„Lukáš byl odmalička hodný, poslušný a chytrý kluk. Snažila jsem se mu dát veškerou péči a lásku, nechtěla jsem, aby trpěl nepřítomností otce. A na stará kolena jsem se místo vděku dočkala vystěhování do starobince,“ se smutkem v očích vypráví Alena. Sedíme v malé místnosti, kam se vejde jen postel, skříň, malý stolek, jedna židle, miniaturní lednička a televize. „Takhle jsem dopadla. A to mám prý velké štěstí, že jsem místo v důchoďáku dostala tak rychle. Někdo tu asi náhle zemřel na smutek, bojím se, že mě to brzy potká taky.“
V domě se zahradou
Donedávna bydlela Alena se synem ve velkém domě se zahradou, který zdědila po svých rodičích. „V tom domě se Lukášek narodil. Moji rodiče mi pomáhali, jak se dalo, už při mateřské jsem jezdila do práce do okresního města a oni malého hlídali. Zůstalo to tak, i když mi mateřská skončila, hlavně můj tatínek měl Lukáše za parťáka a nechtěl, aby musel Lukáš do školky. Tam jsem ho povinně přihlásila na poslední předškolní rok a jeho děda pro něj chodil ‚po o‘, aby tam ‚chudáček‘ nemusel spát. Vlastně jsme se od začátku snažili, aby měl všechno nej a proplouval životem na obláčku. Dnes vidím, že to asi byla chyba,“ líčí Alena.
Maminka Aleny zemřela, když bylo Lukášovi čerstvých osmnáct, a tatínek ji za dva roky následoval. Dům rodiče odkázali Aleně, byla jedináček. Lukáš šel po maturitě pracovat, nechal se zlákat vidinou rychlých peněz a o vysoké škole nechtěl slyšet, přestože mu učení vždycky šlo. Stal se z něj obchodní cestující, prošel školením na podomní prodej a ve firmě, která jako jedna z prvních prosperovala z tzv. „letadla“, se rychle vyšvihnul vzhůru. „Tohle byl prvopočátek problémů, protože parta lidí, pro které pracoval, žádné velké morální hodnoty neuznávala, šlo jim jen o výdělek, který získávali manipulací a nečestnými praktikami. Divila jsem se, že se Lukáš nechal takhle zblbnout, ale co jsem mohla dělat,“ říká Alena.
Jediné, co Alenu těšilo, byl Lukášův zájem o zvelebování domu. S rostoucím příjmem se prováděly úpravy, které přerostly do náročné rekonstrukce. „Proto mě vlastně ani nepřekvapilo, když mě Lukáš požádal o to, abych na něj dům přepsala, že se mu tak bude lépe jednat s úřady. Neviděla jsem v tom žádný zádrhel, stejně by byl jednou dům jeho, tak jsem podepsala. Dnes bych si vysolila pár facek,“ říká Alena.
Mama hotel
Bydleli spolu v domě celých patnáct let, Lukáš se nechal obskakovat, maminčina péče mu vyhovovala. Po lidské stránce se však Aleně čím dál tím víc odcizoval. Kdykoli došlo na nějakou debatu, Alena se nestačila divit, jak se její syn změnil. Peníze byly alfou a omegou všeho. Dům už byl téměř k nepoznání, a tak začal Lukáš utrácet za drahé dovolené, auta a luxusní večeře s ženami, které mamince nehodlal představovat. „Nejde o nic zásadního, až přijde ta pravá, tak ji poznáš,“ říkal matce. „Kéž by se tak vůbec nestalo,“ zoufá si Alena.
Ta pravá se objevila záhy, typická zlatokopka, kterou si po půlroční známosti Lukáš nastěhoval domů. „Madam Aneta se ke mně chovala jako ke služce a Lukášovi to přišlo v pořádku. V té době jsem pracovala na směny a ve volnu uklízela, žehlila, vařila a dělala hospodyni synovi i jeho partnerce, která celé dny proležela u bazénu nebo podnikala nájezdy na nákupní centra. Bylo mi z toho smutno…“
Svatba jako řemen
Mladí se nakonec vzali a Alena se přes veškerou antipatii ke snaše začala těšit na vnoučata. Ta však nebyla na pořadu dne, oba si chtěli dál užívat a děti by jim zřejmě překážely. A pak došlo na nejhorší. „Aneta, které se náš, tedy synův zrekonstruovaný dům hodně líbil, přišla s nápadem postavit si nemovitost v lukrativnější zóně ve městě a z našeho domu udělat penzion,“ vypráví Alena. Její snacha byla přesvědčená, že penzion na Křivoklátsku může být dalším zdrojem příjmů. Mimoto se začínala doma nudit a post ředitelky penzionu jí připadal velmi reprezentativní. „A kde budeme tedy bydlet?“ ptala se Alena syna. Zajímalo ji, jak daleko to bude mít do práce. „No, o tom jsme s tebou chtěli mluvit, mami,“ odvětil Lukáš. „Ty bys ses v tom našem novém moderním domě necítila dobře, to je jasné, proto jsme ti pronajali pokoj v domě pro seniory. Je to kousek odsud, takže se pro tebe skoro nic nemění. Alespoň si ve svém volnu odpočineš, když se o nás nebudeš muset starat.“
Alena byla v šoku. Ve svých 64 letech se coby aktivní žena opravdu necítila na pobyt v domově důchodců. Zůstala jako opařená. Tohle má za celoživotní péči? S Lukášem však nebyla rozumná řeč a Alena nakonec opravdu skončila mezi seniory v pokoji, který jí její syn blahosklonně platí. Začala trpět depresemi, do práce musela přestat chodit, zhroutil se jí celý svět. Utápí se ve své bolesti a nerozumí tomu, co se s jejím synem stalo. Ten ji zpočátku v domově navštěvoval, ale protože mu neustále vyčítala, že s ní takhle zametl, návštěvy omezil na minimum. Svoji vykutálenou snachu od „vystěhování“ neviděla a na chod penzionu se raději nikdy neptala. Neumí se radovat z maličkostí jako ostatní obyvatelé domova, je sama, nešťastná a zhrzená. To, že by se ještě mohla postavit na nohy a žít, odmítá.
Názor odborníka: psychoterapeut Karel Fišer, člen České asociace pro psychoterapii
Lidsky s paní Alenou soucítím, mám pro její bolest pochopení. Nevím, kolik času uplynulo od doby, kdy se musela vystěhovat do domova důchodců. Věřím, že svou roli v hojení bolesti, zrady, křivd a všeho, co celá situace emočně pro paní Alenu obnáší, sehraje právě čas. Syn Lukáš paní Alenu připravil o dům a způsobil hodně bolesti. Co bych mu však nechtěl dovolit, a v tom bych paní Alenu velice rád podpořil, je, aby ji nepřipravil o důstojné stáří, důvěru v lidi, blízkost, radost a další „koření života“. Toho těžkého se už stalo dost. Pojďme hledat způsoby, jak za vším udělat tlustou čáru a zažehnout jiskru, která opět přinese chuť do života. Možná to půjde s pomocí starých známých, možná bude fajn udělat ve svém životě prostor pro nové známé, pro to, co vždycky toužila udělat. Možná bude dobré vzpomenout si na tu Alenu, která tehdy zůstala sama na těhotenství, na výchovu syna, na obživu… Tahle Alena umí být silná a čelit těžkostem. A nemusí na to být sama.
Kontakt: www.karelfiser.cz