Zapomínají na termíny domluvených schůzek. Věčně si hrají s tužkou nebo podupávají nohou. Doma mají nepořádek. Nesoustředí se a nedodržují termíny, řetězí projekty a špatně je dokončují. Rychle mluví, skáčou z jednoho tématu na druhé, trpí časovou slepotou a jsou impulzivní. Těkají. Mají problémy se zvládáním agresivity. Obvykle mají problémy ve vztazích a často pálí mosty. Jsou náladoví. Často nezvládají svoje finance a mohou jim hrozit dluhy, momentální nadšení může ohrozit dlouhodobé spoření. Mohou trpět depresemi a úzkostmi a jsou na ně i léčeni, aniž by byla jasná jejich pravá diagnóza.
Všechno tohle má ale i svoji „lepší“ stránku: když se nadchnou pro projekt, úkol nebo téma, jdou do hloubky a nechají se pohltit, mají své flow a umí v něm jet. Jsou kreativní a nespokojí se s prvním řešením, které se nabízí, ale mají vizionářské a inovativní nápady. Často si sami našli způsoby, jak diagnózu kompenzovat a jsou v tom díky své inteligenci neuvěřitelně vynalézaví, takže tyhle vychytávky mohou použít i jinde – zažili už tolik průšvihů z nepozornosti, že mají vyvinuté geniální taktiky, jak řešit nenadálé změny plánů. Jsou skvělí při rozjíždění projektů, pokud vědí, že stereotypní dokončování mohou někomu předat. Dokážou být výborní v multitaskingu a bývají nevyhranění stran talentů – mají jich mnoho, ale když mají možnost je využívat střídavě, svědčí jim to.
Dospělých s diagnózou ADHD je v populaci až pět procent. A bláznivá rychlá doba plná vzruchů, sociálních sítí a internetu rozvoji diagnózy nahrává.
Úklid? Nemožné!
„ADHD je dědičný neurovývojový syndrom daný narušeným fungováním v těch oblastech mozku, které souvisejí s plánováním, předvídáním, zaměřením a udržením pozornosti a sebeovládáním. Věkem dochází často ke zmírnění viditelných příznaků hyperaktivity (neustálý pohyb, netrpělivost, děti jako by „měly motorek“), většinou ale přetrvávají potíže plynoucí z nepozornosti, impulzivního chování a pokračuje pocit vnitřního neklidu,“ vysvětlují psychologové. V jejich vysvětlení je podstatné slovo dědičný – mnoho dospělých získá diagnózu až ve chvíli, kdy řeší viditelnou hyperaktivitu nebo jiné poruchy chování u svých dětí a spolu s diagnózou ADHD u potomka odcházejí od psychiatra se stejnou diagnózou i oni. Někteří z nich už nepotřebují léky nebo je neberou dlouhodobě – protože se dávno naučili svoji poruchu kompenzovat, aby v dospělém světě vůbec nějak fungovali a přežili. Některým ale medikace může výrazně pomoci. Moje psychiatrička mi vyprávěla o ženě, která, když začala brát léky, přišla na další sezení naprosto nadšená tím, že byla schopná po letech konečně uklidit doma a zmírnit tak chaos, ve kterém ona a její rodina dlouhou dobu žili.
ADHD je vrozená porucha – ale její projevy může značně ovlivnit výchova nebo prostředí a oddělit jedno od druhého nelze. „Dospělí, tedy rodiče, učitelé, vedoucí kroužků, terapeuti a další kolem dítěte s ADHD, jsou zodpovědní za to, jak bude toto dítě prospívat, jak se mu bude dařit ve vztazích, ve škole i v běžném životě. Dospělí s ADHD si své životní podmínky musejí upravit sami, pomoci jim mohou jejich blízcí, zaměstnavatel, trenér-kouč, terapeut, lékař a podobně,“ tvrdí Sandra Reifová, psychiatrička, která se na poruchy pozornosti specializuje. Dávno už se tedy nehraje na to, že ADHD je uměle vymyšlená diagnóza, že se jí jen vymlouváme na nevychované děti nebo na zapomnětlivé dospělé – je naprosto reálná, byť v minulosti bylo takových případů méně. Což je dané jednak tím, že chyběly dostupné diagnostické metody, ale i tím, že tak, jak současná doba nahrává tříštění pozornosti, přibývá lidí, kteří to jednoduše nezvládají – dnešní doba je celá ADHD.
U dospělých se k diagnostice obvykle používají sebehodnoticí škály, testy nebo dotazníky, neurologické vyšetření se u dospělých dělá jen zřídka, protože zatím nemáme jasně stanovená kritéria pro to, jak vlastně vypadá dospělý mozek s ADHD. Když člověk o své diagnóze mluví, často se najde v okolí mnoho dalších dospělých, kterým zasvítí očička a vykřiknou: „To mám taky!“ Ale ne každá zapomnětlivost nebo nesoustředěnost je důsledkem ADHD, konečný verdikt tak vždycky musí dát kvalifikovaný psychiatr.
