Léto je za námi. Když se za ním ohlédnete, co vidíte?

Hodně slunce, což je asi dané tím, že jsem byla dva týdny v Bulharsku a naplno si užívala slunečních paprsků i moře. A pak jsem taky docela dost hrála – jednak na Letní scéně mého milovaného Divadla Ungelt a jednak na Letních shakespearovských slavnostech v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě.

Zimní pohádka, kde představujete postavu jménem Paulina, měla premiéru před třemi lety. Pokud vím, je to vaše první a zatím jediná hra ve verších za celou dosavadní kariéru...

A můj vůbec první Shakespeare! Musím říct, že mě překvapilo, že si mě režisér Pavel Khek do té role vybral. Paulina je ženská od rány. Ze všech sil bojuje za křivě obviněnou královnu a její dítě a nehodlá ustoupit. Když jsem si hru četla, představovala jsem si, kdo by ji mohl hrát – nějaká mohutná žena, typ heroina se silným, až mužským hlasem. V jednu chvíli mě napadla Jiřina Jirásková – jasně, postavou byla stejně malinká jako já, ale měla obrovskou energii a vnitřní sílu. Té by se chlapi báli... Ale mě? Měla jsem obavy, abych nepůsobila komicky – jako prcek, který dupe a křičí. Ale Pavel mě přesvědčil, že tu razanci a odvahu jít proti všem v sobě mám. Viděl to ve mně dřív než já sama, za což jsem mu vděčná.

Čtěte také

Královna vždy ráda fotila, měla fotoaparát Leica, v roce 1982 fotila například koňské dostihy. Ve fotografii nalezla zálibu i vévodkyně Catherine, manželka královnina vnuka, prince Williama. Ta fotí nejraději svou rodinu.

Čtěte také

Fotoalbum královny Alžběty. Tak šel čas s britskou panovnicí

Vnímala jste to jako výzvu? Možnosti objevit, co ve vás je?

Řeknu vám to asi takhle – na výzvy kašlu. Život mě vyzval už k tolika věcem, aniž bych o to žádala a mohla se rozhodnout, jestli tu výzvu chci přijmout, nebo ne. Mám toho za sebou hodně a o žádné výzvy nestojím. Roli Pauliny jsem vnímala spíš jako posun. Dokonce takový, že jsem si ještě před prvním uvedením poklepala na rameno a pochválila se, že jsem odvážná. Řekla jsem si, že tohle mi stačí, ať ten večer dopadne jakkoli. A dopadlo to zaplaťpánbůh dobře – hra se divákům líbila.

V jaké životní fázi jsem vás vlastně zastihla?

Určitě jsem šťastnější než před nějakými patnácti lety. Daleko líp se mi se sebou samotnou žije. Mám hezký život a jsem si vědoma, že na tom mám svůj podíl. Žiju ve shodě s tím, kdo jsem. Nemám už takové nutkání být taková, jakou mě chtějí mít druzí.

Takže jste se naučila mít se ráda?

Tohle slovní spojení moc nemusím, ale dá se to tak říct. Ovšem byly doby, kdy jsem si myslela, že mít se ráda je sobecké. Bála jsem se toho a neměla ani ponětí, jak se to vlastně dělá. K tomu mě přivedla až terapeut ka Jitka Vodňanská, ke které jsem začala chodit po manželově smrti. Učila mě, jak se postarat o sebe, ne jen o druhé. Na její popud jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik podle Carla Rogerse, což je velmi šetrný způsob terapie. Stojí na tom, že schopnost uzdravení má každý z nás v sobě.

Čtěte také

Černé džíny a modrá džíska

Čtěte také

Černé kalhoty. Zkuste je čtyřikrát jinak! Do šatníku to je sázka na jistotu

To se hezky řekne, ale hůř dělá.

Taky netvrdím, že je to jednoduché. Během těch čtyř let, co jsem pravidelně dojížděla do školy do Brna, jsem se o sobě dozvěděla spoustu věcí. A věřte, že některé byly hodně bolestivé, ale věděla jsem, že tím musím a chci projít. Výcvik jsem zdárně absolvovala, ovšem to neznamená, že bych byla u konce. Jde o proces, který nikdy nekončí, což už mě neděsí, ale těší. Pochopila jsem, že když budu šťastnější já, bude šťastná i moje dcera a přátelé. Když jste totiž spokojená a vyrovnaná, tak se to odráží i na vašem okolí. Jen si to musíte dovolit.

