Za čtrnáct dnů vyjde vaše šestá kniha. Pracuje se ještě na ní, nebo už je vše hotové?
Knížka už je kompletně připravená do tisku, udělala jsem poslední korektury, z mé strany je všechno hotové. A jsem moc ráda.

Co dělá spisovatelka, když dopíše knihu, má pak prázdniny?
Prázdniny nemám. Když jsem dopsala Listopád, tedy ještě před korekturami, tak jsem zároveň dopsala svou druhou dětskou knížku. Ta by měla ale vyjít až příští rok na jaře, protože bych byla ráda, kdyby ji ilustrovala Galina Miklínová, a chci počkat, až bude mít čas. Ale to mi vůbec nevadí. Píšu dětské knížky ráda, protože je to vždycky návrat do dětského světa a do krajiny dobra. Taková psychická vzpruha.

Pracovní odpočinek?
Ano. Potom mi samozřejmě během toho měsíce začaly chodit korektury k Listopádu. Četla jsem to několikrát, jednalo se o jazykové úpravy, našla jsem tam i věty, které jsem chtěla poopravit. Dočetla jsem to minulý týden a od té doby jsem přepsala jednu povídku pro kamarádku herečku na krátkou divadelní hru pro jednoho nebo dva herce a teď pro další kamarádku herečku připravuji krátký muzikálový text. Takže si k tomu čtu knížky, přemýšlím nad tím, ale víc vám neřeknu, protože je to pořád ve fázi příprav a nerada bych to zakřikla.

V nové knize, jejíž děj samozřejmě nechceme prozradit, se odehrává další silný ženský příběh na pozadí událostí 20. století. Tentokrát po Listopadu 1989, ovšem v situaci, kdy neproběhla sametová revoluce, ale zůstala totalita. To je dost drsné téma… Jak vás to napadlo?
Už je to vidět z názvu, kniha se nejmenuje Listopad, ale Listopád. A to „pád“ je vlastně symbol toho nezdaru. Kdyby revoluce sice začala, ale zlomilo by se to na opačnou stranu a byla nějakými represemi potlačena. Ten nápad jsem v sobě nosila dlouho, protože jsem si všimla, možná že to je český povahový rys, že si lidé dost stěžují. Vím, že nikdy není všechno dokonalé, vždycky se najdou nějaké důvody ke stížnostem, ale ta míra stížností se mi zdála až taková, že jsem se zeptala: Na co by si asi lidé stěžovali, co by říkali, kdyby socialismus dále pokračoval?

A co vám vyšlo?
Zažila jsem to a moc dobře si pamatuji, že se nám nežilo lehce. I když se věci po roce 1989 neodehrávaly vždy dobře a pro mnohé lidi to bylo zklamání, tak si pořád myslím, že důvodů ke stížnostem bychom měli daleko víc. To byl ten okamžik, kdy jsem nad tím začala přemýšlet a říkat si, jak by to asi vypadalo, kdyby… A řekla si, že by nebylo marné o tom napsat knihu. A napsala ji.

A my se na ni těšíme! Co jste dělala v Listopadu a v době opilé svobodou? Jak jste to prožívala?
Pro mě to byla právě velmi hektická doba, protože jsem už byla vdaná a měla dvě malé děti. Končila mi mateřská dovolená a v roce 1990 jsem nastupovala do práce. A protože jsem se před revolucí nedostala na vysokou školu, tak jsem se ještě přihlásila při zaměstnání na filozofickou fakultu na studium angličtiny a češtiny. V době, kdy moje šestiletá dcera šla do první třídy, jsem šla do první třídy také. U toho jsem pracovala, všude jsem začínala něco nového, bylo to náročné období. Mladší dceři byly čtyři roky, chodila do školky. Dneska si to nedovedu představit. Chodila jsem do práce, odpoledne se učila, jednou týdně jezdila do Ostravy na přednášky…

Při tom všem jste už něco psala?
Na to jsem absolutně neměla čas, ani prostor a přiznám se, v té době ani myšlenky. Studium trvalo šest let, protože jsme je měli rozdělené na tři roky angličtiny a tři roky češtiny a hned jak jsem dostudovala, tak jsem začala překládat. Byla jsem opravdu pracovně nastartovaná. Zvládala jsem toho poměrně dost. Chodila jsem do práce, překládala, měla soukromé jazykové lekce…