Požehnání i prokletí
U žen se ADHD projevuje jinak než u mužů (a třeba souvislost mezi projevy ADHD a premenstruačním syndromem je obrovské téma). „Máme tu ztracenou generaci žen, kterým byla diagnostikována ADHD až v pozdějším věku, a musely se tak s onemocněním potýkat samy po valnou většinu svého života,“ říká klinická psycholožka a expertka na ADHD Michelle Frank. „Diagnóza je pro ně požehnáním i prokletím: je to sice velká úleva, ale přemýšlejí, jak by to všechno mohlo být jiné, kdyby ji znaly dříve.“ Dívky jsou totiž odmala vedeny ke spořádanosti, mnohem méně jsou jim tolerované agresivní výkyvy nálad nebo divokost a neposednost, naučí se tak, aniž by svoji diagnózu znaly, její projevy potlačovat. V důsledku toho však trpí úzkostí a depresemi, nízkým sebevědomím a nenávistí vůči sobě samým. Výzkum publikovaný v Journal of Clinical Psychiatry prokázal, že sebepoškozování a sebevražedné pokusy jsou u takových žen čtyřikrát až pětkrát častější než u žen bez ADHD. I proto je velké plus, když se diagnózu dozví, byť pozdě. Pocity viny, osobního selhání a toho, že „je s nimi něco špatně“, nahradí vědomí, že za to nemohou, ale že jde o vrozenou poruchu mozku. „Dalším z mýtů o ADHD je přesvědčení, že dospělé ženy, včetně těch profesně úspěšných, nemohou mít ADHD. Je to přesně naopak. Ženy i muži s vysokým IQ mohou léta skrývat své symptomy a maskovat je skvělými schopnostmi,“ říká psycholožka Jenny Anderson. Lidé s diagnózou ADHD mají totiž vždycky minimálně průměrnou, často ale nadprůměrnou inteligenci.
Co se v mozku, který trpí ADHD, vlastně děje? Jde o sníženou produkci neurotransmiterů, tedy látek, které slouží k přenášení informací. Chybí hlavně dopamin a noradrenalin, dopamin hraje hlavní roli v tom, jak jsme motivovaní a jak pracujeme s emocemi. V touze po vyrovnání hladiny dopaminu lidé s ADHD vyhledávají, nebo dokonce vytvářejí situace, ve kterých jejich hladina dopaminu vzroste – vítají nové podněty a naskakují na ně neuváženě, mají sklon ke zneužívání návykových látek, navazují rizikové vztahy, ale s nedostatkem dopaminu může souviset třeba i láska k cukru – i ten totiž krátkodobě dopamin tělu zajistí. Čím větší tlak, tím větší touha po dopaminu – osobně obvykle v největším pracovním presu z redakční uzávěrky kývnu na to, že napíšu úplně jiný text do nějakého vysoce specializovaného časopisu, a místo dokončování původních textů pro Vlastu se ponořím do studia toho nového tématu. Co svoji diagnózu znám, je jednodušší si tohle nutkání ke kamikadze uvědomit a zcela vědomě říct ne.
Příběh: Jako když dvacet let žonglujete s talíři, které mohou kdykoli spadnout
Poslední čtyři roky jsem řešila deprese a pak i panické ataky,“ popisuje devětatřicetiletá matka dvou dětí Jana Srncová. Cítila se přesycená zvuky a hlukem, nedokázala odhadovat vlastní hranice, byla citlivá na tisíce okolních vjemů. Terapeutka ji nasměrovala do krizového centra. „Po cestě od ní jsem se rozhodla, že půjdu pěšky do města a odtud do krizového centra dojedu. Nedošla jsem. Sedla jsem si do kavárny, zamrzla jsem, nemohla jsem dýchat, klasická panická ataka. Měla jsem pocit, že jestli se mi v hlavě objeví ještě jedna myšlenka, zblázním se,“ popisuje. Švagrová ji odvezla na psychiatrii, Jana nakonec dostala antidepresiva, která situaci sice zlepšila, ale podvědomá úzkost zůstala. „Pořád jsem se bála, na co zase zapomenu, co zas zkoním, jaké vztahy si zase zkazím nespolehlivostí, koho zase naštvu.“ V té době se na Facebooku objevil post od tehdejšího šéfa časopisu Finmag Michala Kašpárka, který otevřeně psal o svém životě s ADHD, i on byl diagnostikován až jako dospělý. Jana se poznala ve všem, co Michal napsal. A šla s tím k psychiatričce. „Nejsem schopná uklidit, odnesu ponožku do pračky, ale tu pračku nezapnu, po cestě potkám špinavý talíř a jdu mýt nádobí, jakýkoli vjem spustí řetězec dalších.
