Čtyřicítka je pár let za mnou a dostihuje mě rodinná dispozice k tvorbě pytlů pod očima. A bude hůř. Snažím se s tím smířit, ale nejde to tak snadno, jak by si moje moudřejší já přálo.
Zatím funguje, když si ráno pod oči na dvacet minut plácnu polštářky napuštěné jakousi zázračnou tekutinou z drogerie. Nestojí to moc, a tímto děkuji kamarádce Lence, která má stejnou potíž s cizí Lenkou ráno v zrcadle, že mě seznámila s metodou, jak problém vyřešit. Finta je mít polštářky v lednici! My ženy, co jsme opravdové kamarádky, si taková tajemství prozrazujeme.
My ženy totiž potřebujeme vypadat vždy krásně. Ne kvůli tomu, abychom se líbily mužům. Ani proto, že jsme tak moc marnivé a fintivé. Ale pořád žijeme v prostředí, které má za to, že žena vypadá skvěle samosebou. Není povinnost být krásná, ale jaksi se to očekává. Naštěstí se to pomaličku mění, jak dokazuje text naší spolupracovnice Niny Tiché.
Kult krásy k nám přišel z Hollywoodu a do Hollywoodu teď přichází i vlna smíření se změnami, které věk ženám přináší. Protože mého táty se dosud nikdo nezeptal, kdy půjde na plastiku s víčky. A to je mu 82. A hádejte, kolikrát jsem to už slyšela já...
Zdroj: Časopis Vlasta