Jenže spousta žen se raději obětuje pro druhé a na sebe zapomíná.

I já jsem mezi ně patřila. Můj muž (režisér Karel Kachyňa, pozn. red.) říkával, že mám srdce na dlani, což je hezká vlastnost, kterou bych si chtěla uchovat, ale musela jsem se naučit tu ruku taky občas přivřít. Nedávat se napospas každému, koho potkám. Víc než dřív poslouchám svůj instinkt. Kdysi jsem si říkala: Nesuď lidi na první pohled, třeba tě překvapí. Dneska už to nedělám, což mě při mojí otevřenosti chrání.

Jak v dnešní turbulentní době zvládáte obavy a nejistotu?

Snažím se nepřipouštět si to. Vždycky si říkám, že jsou to jen myšlenky a pocity, a ne moje realita. Všechno máme ve své hlavě... Ale to neznamená, že jsem dokonalá. Někdy ty negativní myšlenky zastavit nestihnu a rozjedu si v hlavě příběh, který mě přivede klidně až k slzám. Strašně se trápím a přitom nic z toho, co se mi honí hlavou, není realita. Jen samé domněnky… Podtrženo, sečteno: na trápení nikoho nepotřebuju – vystačím si sama. Ale už o tom vím a snažím se s tím pracovat.

Čtěte také

Co se bude nosit na podzim

Čtěte také

Na podzim se budou nosit bagančata, mokasíny a koně. Umíte o ně pečovat?

Našla by se třeba nějaká knížka, která vám v tomhle směru pomohla?

Moc přítomného okamžiku od známého duchovního učitele Eckharta Tolleho. Vypráví o tom, že nemá smysl se trápit minulostí ani budoucností. Opravdový život se odehrává tady a nyní a pouze teď s ním můžeme něco udělat, což jsem dřív nechápala. Jako holka jsem měla obrovské výkyvy – buď jsem byla v euforii, nebo propadala splínu. Myslela jsem si, že je to normální, že život je prostě takový. A já že mám buď štěstí, nebo smůlu. Dneska už vím, že je to nesmysl. Všechno je jen o nás a o našem přístupu.

Takže se vám daří zastavit mysl a být přítomná?

Rozhodně se v tomhle směru posouvám. Teď si spolu povídáme a moje pozornost patří jen vám. Uvědomuju si, že pijeme kávu a venku svítí sluníčko. Nic mě nerozptyluje a užívám si to. Do podobného stavu se často dostávám i na dovolené – opaluju se, pozoruju mořskou hladinu a nechávám sama sebe žít. Doufám, že se mi to podaří zažívat čím dál častěji. Jak už jsem zmínila, jedno Bulharsko mám za sebou, další mě čeká během září a opět to bude na stejné místo, kam jezdím už léta

A jak se těšíte na novou divadelní sezonu? Máte pocit, že stojíte na pomyslné startovní čáře?

Tak to ani náhodou, nechává mě to chladnou, což je dané tím, že pracuju průběžně celý rok – buď stojím na jevišti, případně před kamerou, nebo mám volno. To je režim, který mi vyhovuje a snažím se ho udržet. Třeba i proto, že když se učím nové texty, tak na to musím mít čas, abych si je dokonale zafixovala. Tím pak na place či na scéně získám jednu důležitou věc – svobodu. Slova mi přejdou do krve, nemusím na ně myslet, přitom vypadají jako by byla moje vlastní. Ale to je spíš taková technická záležitost. Jinak všechny věci kolem divadla beru jako fakt, žádné velké prožívání. Můj muž o sobě říkal, že je realista se sklonem k pesimismu. Já jsem realistka se sklonem k optimismu. Nemám ráda urputnost, velká slova a gesta a nikam se necpu.

Čtěte také

Bílé zuby

Čtěte také

Stydíte se za svůj dech? Na vině může být povlak na jazyku

A jak jste se v tom případě dostala do dnes už kultovního snímku Karla Kachyni Sestřičky? Nechtělo to mít na konkurzu ostřejší lokty?

