Svou existenci začala demonstrovat příliš brzy a na můj vkus příliš intenzivně. Bylo mi deset. Jeden den jsem si hrála s plyšáky a s plastovou poloplešatou napodobeninou v rukou jsem snila o pravé Barbie. Druhý den jsem s úžasem koukala, co dovede vyprodukovat moje dětské tělo. O menstruaci jsem naštěstí něco tušila, takže jsem si nemyslela, že právě umírám, ale stejně mě moje akční děloha zaskočila.

Že s ní nebude vždycky prima domluva, mi několikrát předvedla. Bylo ale i pár let, kdy jsem jásala, že je právě taková, jaká je. Měsíc bez antikoncepce a šup, už se v ní uhnízdil první syn. Nechtěla ho ani vydat, zřejmě byla nadšená, že konečně plní funkci. Za čtyři roky se hladké uhnízdění opakovalo a narodila se dcera. Tentokrát už za osm měsíců. Podle mé dělohy to stačí. Obdobně hladce a na stejně dlouhou dobu se tam usadil zárodek nejmladší dcery. Bylo to překvapivé, neboť tomuto procesu měla zabránit antikoncepce, ale marná sláva, moje děloha to viděla jinak.

Mít dělohu s vlastním názorem je poněkud komplikované a mně trvalo dlouho, než jsem se s ní synchronizovala. Taky mi pár let trvalo, než jsem jí začala být vděčná. Jsou totiž dělohy, které život komplikují ještě víc. Třeba když tvrdohlavě odmítají uhnízdění. Doufám, že to v souhře, kterou spolu teď máme, už nějak dotáhneme do konce jejího funkčního období a že si to s naschvály už odbyla.

Vlasta číslo 19, Magdalena Zimová Vlasta číslo 19, Magdalena Zimová Zdroj: Monika Navrátilová