Někteří lidé říkají, že pes je v městském bytě chudák, to bych ale jako čerstvá prvopejskařka rozporovala! Chudák není pes, ale jeho člověk. Aspoň na začátku. Každé dvě hodiny je nutné vystartovat ven, aby se štěně naučilo vykonávat potřebu nikoliv na parketách, snést ho dvě patra, nezapomenout klíče ani pytlíky... a taky pamlsky, protože chcete být dobrým psím člověkem. Je to vážně podobné, jako když se stanete rodičem. Taky víte, že miminko bude v noci každé tři hodinky vzhůru na krmení a že se asi nevyspíte úplně stejně jako dřív, ale i tak vás intenzita únavy překvapí. Jako rodič si ale taky hodně brzy všimnete, kolik radosti najednou máte. Jak hezky vám díky tomu rušiči nočního spánku je. Stačí k tomu láskyplný miminčí pohled, úsměv...
Pes se prý nesměje. Já se ale každopádně s Edou směju víc než dřív. Chvílemi mám pocit, že i Eda jeví náznaky úsměvu. Nedivím se, když se zamyslím. Občas se sama zarazím, co mu říkám nebo jak se pitvořím.
Život se psím miminem je, zdá se, moje letošní nejpovedenější letní premiéra.