Co jste překládala?
Když jsem dostudovala, tak jsem obeslala mailem několik nakladatelství, kde jsem jim nabídla spolupráci. Zkušební překlad mi tehdy nabídlo jedno jediné nakladatelství, které vydávalo červenou knihovnu. Říkala jsem si, že pro začátek to není vůbec špatné, protože to je poměrně dost jednoduchá práce, a myslela jsem si, že třeba časem postoupím k vyššímu levelu. Jenomže jsem zjistila, že by to naopak byla chyba někam postupovat, že pro mě bude daleko lepší zůstat u tohoto druhu literatury, která můj vlastní styl nikterak neovlivní, která navíc jde rychle od ruky, není to nic složitého. A spíš ten časový prostor, který mi to dává, využít k vlastnímu psaní. A tak jsem v roce 2000 dala výpověď na střední škole, kde jsem učila, a rozhodla se, že zůstanu doma a budu jen překládat, učit svoje jazykové kurzy a že začnu psát. A to jsem začala.

Psaní byla vaše touha od dětství?
Toužila jsem po tom vždycky. Studium jazyků a překlady jsem považovala za takovou pěknou cestu ke psaní, že to bude takový chodníček.

Tak to se vám pěkně vyplnilo! Takže jste doma psala a živily vás překlady?
Překlady knih nikdy nemohou nikoho dobře živit, protože to je jedna z nejhůře placených prací. Jsou opravdu velice podceněné. Musela jsem ještě učit a vlastně jsem v roce 2007 znovu nastoupila jako učitelka do jazykové školy. Bylo to v době, kdy dcery začaly studovat na vysoké škole, a to bych z platu překladatelky neutáhla.

A z platu spisovatelky to lze?
Ne z platu každé spisovatelky. Moje první kniha Slepá mapa vyšla v roce 2013 a musím říct, že za první rok, přestože se prodávala na prvotinu velice dobře, tak nám možná zaplatila rodinnou dovolenou, ale to bylo tak všechno. U nás je všeobecně známo, že spisovatelství není obor, kterým se dá běžně uživit, natož dobře uživit.

Slepá mapa vyšla ve vašich 50 letech. To byl záměr? Dárek ke kulatinám?
Ne, ne. Kdybych si mohla vybrat, tak bych ji psala daleko kratší dobu a vydala ji dřív. Ale zápolila jsem s časem a prostoru na psaní jsem měla málo. Knihu jsem dopsala v roce 2011, poslala jsem ji do nakladatelství a samozřejmě hodně dlouhou dobu trvalo, než mi z nakladatelství odpověděli, a pak ještě asi další rok, než byla připravena k vydání. Takže to byla shoda okolností, že vyšla zrovna v roce 2013. Což byl pro mě velmi přelomový rok. Přestěhovali jsme se, odešla jsem ze zaměstnání, protože jazyková škola, ve které jsem učila, omezovala činnost. Takže od té doby jsem vlastně doma a píšu.

Ještě mi řekněte, jak to bylo s první knihou. Po tolika letech psaní jste měla rukopis a šla s ním do nakladatelství? S jakými pocity? Nebála jste se odmítnutí?
Když jsem měla Slepou mapu dopsanou, tak jsem vlastně nevěděla, co s ní. Ale celou dobu jsem ji psala s tím, že ji chci vydat. Chtěla jsem si to vyzkoušet, držet v ruce vlastní knihu. Jenže jsem neměla přehled, která nakladatelství bych mohla oslovit. Starší dcera tou dobou dostudovala knihovnictví a pracovala v knihkupectví Dobrovský. Doporučila mi, že nejlepší české knihy vydává nakladatelství Host. Tak jsem rukopis poslala tam. A oni obratem odpověděli, že knihu předávají k posouzení šéfredaktorovi. Na to posouzení jsem si počkala půl roku.