Ale kdepak. Víte, proč jsem začala hrát? Coby sedmnáctiletá studentka ekonomické školy jsem na internátě viděla Kachyňův film Lásky mezi kapkami deště a naprosto mě v něm okouzlila Terezka Pokorná. Přišlo mi, že jsme si podobné – obě okaté, dlouhovlasé, drobné. A že bych možná něco podobného taky zvládla... No a za pár dní vyhlásili konkurz na Sestřičky, kam jsem se s naivitou sobě vlastní přihlásila. Když na mě došla řada, navlékli mě do prádla z padesátých let, do ruky vrazili scénář a hodili do vody... Tak takhle jednoduché to bylo! Ani ve snu by mě nenapadlo, že to klapne, tu roli získám a zamiluju se do režiséra, se kterým o třináct let později založím rodinu.

Čím si vás vlastně váš muž získal?

Humorem! A pak na mě byl hodný, milý, příjemný. Měl takovou tu jiskru, či chcete-li charisma, a byl velmi chytrý a vzdělaný.

Jak na vaše manželství vzpomínáte?

Kdysi jsem žila v domnění, že mě manžel nikam netlačí. Dneska vidím, jak byl mazaný – zařídil, abych to udělala a ještě si myslela, že to chci. Co si budeme povídat, byla jsem telátko. V každém případě byl Kachyňa moje největší láska v životě. Vzala jsem si ho, měla s ním dítě a učila se za pochodu. Měla jsem velké štěstí, že byl už vybouřený – přece jen o jednačtyřicet let starší a přede mnou dvakrát ženatý. Já jsem byla jeho třetí žena... Náš vztah byl krásný a zdravý, ale ve spoustě situací bych se dneska chovala jinak. Za doby našeho manželství jsem si myslela, že mu vycházím vstříc z lásky, teď vím, že mi ale taky dělalo dobře to poklepání na rameno, pochvala, jak jsem dobrá. Tehdy jsem vůbec chtěla, aby mě všichni měli rádi. To se naštěstí změnilo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Knihy o seberozvoji zažívají boom. Víte, jak vybrat tu správnou?

Co tedy od muže potřebujete dneska?

Asi to bude znít jako z nějakého románu, ale potřebuju spřízněnou duši. Blízkého člověka, skutečného přítele, který bude znát všechny moje chyby, a přesto mě bude mít rád. Stejně jako já jeho. Fandím sympaťákům se smyslem pro humor. Blbce a nafoukance s velkým egem nemusím.

Když potkáte někoho zajímavého, čekáte na první krok z jeho strany, nebo ho uděláte sama?

Teď se musím smát – co se týká případného kontaktu, jsem totálně nevšímavá. Nedívám se kolem sebe, takže nemám šanci se s někým potkat ani pohledem, což platí pro běžný život i pro práci. Muže zkrátka nevnímám, a když, tak jen jako kamarády. Tudíž žádné jiskření, ale normální pokec. Uvědomuju si to, ale nějak se mi nedaří s tím pohnout... Jinak si myslím, že chlap je rytíř a balit by měl on, což se bohužel v dnešní době už moc nenosí. Dneska balí ženy, a to takovým způsobem, že je mi někdy až trapně. Ptala jsem se několika pánů, jestli jim to nevadí, a odpověď mě překvapila – prý jim to tak vyhovuje, protože nemusí do seznamování investovat čas, peníze ani energii a hned vědí, na čem jsou. Ach jo...

Dnešnímu světu vládne i kult mládí. Jak vnímáte fakt, že se pomalu, ale jistě blížíte k šedesátce?

Do doby, než se mě na to lidi začali ptát, jsem si toho nevšimla... Jasně že už dávno nejsem dvacetiletá šťavnatá holčička, ale nevadí mi to. Spíš přemýšlím o tom, jak to udělat, abych byla co nejdéle zdravá.

Čtěte také

Dubaj

Čtěte také

V zimě za teplem? Zkuste Dubaj, město nekonečných možností a fantazie!

Takže jste z preventivních důvodů najela na zdravý životní styl?

Narodila jsem se ve znamení Býka a ten buď pracuje, nebo lenoší. Chvíli jede podle pravidel a pak se na to vykašle, což je trochu vyčerpávající. Já mám štěstí v tom, že mi nic neříká svíčková, zákusky ani čokoláda. Prostě je nemám ráda. Zato miluju čerstvé rohlíky! To je moje prokletí. Dřív jsem je vynechávala pouze v případě, když jsem se rozhodla držet dietu, což mi samozřejmě nikdy dlouho nevydrželo. Holt zase ta býčí povaha... Do čtyřicítky mě to trápilo, dneska jsem s tím naprosto smířená. Nedávám si žádné mety ani ultimáta a je mi vnitřně líp.

