Zdroj: Monika Navrátilová/VLM
Alena Němečková o životních snech a o cestě z laboratoře k vysněné práci
Jsou lidé, kteří velmi brzy vědí, čím by chtěli být. Jiným to trvá roky. Já si ve čtrnácti podala přihlášku na zdravotní školu a doufala, že mě to bude v laborce bavit. Když se naskytla možnost pracovat v redakci, skočila jsem po své šanci.
Přitom, kdyby se mě někdo zeptal ještě ve dvaceti, jestli si myslím, že bych se mohla živit psaním, od srdce bych se mu vysmála. Trvala bych na tom, že něco takového bych rozhodně neuměla. A nezvládla.
Přitom jsem vždycky byla náruživá čtenářka. Moje práce má s tím, co mě nejvíc těší, mnohem víc společného než původně vybraná laboratoř. Je to životní výhra, dělat to, co uvnitř hluboce milujete.
U nás doma se za pár týdnů chystá k přijímačkám na střední školu naše nejmladší. Vybrala si polygrafii, protože miluje komiks a strašně ráda maluje. Naše prostřední by ve třetím ročníku gymnázia měla začít tušit, kam dál, ale zatím stále nenašla jasný směr. Uklidňuji ji, protože v jejím věku jsem se viděla v bílém stejnokroji v laborce.
V dnešní Vlastě najdete opět literární speciál a také dva rozhovory s úspěšnými spisovatelkami. Jedna je původně kantorka, druhá ekonomka a než začaly psát, byly překladatelkami. Jestlipak tehdy tušily, že jednou budou v ruce držet knihu, kterou napíšou ony samy? A napíšu ji někdy i já?
Přečtěte si novou Vlastu (číslo 14), která je nyní na stáncích
Zdroj: Jiří Zerzoň