To není tak dlouho. Dostávají desítky rukopisů za měsíc…
Teď už to vím. Mirek Balaštík (šéfredaktor nakladatelství Host, pozn. aut.) mi to pak vysvětlil, proč to tak dlouho trvalo. Jednoho dne si ten rukopis vzal na cestu do Prahy a skoro celý ho přečetl. Když viděl, že už tam leží půl roku, hned mi z té Prahy volal, že to chce vydat. Jenže já, jak jsem byla nervózní, když jsem ten mail do nakladatelství posílala, se překlikla a napsala špatně telefonní číslo. A pan Balaštík se mi nedovolal.

Proboha!
No, on naštěstí prostě napsal mail. A ten, to si přesně pamatuju, mi přišel 13. dubna 2012. Jsem taková lehce pověrčivá a pamatuju si, že když jsem viděla mail z nakladatelství třináctého v pátek, myslela jsem si, že to nebude nic dobrého. A ono bylo!

To teda muselo být. Dcera vám dobře poradila. Je vaší čtenářkou?
My jsme velmi čtenářská rodina. Dcery, muž, maminka, švagrová. Považuji to za něco naprosto přirozeného, hodně číst. I když dcerám poslední dobou, protože mají malé děti, moc času nezbývá. Moje knihy celá rodina, kromě mladší dcery, odmítá číst v elektronické podobě a čekají, až kniha vyjde na papíře, protože si to prý lépe vychutnají. Tomu rozumím, protože si taky lépe vychutnám klasickou knihu, i když čtečku používám. Takže mladší dcera se vždycky obětuje a přečte si první verzi rukopisu, když ho považuji za dokončený. Je můj první čtenář. A ještě švagrová, což je docela dobrý výběr, protože zastupují různé věkové kategorie, a pokud obě všemu rozumí, je to v pořádku. I když třeba dcera, která je mladá, si některé věci nemůže pamatovat. Pokud mi obě řeknou, že jim to dává smysl a vědí, kam jsem mířila, pošlu knihu do nakladatelství panu Balaštíkovi.

Taky někdy píšete o době, kterou si nemůžete pamatovat? Kde pátráte? Chodíte po archivech?
V archivech jsem samozřejmě byla, musím toho hodně načíst, dělám si rešerše, třeba v případě Hany hodně rozsáhlé. Ale co se týče detailů, daleko užitečnější je, sledovat filmy pro pamětníky. Oblékání, styl chování, interiéry, vybavení bytů, vzhled měst, ulic, domů. To v archivech nevyčtete. Hodilo se mi to, když jsem psala třeba Hanu nebo Slepou mapu.


Od vydání první knihy po sobě rychle následovaly další a všechny velmi úspěšné. Jak jste to stíhala, tak rychle psát? Měla jste nějaké zásoby v šuplíku?
To tak jenom vypadá, protože když jsem dopsala v roce 2011 Slepou mapu, jak mě to psaní těšilo, tak jsem hned začala s Hotýlkem. A tak to šlo dál. Než kniha vyšla, už jsem psala další. Ne že bych napsala knížku během roku. Nejkratší termín byl dva roky. Ale to už jsem předtím měla vymyšlené, už jsem měla načteno, celou přípravu hotovou. Někdy se mi to i trochu kryje. Při psaní knížky dostanu třeba nějaký nápad a řeknu si, ha, to by bylo skvělé. Soustředím se na jedno téma, ale to další už mám trochu v hlavě a něco si k tomu čtu, poznamenám, trochu si ten příběh promýšlím. Třeba když jsem psala Hanu, tak mě to částečně inspirovalo pro Tiché roky. Téma sžívání dítěte a starší ženy. Komplikované vztahy mě inspirují dál. Něco se mi do příběhu nevejde a je z toho další námět.

Máte dopředu napsané plány, nákresy, strom postav, víte přesně, jak bude příběh probíhat, nebo se vám rozvíjí sám během psaní?
To bych asi dělat měla, ale nedělám, všechno nosím v hlavě. Ale poznamenávám si jména, protože jsem zjistila, jak člověk píše delší dobu, tak je zapomíná. U Listopádu jsem musela přejmenovávat jednu hrdinku, protože jsem dvě postavy pojmenovala Anna. Přestože mám knížku promyšlenou vcelku dobře, nebo si to myslím, a napíšu si krátkou synopsi, ještě se mi nestalo, že bych ji dodržela. Což je právě na psaní to zábavné, že vás najednou napadne, ale vždyť… pro mě by žádný nákres či plán neměl význam, protože bych ho stejně nedodržela.