K čemu jste vedla svou dceru Karolínu, která vystudovala pražskou Metropolitní univerzitu?

My s Kachyňou jsme velmi brzo zjistili, že se naše dcera vychovává sama. Ale než se narodila, docela jsme to řešili. Kladli jsme si otázku, jestli ji budeme vychovávat podle svého, svým vlastním příkladem, nebo do tohoto světa. K žádnému konkrétnímu výsledku jsme nedošli, ale bližší nám byla ta první varianta. I když to znamenalo, že bude mít v životě víc překážek. Když je ovšem zdolá, tak může být sama se sebou spokojená. A Karolína taková je – slušný, vnitřně krásný a silný člověk. Moudrá bytost, kterou jsem dostala jako dárek do života. Určitě je dál, než jsem kdy byla já.

Takže jste nikdy neměla tendenci mluvit jí do života? To milující maminky často dělávají...

O některých věcech si myslím svoje, ale nechávám ji žít. Karolína si ke mně občas pro radu přijde, ale co si z našeho rozhovoru odnese, nechávám na ní. Znám to sama od sebe – spoustu věcí v daný moment neslyším, ale po čase si na ně vzpomenu.

Čtěte také

Dcera nebyla manželova, odhalila to náhoda

Čtěte také

Náhoda odhalila, že osmiletá dcera není manželova. Už ji nechce nikdy vidět

Podle sociologů je dneska soužití několika generací pod jednou střechou velký problém, ale vy tuhle teorii vyvracíte – s Karolínou a její přítelkyní Natálií bydlíte. Jak vám to dohromady ladí?

Úžasně. Holky žijí o patro níž pod mým bytem. Když se chceme vidět, tak se vidíme, když ne, tak ne. Každý rok jezdíme na společné dovolené, a když to jde, chodíme spolu i na různé společenské akce. Když toho mám hodně, skvěle se o mě starají – třeba udělají večeři a přinesou mi ji nahoru. Oběma je osmadvacet, ale jsou to samostatné inteligentní bytosti. Po všech stránkách je na ně spolehnutí a já jsem šťastná, že je mám.

Homosexualita je v dnešní době pro řadu lidí stále ještě tabu. Pamatujete si, jak jste reagovala vy, když se vám dcera se svou orientací svěřila?

Potěšilo mě, že chce žít od začátku v pravdě. K tomu já jsem neměla odvahu – svůj vztah s Karlem jsem tajila dlouhých deset let. Měla jsem strach, že neunesu reakce ostatních na fakt, že žiju s mužem o desítky let starším... Dneska vím, že to za to vůbec nestálo a že každý by měl žít podle svého. Když mi to Karolka oznámila, rozhodně mě to nezaskočilo ani jsem neměla pocit nějakého zklamání. Svou dceru i její přítelkyni miluju a jsem na ně pyšná.

Čtěte také

Štefan Margita a Hana Zagorová

Čtěte také

Štefan Margita: Vztah je vždycky dílo, a to dílo společné

ALENA MIHULOVÁ (57)

  • Rodačka z Brna vystudovala SEŠ a poté JAMU. 
  • Režisér Karel Kachyňa ji obsadil do hlavní role filmu Sestřičky. 
  • Hrála ve filmech Smrt krásných srnců, Městem chodí Mikuláš, Kráva, Atlas ptáků, Chvilky, Bába z ledu, Lidice, Anthropoid, Domácí péče, za který získala Českého lva, na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a na festivalu v Palm Springs cenu za hlavní ženský herecký výkon. 
  • Objevila se v řadě TV seriálů. 
  • Aktuálně ji můžeme vidět v pražském Divadle Ungelt v inscenacích Pstruzi a Přítelkyně.

 

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Vitligo

Čtěte také

Bělající kůže a citlivá nervová soustava. Jak jsem se s tím naučila žít

Čtěte také

Helena Vondráčková

Čtěte také

Helena Vondráčková: Šaty od maminky, kritika od nejbližších a kniha

Čtěte také

Štefan Margita a Hana Zagorová

Čtěte také

Štefan Margita: Potřebuju ráno vstát a vidět slunce, cítit teplo