Jednu chvíli to vypadalo, že je mi přání splněno. To když při nepříjemné virové a bakteriální infekci dostala moje játra tak zabrat, že poslala hlavě kýžený pokyn: Tuk je zlo. Nechutnaly mi buchty ani omáčky, nejedla jsem máslo ani majonézu, tučné, smažené – ne proto, že jsem nesměla, ale protože jsem je nedokázala ani ochutnat. Po dvou letech se játra ozdravila a mozek začal vydávat úplně opačné podněty.

A ta zvířátka!

V dospělosti jsem se pokusila ošálit mozek ještě mnohokrát. Třeba jsem ho začala vydírat trpícími zvířaty na jatkách a přiměla se k vegetariánství. Všechnu zeleninu mám ráda, bude to hračka, zdálo se mi. Vydržela jsem půl roku a přibrala osm kilo. Ne ze zeleniny, ale z rohlíků. Ty jsou taky vege, nemusejí se vařit a tehdy stál jeden korunu. Byla devadesátá léta, mně bylo lehce přes dvacet a vegetariánů hrstka. Ani náhodou mi nedošlo, že přestat jíst maso není jen tak a že si o tom musím taky něco nastudovat. Docela dost věcí nastudovat.
Po fiasku s vlastním vegetariánstvím se ze mě asi nikdy veganka nestane, ale dnešním vyznavačům této stravy jsem vděčná za nekonečnou škálu nových receptů a způsobů, jakými lze upravit zeleninu. Asi se mají mnohem víc rádi, než jsem se ve svém vegetariánském období měla ráda já, a jsou chytřejší. Své jídelníčky si promýšlejí a rohlíkem se neodbývají. Pár receptů pro inspiraci najdete uvnitř. Přiznám se, že mě napadá, že bych to přece jen zase zkusila...

Tento a další článek si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 4), který je nyní na stáncích.

Časopis Vlasta (číslo 4) Zdroj: Štěpán Látal