Máte nějaké psací rituály, třeba že denně musíte psát iks hodin od rána nebo jenom večer? Jak vypadá váš pracovní den?
Nejčerstvější jsem dopoledne a pak od třetí do večera. U počítače strávím mnoho hodin, ale ne vždy je to jenom psaní. S každou další knížkou mi přibývá agenda okolo, která je na jednu stranu radostná, jako třeba rozhovory, i potřebná, protože knížky nestačí jen napsat, ale taky je třeba je přinést lidem. Když se podíváte na plné regály v knihkupectvích, tak věřím, že mezi nimi jsou spousty výborných knih, které prostě zapadly. To je další část té práce.

Vaše zatím asi nejúspěšnější kniha je drama Hana, spustila přímo Mornštajnmánii.
Připravily jí půdu Slepá mapa a Hotýlek, už jsem měla své čtenáře. Lidé už o mně věděli. Znali mě třeba i mladí youtubeři, mluvili o mně na internetu. Ale nebylo to snadné, přestože Hana vyšla v roce 2017, tak ohlas měla až v roce 2018, to se o ní začalo víc mluvit.

To teda. Získala jste za ni ceny, překládá se... Do kolika zemí Hana pronikla?
Je nasmlouváno 14 překladů, ve dvanácti už vyšla. Takže dva se právě připravují. Nejvíc jsem pyšná na překlady do angličtiny a němčiny, zvláště do angličtiny, protože to je trh, který není snadné získat. Jsem ráda, že se mi to povedlo. Do němčiny se budou překládat i Tiché roky. A překladatelka do němčiny paní Raija Hauck si už vyžádala i Listopád.

Na Facebooku zveřejňujete fotky zahraničních titulů překladů Hany, máte na ně nějaké extra místo v knihovně?
Mám je nacpané ve skříni, a když někdo projeví zájem, ráda mu výtisk poskytnu. Od každého jazyka dostanu pět kusů. Stačí mi si nechat jeden na památku. Takže můžu rozdávat. Když někdo řekne třeba, že umí řecky, dostane Hanu v řečtině. Kupodivu byl velký zájem o arabštinu, ty výtisky jsem teď dostala a rychle je rozdala, zřejmě se arabsky učí dost lidí.

Už dva roky je údajně rozpracovaná filmová adaptace Hany. Měl by ji režírovat Milan Cieslar, v jakém je to stadiu. Píšete scénář?
Ne. Všechno je v režii Milana Cieslara. Vzhledem k tomu, že se jedná o historické drama, je to poměrně finančně náročné. Pan Cieslar to nechce podcenit a snaží se sehnat peníze tak, aby film byl dobře udělaný. V dubnu máme schůzku, budou další castingy. Uvidíme.

Kdo bude hrát Hanu?
Milan Cieslar měl vytipovanou herečku, ale protože se natáčení o rok posunulo, tak nevím, jestli ona zatím nemá jinou práci. To byste se museli zeptat jeho. Byla to cizinka, v jejímž jazyce Hana vyšla, ona ji četla a měla o roli zájem.
Hanu už zpracovalo Národní divadlo v Brně a chystá se premiéra v Hradci Králové.
Premiéra v Hradci Králové byla 29. 3., ale neveřejná. Představení v Brně je naprosto něco úžasného. Hrozně mě mrzí, že do toho přišla ta pandemie. Doufám, že se budou ještě hrát.

Tvrdíte, že nečerpáte z rodinné historie, že vaše příběhy a postavy nemají s vámi nic společného. Opravdu bychom tam nějakou rodinnou stopu nevypátrali?
Já se tomu naopak velice vyhýbám, a to z jednoho důvodu, nechtěla bych se nikoho dotknout. Máme v rodině velmi harmonické vztahy a nechci o ně přijít. Myslím si, že některé věci jsou prostě univerzální, že jsou v každé rodině. Moje příběhy jsou vymyšlené. Používám jenom drobnosti, třeba moje babička byla švadlena a Alžběta ve Slepé mapě je také švadlena, takže jsem věděla, o čem píšu. Jinak ne. Svoje soukromí si dost chráním a nerada o něm mluvím. I tak mám pocit, že chodím až příliš s kůží na trh.