Měla jsem dojem, že jsem úplně rozbitá, všichni mi říkali, že se jen málo snažím. Jednu pračku jsem schopná vyprat třikrát, protože jsem v ní běžně zapomněla prádlo a to zasmrádlo. Co mám diagnózu, manžel to bere vážně a tu pračku jde pověsit on, chápe, že jsou prostě věci, které nezvládnu. Taky nám pomohlo pořídit si pračku, která hodně hlasitě píská, když je vypráno,“ směje se Jana. A dodává, že ten, kdo nemá s ADHD zkušenost, si má člověka s diagnózou představit jako žongléra s několika talíři na tyčkách, kterému každý další vjem přihodí k žonglování další talíř. „A teď si představte, že nežonglujete tři minuty v manéži, ale třeba dvacet nebo třicet let pořád a pořád. Nemůžete to dělat donekonečna, prostě to jednou strašně ošklivě spadne – nebo padnete vysílením vy,“ líčí Jana. I proto mají ADHD lidé sklon k závislostem – dostat se z jejich každodenního pekla jim pomáhá alkohol, cigarety nebo třeba i cukr. „Potřebujeme víc dopaminu než běžný smrtelník, takže řešíme třeba i závislost na sociálních sítích, každý další lajk je kapka dopaminu navíc,“ říká.
Vracím ji otázkou k reakcím okolí, když zmínila, že lidé kolem ní mají často pocit, že se jen málo snaží: „Je to, jako když řeknete Popelce, že má roztřídit hrách a rýži, ona třídí, vy jí pořád přisypáváte další a další zrnka k roztřídění a říkáte jí: málo se snažíš, i když ona už potí krev. Kdyby všichni ti, kteří nám říkají, že se jen málo snažíme, věděli, jak usilovně se snažíme bez přestání, abychom dokázali aspoň to málo!“ povzdechne si. Získat diagnózu ADHD ale nebylo snadné, psychiatrička jí její teorii o ADHD moc nevěřila, diagnostická kritéria jsou nastavená na ADHD u mužů nebo u chlapců a pro ženy je složitější se do ADHD škálování trefit. Nakonec si test na ADHD vynutila: „Nedodržovala jsem termíny návštěv na psychiatrii, nebyla jsem schopná brát antidepresiva včas a pravidelně. Když tohle viděla a řešila to se mnou, s testem souhlasila, i jí už to asi bylo podezřelé. Zadala mi test s tím, že mám vyplnit jméno, datum a udělat ten test. Pak přišla zpátky a skoro se naštvala: Vždyť jsem vám říkala – jméno, datum a test a vy máte jen ten test, kde je datum a jméno?! To už jí asi bylo jasné, že v testu získám sto procent bodů,“ vzpomíná Jana. Soustředit se na slovní instrukce o několika položkách je pro lidi s ADHD extrémně náročné. Z psychiatrie ale v tu chvíli Jana odcházela s receptem na léky. „Jsou to první léky, které jsem schopná brát pravidelně, protože jsou to léky na to, abych mimo jiné zvládala brát pravidelně léky,“ směje se. Díky nim mohla vysadit i antidepresiva, protože poprvé v životě nebere prášky na druhotné projevy své diagnózy, ale na samotnou diagnózu – a po dlouhé době se cítí uvolněnější a spokojenější, léky fungují.
Je něco, co jí ADHD přineslo pozitivního? „Díky práci na sobě kvůli ADHD jsem se dobrala k malé holčičce ve mně. Je vtipná, vždycky ví, co odpovědět, blbne s dětmi, je hravá, nikdy s ní není nuda, je akční. Ona je ta, která dělá doma pohodu,“ říká nadšeně. Jak to udělat, aby se jí ta holčička neztratila? „Zvědomuji si vděčnost za ni. Když jsem vděčná, že jsem s ní v kontaktu, chodí častěji,“ uzavírá Jana. Toho času srovnaná, smířená žena, máma s ADHD.
Jak se cítí člověk S ADHD
Jak se cítí člověk S ADHD
Mysl se nikdy nedokáže zklidnit a lítá sem a tam jako nějaký divoký pták, který sice občas usedne na nějakou větev, ale nikdy tam nevydrží dost dlouho, aby mohl zahnízdit.- Pro poruchu pozornosti je typický pocit naléhavosti, zoufalá potřeba mít okamžitě to, co mi vytane na mysli, ať už se jedná o nějaký předmět, aktivitu, nebo vztah.
- Připadám si jako lidská žirafa, jako by se moje hlava vznášela v nějakém jiném vesmíru, vysoko nad zbytkem mého těla.
- Lidé s poruchou pozornosti vnímají svou mysl jako perpetuum mobile, které nejen je, ale neustále dokonce musí být v pohybu.
