Někdy se přistihnu, že mi je „jako doma“ i tam, kde podle všeho nikdo z naší rodiny nežil. Ale co já asi tak můžu vědět jistě...Volání rodu cítím mnohem silněji v Beskydech nebo u Třeboně než na svém rodném pražském sídlišti. Emocionální pouto si se sídlištěm prostě nevytvoříte. Tím si vysvětluji i potřebu mnoha obyvatel sídlišť opouštět je na víkend a vracet se tam, odkud se na ně přistěhovali. 

Není-li se vracet kam, vyrážejí na chaty a chalupy. My ji nikdy neměli a babi i děda žili v Praze. Imaginární kořeny jsem naposledy cítila v červenci na chalupě u Orlíku. Moc hezké místo, fakt, tam určitě někdy někdo z našeho rodu žil!

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

Tři víkendy za sebou jsem byla chalupářka. Zcela výjimečně prázdná chalupa mi dovolila zažít to, čím v létě žije spousta obyvatel českých měst. Samozřejmě, že jsem už někdy v životě na nějaké chalupě nebo na chatě o víkendu byla, ale tohle bylo jiné.

Krásně se spalo v peřinách, které se celý den větraly v oknech. Je romantické, když vás v neděli vyžene z postele vyzvánění kostelních zvonů. I to sekání zahrady vlastně bylo prima. Teď vím, jak náročné je udržovat chalupu a městský byt, opravovat na dvou místech, co je třeba opravit... a během všedních dnů stihnout vyprat, uklidit... Ideál je vrátit se ke kořenům na stálo. Jen škoda, že dojíždět denně do Prahy se nedá ani z Beskyd, ani z Třeboně.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 32), který je nyní na stáncích:

Vlasta (číslo 32) Vlasta (číslo 32) Zdroj: Jiří Zerzoň