Jak moc nadšeně vítají policejní orgány uchazeče o zaměstnání s očima slečny Marplové, si dovedu představit. Bude to podobné, jako kdyby k nám do redakce nakráčel někdo, kdo si naši práci představuje v podobném duchu, jako to ukázal film Ďábel nosí Pradu.
Moje nejoblíbenější jsou detektivky, ve kterých se rozvine hned několik dějových linek a kde dlouho není jasné, kdo je vrah. Můj muž to ví, a tak jeden z dárků, které jsem si vloni rozbalila pod stromečkem, ukrýval pořádně tlustou Smrtící bílou Roberta Galbritha. Protože je to moje hříšné potěšení, kterému když propadnu, můžou kolem třísky lítat, a já se stejně od knížky nezvednu, šetřila jsem si tu bichli na letní prázdniny. Oddalované potěšení je dvojnásobné. Mezi námi, kdyby mě přizval k spolupráci Cormoran Strike, asi bych to vzala.
Vážná literatura se na detektivky kouká skrz prsty, já ale dobrou detektivku beru jako „velkou“ literaturu. Stárne mnohem pomaleji. Ať se děj odehrává v 18., nebo v 21. století, zlo je stejně zlé. A ještě jednu věc dobré detektivky umí. Naučí vás číst. Před očima se míhají písmenka, ale v hlavě je z nich napínavý film. Snad vás tedy Vlasta s literární přílohou na téma „Když krimi píšou ženy“ bude bavit.
Vlasta (číslo 36)
