Svět se dělí na extroverty a introverty od té doby, co díky Jungovi víme, že se tak dají osobnostní rysy odlišit. Jsou rozdílní jak den a noc. Jsou to póly. Pak jsou tu tací, kteří jsou někde uprostřed. Takových chodí po světě nejvíc. Něco bych o nich věděla, sama k nim patřím. Psychologie jim říká centroverti nebo ambiverti.
Centroverti jsou na tom nejlíp, protože umí bruslit jak v komunikaci s extroverty, tak s introverty. Nic nepředstírají, prostě to mají v sobě. Jsou dny, kdy ze sebe nevypravím ani jednu rozvitou větu a jindy byste potřebovali tým doktora Chocholouška, abyste mě umlčeli. Když potřebuju nabrat síly, nejdu do společnosti, ale do sebe.
Taky se víc řídím intuicí. Ano, ten šestý smysl, na který se racionální osobnosti dívají skrz prsty, ten já docela vážně poslouchám. A se mnou většina centrovertů. Bohužel ne vždycky dává intuice pokyny jasně a srozumitelně a někdy ji zastíní úplně jiný druh myšlení (přesněji nemyšlení). Obvykle se ale vnitřní hlas nemýlí.
Podle učebnic psychologie vykazují centroverti vyšší stabilitu a jsou univerzální. Na trhu práce jsou proto zvlášť vyhledávaní. Mlčí, když je dobré mlčet, a mluví, když je potřeba, aby byli slyšet. Introverti mají zas jiné klady a o půvabu extrovertů si povíme jindy.
ZDROJ: časopis Vlasta
