Když byly děti úplně malé, nechávala jsem se ukonejšit prohlášením některých odborníků na výchovu, že dítě se rodí víceméně charakterově hotové a úkolem rodiče je nechat rozvinout jeho klady, příliš ho nelámat a jediné důležité je naučit ho poděkovat a pozdravit. Svému mladému rodičovskému já bych dnes prozradila nepěknou pravdu. Těch věcí, na které je třeba důrazně dohlédnout, je mnohem víc.

Žádný rodič není dokonalý a každý vychovává, jak nejlépe umí. Já a můj muž jsme však v jednom směru totálně selhali. Nenaučili jsme je uklízet. Ačkoliv odborníci tvrdí, že už velmi malé děti se radostně přidají k vám, když začnete uklízet, protože děti se přece učí nápodobou, ty naše se bez explicitní výzvy do úklidu nezapojovaly nikdy. Rodičovský vzor na fixaci důležitosti udržování pořádku nestačil. Když byly větší a odjely na víkendovou výpravu s oddílem, tak jsem do jejich pokoje vnikla a prostě tam uklidila. Muž se ke mně někdy i přidal. Tímto jsme však nedocílili žádného pokroku.

Naučit se pořádku budou muset samy. Patrně v dospělosti, až se odstěhují. Nebojím se o ně, ve špíně jistě nezhynou. Aby mi moje víra v dobrý konec vydržela, pro jistotu do jejich pokoje už pár let nevstupuji. Pokud není zbytí, tak se nerozhlížím. Co je za dveřmi, je jejich problém. Pozdravit a poděkovat jsme je naučili. A dvě ze tří už mají i tu maturitu.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková: Peníze nesmí být tabu. Zejména v manželství