – a vy taky –, když mu dáte na výběr ze dvou, maximálně tří hraček. Paradox výběru dělá největší problém maximalistům, tedy těm, kteří potřebují důkladně zvážit veškeré možnosti. Takže se přestaňte pídit po tom nejlepším a spokojte se třeba s tím, co vám doporučí kamarád. Nebo alespoň omezte počet variant, ze kterých vybíráte.

Čtěte také

Čtěte také

11 nejčastějších chyb v komunikaci: Jak se jim vyhnout

5. Relativita čísel a jiných faktů

To, že jsme si vědomi svých sklonů k hloupému jednání, neznamená, že jsme vůči nim imunní. Důkazem je efekt cenovky s nápisem „sleva“. Srovnáváme s původní cenou a zboží se jeví výhodně – přitom ale může být předražené. Podobně iracionální přístup máme k vnímání čísel: 10 miligramů nevnímáme stejně jako 0,01 gramu. Nic s tím nenaděláte, aspoň ale víte, že rozhodování ovlivňují také čísla a fakta, která s výsledkem nesouvisejí.

6. Omyl utopených nákladů

Čím víc do něčeho investujeme, tím víc nám na tom záleží. A netýká se to jenom peněz. To, co bylo, už nezměníte. Ale kvůli tomu nemusíte mít skříň plnou věcí, které už nenosíte. Chcete-li s něčím skoncovat, psychologové radí představit si, jestli byste do toho šla znovu. Pokud ne, rozhodnutí je jasné.

Čtěte také

Čtěte také

Ví, že ho máte ráda? Mužské představy o vyznání lásky jsou jiné než ženské!

7. Nechť rozhodují i jiní

Člověk má představu, že je lepší, když může vždy rozhodovat sám za sebe. Jenže někdy je to únavné a nakonec potom ani není spokojený. Možná je lepší nechat to občas na někom jiném. Nechte si v restauraci doporučit jídlo od číšníka a výběr vína ponechejte příteli.

8. Objektivní prostě nejste a nebudete

Smiřte se s tím, že nikdy nebudete zcela objektivní. Jedná se přece o vás a o váš život. I když víte, že při rozhodování se nemůžete držet jen toho, co se vám líbí, snášet fakta, která vám nevyhovují, není jednoduché. Když se vám líbí Pepa (i když nevíte proč), nebudete na něj chtít vytahovat věci, které by ho mohly očernit. Možná se vám uleví, když si přiznáte, že jste zkrátka zaujatá. 

Čtěte také

Péče o starší generaci bývá vyčerpávající

Čtěte také

Prokletí sendvičové generace: Co dělat, když na sebe nemáte ani minutu