Zdroj: Monika Navrátilová/VLM
Alena Němečková o tom, proč se české ženy tak moc stydí zpívat nahlas
Schválně, kdy jste si naposled zazpívali? Já předevčírem. V parku. Zpívám si často. Předem si zkontroluji, jestli jsem sama a pak potichoučku broukám melodii, kterou ve sluchátkách zpívá oblíbená kapela. Široko daleko snesu leda ptáčky živáčky.
Jako kdyby se něco stalo, kdyby mě někdo cizí slyšel, že?!Občas se ale osvobodím a zazpívám si nahlas, když zpívám nahlas, nejsem sama nikdy. Umím se svobodně do zpěvu opřít ve vinném sklípku (ve kterém jsem už pěkných pár let nebyla) podpořená společností, nebo s kamarádkou a našimi dcerami v autě.
Když na zpívání nejsem sama, nestydím se být slyšet. Žádné tiché broukání se nekoná, je mi úplně jedno, jestli mě někdo slyší. Pořád jsem to ta stejná já, která se na osamělé ulici bojí...
Výsledkem pořádného zazpívání si je vždycky lepší nálada. Co lepší nálada. Úplná euforie!
Ani by mě nenapadlo, že tahle moje zkušenost je pro české ženy typická. Zpívat se stydíme, tvrdíme, že to neumíme; nedostatečně se nadechujeme, naše plíce se krčí ve stažených hrudnících, skříplých sezením u počítače a tíhou rodinných a pracovních povinností.
I lektorka Jana Šelle, se kterou si povídala Klára Kubíčková (a výsledkem je článek o pár stránek dál), tvrdí, že česká žena – švédská ocel. Tak jsme na sebe tvrdé!Zkusme tohle podivné nastavení, do kterého jsme se napasovaly s přičinlivostí sobě vlastní, změnit.
Pojďme se nadechnout a zazpívat si od plic. Jednu písničku každý den. Třeba tu ocel trošku změkčíme v něco jemnějšího a ušlechtilejšího. Nejsou zlaté české holky lepší cíl?
Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 24), který je nyní na stáncích:
Zdroj: Kateřina Nedbálková
