Nevím, jak to zamávalo s vámi, ale mě prudké ochlazení velmi rychle vrátilo do zasmušilosti. Nepomáhalo nic. Ani procházka, ani kochání se honosnou magnolií, ani ty rozkvetlé třešně mi nevoněly...

Navíc jsem dnešek začínala návštěvou zubaře. Pár metrů od ordinace jsem ale dostala lekci. Udělila mi ji jedna Amálka. Do dnešního dne jsem ji neznala, ale myslím, že jsme kamarádky. Amálce jsou odhadem tak čtyři a půl a vyhlídla si mě k seznámení na liduprázdné ulici sama. Zdálky se na mě nakažlivě usmívala a jakmile jsem se přiblížila na doslech, spustila: „Ahoj, jak se jmenuješ?“ Když jsem jí pak řekla, že jsem se měla jmenovat stejně jako ona, bylo naše přátelství zpečetěno.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Přežila jsem díky odvaze. Boj o život si ale nepamatuji

Za těch pár minut jsme si řekly to nejdůležitější, tedy kam jdeme i co všechno cestou uvidíme. Na rozdíl ode mě Amálka nepotřebovala k lepší náladě sluneční doping ani jiný stimulant. Na rozloučenou mi povídá: „Tak ahoj, zítra ráno ze zase potkáme, jo?“ Zítra k zubaři už nemusím a dost možná Amálku už nikdy nepotkám. Že mi tahle malá cácorka zlepšila pošmourné ráno, na to ale jen tak nezapomenu. Jak to ty děti dělají? Chci to umět taky!

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Připomeňte si to hezké, co vás potkalo. Zjistíte, že není tak zle!