Zdroj: Monika Navrátilová/VLM
Alena Němečková o chalupaření na zkoušku a nacházení imaginárních kořenů
K některému místu přilnete, ani nevíte proč, a pak zjistíte, že je to proto, že tam žily celé generace rodu před vámi. Díky tomu, že moje rodiče přivedli do Prahy jejich rodiče z opačných míst v republice, mám takových míst spoustu.
Někdy se přistihnu, že mi je „jako doma“ i tam, kde podle všeho nikdo z naší rodiny nežil. Ale co já asi tak můžu vědět jistě...Volání rodu cítím mnohem silněji v Beskydech nebo u Třeboně než na svém rodném pražském sídlišti. Emocionální pouto si se sídlištěm prostě nevytvoříte. Tím si vysvětluji i potřebu mnoha obyvatel sídlišť opouštět je na víkend a vracet se tam, odkud se na ně přistěhovali.
Není-li se vracet kam, vyrážejí na chaty a chalupy. My ji nikdy neměli a babi i děda žili v Praze. Imaginární kořeny jsem naposledy cítila v červenci na chalupě u Orlíku. Moc hezké místo, fakt, tam určitě někdy někdo z našeho rodu žil!
Tři víkendy za sebou jsem byla chalupářka. Zcela výjimečně prázdná chalupa mi dovolila zažít to, čím v létě žije spousta obyvatel českých měst. Samozřejmě, že jsem už někdy v životě na nějaké chalupě nebo na chatě o víkendu byla, ale tohle bylo jiné.
Krásně se spalo v peřinách, které se celý den větraly v oknech. Je romantické, když vás v neděli vyžene z postele vyzvánění kostelních zvonů. I to sekání zahrady vlastně bylo prima. Teď vím, jak náročné je udržovat chalupu a městský byt, opravovat na dvou místech, co je třeba opravit... a během všedních dnů stihnout vyprat, uklidit... Ideál je vrátit se ke kořenům na stálo. Jen škoda, že dojíždět denně do Prahy se nedá ani z Beskyd, ani z Třeboně.
Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 32), který je nyní na stáncích:
Zdroj: Jiří Zerzoň
