Když jsem dostala rozum, bylo po revoluci, zeleninu zavřeli a místo zmrzky se na místě nejlepší točené v létě (i v zimě) točilo něco mnohem řidšího. Pivo. Zmrzlinový svátek je pro mě odmala kornoutek plný ovocné chuti, která se v dobách mého mládí točila jen ve Světozoru.
Dobrou zmrzlinu jste ale v dobách šedé normalizace dostali i na dalších místech. Občas jsme vyrazili na pohár s karamelem a griliášem do cukrárny vedle kina Praha na Václaváku, za vydařené vysvědčení byl pohár u Itala. Moje vysvědčení nebývalo nikdy moc slavné, tím pádem by se počet mnou snědených pohárů dal spočítat na prstech jedné ruky.
Dneska už nepotřebuju dobré vysvědčení, abych si mohla dát jednu z nejlepších zmrzlin ve městě. Dneska bych ji mohla jíst každý týden, kdyby na to přišlo, protože pravidla určuji já. Jenže mám nad sebou jiné biče. Váha je nemilosrdná a tohle osvěžení nikdy není dietní, takže s ním zacházím střídmě. Leda bych lízala sníh, ten není žádnej sladkej..., jak moudře pravila Helenka Součková v Hrdém Budžesovi.
Jenže sníh nechutná jako mangová, jako limetkovokokosová ani jako malinová, borůvková... Dobrou zmrzlinu nyní dostanete leckde. Zmrzlinový svět zažívá úplně stejnou renesanci jako o kousek výše zmíněný zlatavý mok. Jako někteří jezdí objevovat nové chutě do minipivovarů, začínají jiní jezdit za zmrzlinou. Kdo jsou lidé, kteří u studeného letního osvěžení našli smysl své práce, jsme se podívali o pár stránek dál.
Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 34), který je nyní na stáncích:
Vlasta (číslo 34)
