Alena Němečková: Šediny, vítám vás

Alena Němečková | 28. 6. 2022

Heuréka. Při poslední návštěvě kadeřníka jsem se definitivně zbavila posledních centimetrů obarvených vlasů a na hlavě mám jen svoji barvu. A není všude stejně tmavě hnědá, s jakou jsem přišla na svět. Mít v sedmačtyřiceti hlavu bez šedin, to se povede málokomu. Výjimky existují. Blbé je, když je máte pořád před očima. Maminka totiž šediny stále počítá na jednotky.

Poprvé jsem si hlavu barvila v šestnácti a bez přestávek pokračovala do třiatřiceti. Tehdy přišel záblesk zmoudření, že utrácet za barvu o pouhý tón tmavší je ultrahloupost. Rozdíl nevidí nikdo. Jen já. Nebarvila jsem se do čtyřiceti, jenže pak začaly mezi hnědou svítit stříbrné nitky, neklamný příznak stárnutí, a já zbaběle u kadeřníka kromě střihu objednala i barvu.

Když se na jaře objevil covid, zrovna jsem se k němu chystala. Ze známých důvodů z toho sešlo. Šediny přibývaly a mně se začaly líbit. Konečně mám melír, ve kterém nevypadám jako od kolotoče! Že bych vypadala starší, to se mi nezdálo. Že v nich BUDU vypadat staře, o tom mě přesvědčovala řada mladších, stejně starých i starších žen z okolí. Až deseticentimetrový odrost jim sebral argumenty. Pro muže je prošedivělá hlava neviditelný detail, to asi nemusím zdůrazňovat.

Jsem stříbrovláska, v mém věku nic divného. Není mi dvacet ani třicet. Tenhle pohled pravdě do očí snáším před zrcadlem překvapivě s úplným klidem.

ZDROJ: časopis Vlasta