Nejenže s nimi nebydleli, ale ani jim netelefonovali, nečekali na ně před školou. Občas s nimi někam v sobotu zašli, ale vážně jen občas. Prostě najednou nebyli. Tehdy se mělo mezi muži (ale nejen mezi nimi, že?) za to, že definitivním odchodem se s rozvodem děti snáz vyrovnají. Ehm. Jak se taková blbost mohla v tolika hlavách usadit?
Zařídit rozvod tak, aby děti bolel co nejméně, je dnes větší téma, než když mi bylo šest. A proměny tatínků v duchy už díky bohu moc holek a kluků nezažívá.
I když na čísla se počet rozvádějících manželství poslední roky moc nemění a vloni byl jejich počet dokonce nejnižší od začátku století, důvod k radosti nemáme. Rozcházejí se i ti, kteří manželé vůbec nebyli, ale táty a mámami jsou. Stále víc dětí tak pendluje mezi rodiči ve střídavé péči, hodně jich tráví dva víkendy v měsíci s tátou a s mámou žijí ten obyčejný každodenní život s úkoly a povinnostmi, a abych nezapomněla, někdy je to přesně naopak a hlavní pečovatel je po rozvodu táta.
Nikdo nedokáže zařídit svět bez rozchodů, ale kéž by ti dva, kteří už spolu nemohou být, mysleli úplně nejvíc na ty, kteří s nimi být chtějí. Tátou a mámou jste prostě navždycky.
ZDROJ: časopis Vlasta