Náhled na mámy se časem mění. V pubertě byla hlavní linka hovorů „fakt je děsná, vona mi vůbec nerozumí“. Z milované a ve všech směrech dokonalé maminky, se stala „vona“. Chudinka ani nemrkla. Většinou ale stačilo pár let a z „vony“ byla zase máma. Podporující a skvělá žena, která pohlídá děti, když teče do bot. Vezme si je na víkend, když se na kruzích pod očima můžete houpat a somnabulně usínáte, jakmile na vás někdo dvě minuty nemluví... aspoň ta moje to vždycky vycítila. Od puberty už „vonou“ nikdy nebyla. Nikdy mi neradí a mou dospělost bezvýhradně respektuje. Ale jiné svým dcerám radí rády a občas si nevšimnou, že rad už netřeba. Nemůžou si pomoct, i když vědí, že se dospělým dcerám do života nekecá.
Máma. Největší fanynka a kritička v jednom.
Když ale dceři začne táhnout na čtyřicítku a všechny pubertální revolty s matkou má dávno odžité, začne jí docházet, že nejblíž je vám ta žena, která vás porodila a vychovala. Čas, kdy můžete být spolu, si nechcete kazit. Chcete to mít hezký.
Mám dvě dcery a všimla jsem si, že je skoro vždycky lepší výčitku spolknout, zhluboka se nadechnout, vydechnout a říct „mám tě ráda“. Ale někdy, někdy se neudržím a slyším se, jak říkám: „V tomhle fakt odcházíš? Mně ti to nějak neladí...“
ZDROJ: časopis Vlasta