Ale o manželovi mluvíte hezky! Jak vám přeje, podporuje vás, vozí vás na besedy, když jsou.
To je pravda. Teď spolu trávíme lockdown. Každý večer hrajeme šachy. Zrovna včera večer, na MDŽ, mě nechal vyhrát. Jinak jsem slabá šachistka. Začátečnice.

V čem se vám nejvíc změnil se spisovatelskou kariérou život? Co vás na tom nejvíc těší?
Hodně se mi líbí, že jsem svou vlastní paní, to jsem vždycky chtěla. A taky že hodně cestuju, i když poslední rok ne, to necestujeme nikdo. Ale předtím jsem byla hodně na cestách a užívala si to. Loňská uzávěra přišla v době, kdy jsem se cítila hodně unavená, takže pár týdnů klidu mi nevadilo, ale teď už bych zase ráda někam vyrazila. Asi jako všichni. Všem nám to leze na nervy. Stýská se mi po dcerách, které jsem dlouho neviděla, jedna žije v Praze, druhá v Brně, taky po vnoučatech. Naštěstí máme techniku a můžeme se vídat online.

Už máte určitě vymyšlené další téma. Kniha je odevzdaná…
Trošičku představu mám, ale potřebuji dodělat resty, než začnu psát. Nikdy o tom dopředu nemluvím, takže nic neřeknu.

Dokážete se začíst do cizí knihy bez posuzování stavby příběhu, charakteru postav, prostě bez profi deformace?
To už asi úplně neumím. Dřív jsem dokázala přečíst úplně všechno a teď poslední dobou, nevím, jestli je to tím, že sama píšu, nebo je to věkem, ale je spousta knih, u kterých už mám pocit, že za čtení nestojí. Stala jsem se přísnější. Ale když mě kniha pohltí, tak se v ní ztratím a na konci vydechnu. Ach, to bych chtěla umět!

Co to třeba bylo naposledy?
Teď jsem dočetla Spolčení hlupců, které napsal John Kennedy Toole.

Máte nějakou oblíbenou českou autorku?
To bude vždycky Květa Legátová a její Želary. Taky ráda čtu Terezu Boučkovou. U ní na rozdíl ode mě všechno, co píše, vychází z jejího života. Nesmírně obdivuju, že se dokáže takhle rozkrýt. To je pro mě nepředstavitelné a nedokázala bych to. Ani nechtěla.

Co vám dělá radost, kromě úspěchu knih.
Když mi jde psaní, když jsou lidé okolo mě v pohodě, tak jsem nejspokojenější. Nebo když třeba dopíšu a jdu se projít, to mám ráda. A taky miluju dobrou kávu.

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

  • Česká spisovatelka a překladatelka.
  • Vystudovala angličtinu a češtinu na FF Ostravské univerzity.
  • Její knihy řeší osobní a rodinné osudy a jejich propletence v kontextu konkrétních historických událostí 20. a 21. století.
  • Od prvotiny Slepá mapa v roce 2013 napsala dalších pět knih. Hotýlek (2015), Hana (2017), Tiché roky (2019), Listopád (2021) a Strašidýlko Stráša (2018).
  • Je vdaná, má 2 dcery. Žije ve Valašském Meziříčí.

Tento rozhovor a další články si můžete přečíst v rozšířeném vydání Vlasty (číslo 14). Přináší spoustu zajímavého čtení o knihách. Najdete v něm několik rozhovorů, recenze a tipy na to, jakou z novinek si stojí zato otevřít. S Vlastou můžete soutěžit o několik knih včetně titulu Tiché roky od Aleny Mornštajnové.

Jen pozor: Chybička se občas vloudí a tentokrát se vloudila nám do soutěže o knížky v podobě telefonního čísla pro odesílání soutěžních SMS. Pokud máte zájem soutěžit, prosím, posílejte své odpovědi na telefonní číslo 900 12 07.

Omlouváme se a přejeme hodně štěstí.