Čerství třicátníci byli zvyklí trávit spolu večery a víkendy, pokud se tedy podařilo sjednotit pracovní aktivity a udělat si společné zasloužené volno. Oba pracují v mezinárodních firmách a často cestují za byznysem do zahraničí. Pak se zákonitě těší domů jeden na druhého. Jenže situace kolem koronaviru s jejich životním stylem pěkně zamávala. „Dokonce tak zásadně, že mám opravdu strach, jestli to ustojí,“ říká Alena. A co se vlastně stalo? Nic zásadního, stejně jako v jiných rodinách i partnerských svazcích si byli lidé příliš na očích a možná vznikly třenice, které si dřív nikdo nedovedl představit. „A to naši mladí nemají děti!“

Přišla krize

Když jste najednou zavření doma, práci řešíte z pohodlí obýváku, váš byt není zrovna dvakrát členitý a nafukovací, dojde vám, že si vzájemně narušujete prostor. „Mami, už nemůžu, Dan je všude…,“ volala jednoho dne Renata mamince. „Mohla bych se na pár dní zašít u tebe? Jinak se asi zabijeme.“ Jak říká Alena, docela ji to pobavilo. „Samozřejmě, že jsem holku neodmítla. Vlastně mě zajímalo, co tak hrozného se může dít, že i do telefonu přiznala krizi. To jsem ještě netušila, jak špatná nálada v domácnosti mladých panuje.“

Útěk k mamince

Renata se přiřítila vzápětí, za sebou táhla obrovský kufr a vypadalo to, že se k mámě stěhuje nadobro. Alena se vyděsila. „Prosím tě, co blbneš? To je to tak zlý?“ „Zlý je slabý výraz, mami. Děsný, je to k nepřežití. Jsem alergická na vyzvánění jeho mobilu, není schopen si ho ztišit nebo vypnout. Když telefonuje, přechází po bytě. A ty jeho sykavky… Hrůza. Kdybys slyšela, jak ty svoje podřízené buzeruje… Pan šéf!“ odfrkla si s notnou dávkou ironie Renata. „Nevěděla jsem, že je tak zamindrákovaný. Normálně na ty lidi houká, zvyšuje hlas, ten mu pak přeskakuje. Je trapnej,“ zhodnotila dcera šmahem situaci.

Uklízečka? Nikdy…

„A ten bordel…“ pokračovala, jen co se nadechla. „Chodím za ním a zametám, tu mu odpadne drobek od pusy, tuhle posmrkanej kapesník, já už nemůžu. Dřív jsem se na něj z práce těšila, teď se těším, až zaleze do vany a já ho chvilku neuvidím. Tohle nevydržím… Uklízím, vařím, podstrojuju. Myslíš, že ho napadne vyskládat myčku???“ No jo, řekla si Alena v duchu, to je realita, holčičko. A bude hůř, pomyslela si. „Co myslíš, že o tobě říká doma Dan? Nebude to náhodou podobné? Jak se asi dýchá jemu, když tě má pořád za zadkem, pomyslela jsi na to? Každá mince má dvě strany,“ uzavřela Alena svůj monolog. „To je možné, já vím, jenom nějak přicházím na to, že s tímhle člověkem zestárnout nechci. Nechci stereotypní život. Já vlastně nevím, co mám dělat. Už spolu ani nespíme, jak jsme podráždění. Bojím se, že už to nebude jako dřív,“ odpověděla jí dcera.

Že by?

Renata zůstala u maminky týden a pak se jí najednou začalo stýskat. „Možná to nebude tak horké, asi by stálo za to si otevřeně promluvit. A najít nějaké východisko,“ říkala jsem jí. „Ale spoléhat na návrat do starých kolejí nejde, něčím jste si prošli a bůhví, jak dlouho bude tahle změna trvat. Sama jsi říkala, že u vás ve firmě hodlají částečný home office ponechat kvůli ušetřeným nákladům na chod kanceláří.“ Snad alespoň zahraniční cesty oživí partnerskou rutinu, jinak tedy není jasné, kam se vztah vyvine.

Pohled odborníka: psychoterapeutka Mgr. Marta Mills

Pohled odborníka: psychoterapeutka Mgr. Marta Mills

Jak správně poznamenala máma Renaty, do starých kolejí se vztahy po nové zkušenosti okolo covidu nejspíš nevrátí. Ale nemusí to být nutně jen špatně. Některé vztahy tuto intenzivní zkušenost nejspíš nepřežijí a možná se ukáže něco, co by viděli sami partneři až za dalších pár společných let. Renata by si mohla s partnerem zkusit udělat hezký den nebo aspoň večer mimo domov, trochu si tak vyčistit domácí pole, kde jsou oba otrávení a unavení ze sebe navzájem. A po hezky prožité chvíli si sednout a otevřeně promluvit o tom, co se dělo a jak se dál zařídit tak, aby si navzájem nelezli na nervy více, než je běžné. Domluvit se na nějakých pravidlech společného soužití. Zní to nudně, ale nastavení hranic a jejich vzájemné respektování pomáhá. Sdílení vlastních potřeb a jejich vzájemné respektování je klíčové. A třeba se domluvit na pravidelném rande jednou týdně, kdy oba odejdou z bytu, kde tráví hodně času, a plánovaně spolu prožijí chvíle, které jim třeba připomenou ty "staré časy" a sblíží je. Pokud bude komunikace složitá, určitě by pomohla párová terapie.

Kontakt: https://www.psychoterapie-praha8.cz/marta-mills/