- Brian má ADHD a psa. Brian a jeho pes se každý den berou vzájemně na vycházky. Brian si oblékne kabát, klobouk a boty. Jeho pes leží pod kuchyňským stolem a čeká. Brian vychází z domu. Jeho pes se ani nehne. Zůstává ležet pod stolem, dokud se Brian nevrátí domů potřetí, aby si vzal klíče, peněženku nebo cokoli jiného, co si zapomněl vzít při předchozích dvou odchodech.Mysl s poruchou pozornosti naprosto postrádá šablonu pro jakýkoli řád, mentální model toho, jak řád vzniká. Můžete být schopni představit si, jak vypadá uklizený pokoj, ale chybí vám potřebné nastavení mysli k praktické realizaci téhle představy. Pro začátek je tu hluboce zakořeněná nelibost vůči vyhazování čehokoli. Na všechno je tak málo místa! Neustále máte pocit, že nikdy nemůžete zvládnout tu záplavu knih, novin, časopisů, cédéček, kusů oblečení a dalšího harampádí. A tak části téhle chaotické změti jen přesouváte z místa na místo.
Citováno z knihy Roztěkaná mysl od Gábora Matého
Co se s tím dá dělat
Pokud máte podezření, že popis ADHD osoby na vás sedí, vyhledejte psychiatra. On jediný může dát oficiální diagnózu.
- Když ji budete mít, můžete dostat léky, které pomohou rozstřelený mozek zkoncentrovat.
- Kromě nich pomáhají další měkké metody – už jen znát diagnózu znamená velkou úlevu. Pomáhá vytváření správných návyků formou vychytávek (rozvrh na lednici, sdílený kalendář) i nácviku „správného“ chování (schopnost říkat ne novým a novým výzvám, odsouvání rozhodnutí mimo impulsivní pole třeba o hodinu nebo o den tak, aby si člověk mohl promyslet, co je žádoucí).
- Vědomě odpočívejte, zkoušejte meditovat, cvičit jógu, chodit relaxovat do lesa – jakékoli vědomé zklidnění vám pomůže načerpat síly nutné k tomu, abyste ten cirkus v hlavě udrželi funkční a trochu ho zklidnili.
- Pokud je ADHD váš partner/ka, čtěte, studujte, buďte trpěliví a tolerantní, neděláme to schválně. Zkuste vnímat to, co získáváme díky ADHD, a ne jen to, co se kvůli ADHD hroutí. Pomáhejte nám s tím, na co náš mozek nestačí, i kdyby vám to připadalo jako do nebe volající trivialita – my fakt tu pračku, která podruhé doprala, nevidíme…
O ADHD osobně
Klára Kubíčková kolegyně, redaktorka, spisovatelka, cestovatelka, matka čtyř dětí, milovnice a ochranitelka přírody, autorka milionů geniálních nápadů.
Autorka článku Klára Kubíčková.
Napsat tenhle text, jako ostatně napsat jakýkoli jiný, mi dalo zabrat – nepočítaně jsem překlikla na počítači na něco jiného, dokončovala jiný text a rozjížděla dva další. Jenomže to, že mi to dává zabrat, mi došlo až před dvěma měsíci, kdy jsem se ve svých 43 letech ocitla na psychiatrii po mnoha letech několikrát léčených depresí a po eskalaci panických atak na jaře. Myslela jsem si, že takhle vypadá soustředění u všech lidí. Že mysl každého je divoký kůň, co běží skočit, sotva se na obzoru objeví nějaká překážka, čím vyšší a složitější, tím lepší. A pokud tam žádná není, umím ji skvěle vytvořit. Jako dítě jsem byla sice nadprůměrně inteligentní a opravdu jsem se snažila být poslušná, ale v aktovce mi hnily svačiny, které jsem zapomínala sníst, nikdy jsem neměla ty pomůcky, které jsem potřebovala (ale naučila jsem se to skvěle kompenzovat, půjčovala jsem si je ve vedlejších třídách – ale zapomínala je vracet – nebo jsem si je později, když už jsem měla aspoň nějaké drobné, vybíhala kupovat o přestávkách, papírnictví bylo přes silnici, co na tom, že se to nesmělo). Studovala jsem dvě vysoké, zajímalo mě všechno, ale nic jsem nedotahovala. Seminárky jsem začínala psát večer před termínem odevzdání. ADHD a vztahy? Mám čtyři děti se třemi tatínky, to o tom, v jakém pořádku mám vztahy, hodně vypovídá. Po čtyřicítce se mi začalo z toho neustálého mnohaletého napětí hroutit tělo. Dnes bojuju bez léků – ale čím víc o ADHD čtu, tím víc o nich uvažuju…
ZDROJ: časopis Vlasta, www.neklidnidospeli.cz,
