Jedno z mých zásadních rodičovských prozření (nabyté zkušenostmi, nikoliv čtením) je, že každé dítě je jiné a na každé platí něco jiného. Když jste alespoň středně všímavý rodič, během prvních pár let zjistíte, co potomek potřebuje, a co mu naopak nedělá dobře. Alespoň rámcově. Pak se snažíte do plnoletosti doklopýtat bez zásadních pochybení.

Snažím se ve výchově eliminovat tlak. Na naše děti to nefunguje a ani mě k vyššímu výkonu nikdy nedostrkal. Mně stačí, když budou děti spokojené. A věřte, není to malý a snadný cíl. Uplatňuji bezpodmínečnou lásku a doufám, že hory přenese.

Kdo není nejlepší...

Pochopitelně mě pak trochu překvapuje, že jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich děti byly dokonce nejlepší. Nevím, jak vy, já se s pár nejlepšími lidmi v životě potkala a nebyli vždycky zrovna nejspokojenější. Prvenství trvá pikosekundu a pak nastupuje dřina a strach, aby vás někdo jiný nepředběhl. Kdo není nejlepší, je méně dobrý. Takže špatný. Takhle to vidím já.

Co vím jistě, je, že všichni chceme být dobrými rodiči a že pokud by výchovné manuály fungovaly, byla by to velká revoluce. Na svých dětech bych ale pokus podle cizího návodu aplikovat nemohla. Recepty jsou přece na bábovky, ale ne na děti.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 37), který je nyní na stáncích: