Tomáš byl vždycky knihomol. Sport ho nebavil, kamarády nevyhledával, po celou střední školu jsem nezaregistrovala žádné milostné vzplanutí. Skvěle se učil a šel za svým snem, historie byla jeho velkou vášní. Bála jsem se, že z něho bude knihomol v kostkované košili a vytahaných manšestrácích s dioptrickými brýlemi, zalezlý celé dny ve studovně, tahle představa se vlastně začala naplňovat. Nevím, jak je to možné, ale na studium historie na filosofické fakultě se nedostal, a sáhl tedy po druhé možnosti, klasickému „peďáku“, obor dějepis–čeština. Říkala jsem si, že je to vlastně dobře, mezi budoucími učitelkami by mohl potkat tu pravou.

Role babičky v nedohlednu

Ale vysoká skončila, praxe na základní škole v našem okresním jihočeském městě taky, a kde nic, tu nic. „To tě opravdu žádná z kolegyň nezajímá?“ divila jsem se. „Ne natolik, abych se o tom s tebou chtěl bavit,“ odsekl vždycky Tomáš a tím to pro něj skončilo. Léta plynula a já si pomalu zvykala na to, že ze mě babička nikdy nebude.

No konečně!

„Mami, co bys řekla tomu, kdybych se konečně odstěhoval?“ přišel Tomáš s nápadem. „Kamarád z vejšky založil soukromé gymnázium. V Praze, mohl bych tam učit. Myslím, že mi změna prospěje a tobě koneckonců taky,“ spiklenecky mrknul. Už bylo načase, pomyslela jsem si. Třeba mu Praha otevře oči a dojde v jeho životě k nějaké změně. A došlo. Po půl roce nám představil Martu, kolegyni bioložku. Byl zamilovaný až po uši, jako mámu mě to hřálo u srdce. Konečně. Marta byla sympatická, ale trochu zvláštní. Po několika návštěvách jsem si uvědomila, že střídá nálady mávnutím proutku, přišla mi hodně nevyrovnaná. Jako kdyby ji něco trápilo. Když jsem se Tomáše zeptala, zda nemá Marta nějaké problémy, odpálkoval mě, ať se starám o sebe a nehledám mouchy tam, kde nejsou.

Byla jsem tak šťastná

Pak přišla ta šťastná zpráva – Marta je těhotná a mladí se budou brát. Bydlet zůstanou v Tomášově pronajatém bytě v Praze. Byla jsem v sedmém nebi. Narodil se malý Kuba, já si užívala roli babičky, ale moc dlouho idylka netrvala. Už po roce začal Tomáš jezdit na návštěvy jen s malým, Marta prý má hodně práce.

Když se u nás objevil bez manželky v rychlém sledu potřetí, chtěla jsem nalít čistého vína. „Rozvádíme se. Marta se vrací ke svému původnímu příteli. Rozešla se s ním prý kvůli mně, ale neklapalo nám to. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Před nedávnem jsem je načapal, nechci to komentovat. Život jde dál…“ Byla jsem z toho strašně smutná, ale důležité bylo hlavně to, aby se mladí dohodli bez nějakých velkých scén o tom, jak to bude dál fungovat, a zůstali pro malého Kubu těmi nejlepšími rodiči. I když už každý sólo.

Nápadná podoba

Následující roky všechno fungovalo v mezích normy, Tomáš platil na kantora slušné alimenty, s malým byl v kontaktu, stejně tak i já. Našel si novou přítelkyni, ale dalšího vnoučete jsem se nedočkala. Malý Kuba byl odmalička hudebně nadaný, až jsme se podivovali, kde ten talent sebral. Hrál na flétnu, kytaru a bicí, hudba pro něj byla vším. Podporoval ho v tom i partner Marty, vynikající hudebník. Asi už víte, kam směřuji. Když se mu Kuba začal i výrazně vizuálně podobat, nejen můj syn začal mít podezření. Viděli to i všichni známí Marty.

Nechci o vnuka přijít

Tomáš si vlastně dlouhou dobu nechtěl připustit, že by v celém příběhu sehrál takhle hloupou roli, Kubu miloval nade vše, ale pochybnosti ho nakonec dotlačily k testům DNA. Ano, vyšlo najevo, že není Kubovým biologickým otcem. „Fakt by to na mě byli schopní navlíknout? A proč? Kvůli tomu, abych platil celý život alimenty?“ Tomáš je zoufalý a já taky, ale neumím si představit, že bych kvůli falešné hře mojí krátkodobé snachy měla přijít o milované vnouče.

Jenže ve hře je spousta otazníků. Má se Tomáš soudit zpětně o alimenty? A ublížit tím Kubovi? Nebo mu spolu s jeho mámou všechno říct na rovinu a nechat na něm, zda bude Tomáše dál považovat za svého tátu? Představa, že už vnuka neuvidím, ač nepatří biologicky do naší rodiny, je pro mě strašná. Jsem přece jeho babička…

Pohled psychologa: Dipl. Psych. Mgr. Dana Amelie Vokatá, Online psychologická poradna Mojra.cz

Pohled psychologa: Dipl. Psych. Mgr. Dana Amelie Vokatá, Online psychologická poradna Mojra.cz

Co se týče dětí, ať už vlastních, či cizích, jde u dospělých rozum často stranou a převládají emoce. Děti ve své zranitelnosti nemohou ovlivnit, jak se chová jejich okolí či jakých chyb se dopouští jejich (biologičtí) rodiče. Narodí se do světa, který je pro ně „v pořádku“. Z pozice dospělého se můžeme pokusit jejich pocit podpořit a udělat všechno pro to, aby tento svět pro dítě „v pořádku“ zůstal. Rodičem se stáváme nejen biologicky, ale hlavně svojí pozorností, kterou dítěti věnujeme, péčí a láskou. Čas, který s dítětem takto trávíme, pouto posiluje, bez ohledu na to, jestli je dítě biologicky naše či nikoli. „Vlastním“ dítětem i nadále zůstává. Musíme totiž počítat s tím, že i pro dítě má tohle pouto velký význam a ve svém světě nemají slova jako „vlastní“ či „biologický“ hodnotu. Soudní spor by byl tak možná „rozumný“, ale rozhodně by poničil pouto, které mezi otcem a dítětem vzniklo. Pokud jde o alimenty, je vždy lepší situaci neřešit soudně, ale například navrhnout matce dítěte snížení částky alimentů. Tímto řešením by dítě mohlo získat „druhého“ tátu a babičku a nepřijít tak o jejich osobní čas a podporu.

Kontakt: www.mojra.cz