Dívala jsem se na reakce na vaše práce, a v době všemožných hejtů a negace máte moc hezké a pozitivní ohlasy. Čím si to vysvětlujete?

Pozitivní přijetí nejspíš vychází ze samotné podstaty mé práce. Když se mě různí odborníci na umění ptají, proč dělám to, co dělám, poskytuji jednoduchou odpověď: prostě chci dělat lidem radost! A v jejich reakcích se mi to takhle hezky vrací.

Není to trochu moc pozitivna najednou?

Opravdového pozitivna a radosti není nikdy dost. Nemám potřebu vytvářet kontroverzi, té je také pořád dost. Rozhodně netvrdím, že by se nepříjemné věci neměly řešit nebo na ně nereagovat, ale můj způsob je jít na to po dobrém. Když chci, aby byli lidé lepší a měli se líp, tak já jim umím dávat radost. Dělám veselé, radostné sochy. Takhle to cítím. Vlastně je to celé legrační, já prostě nemůžu jinak.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Ovlivňují postupující léta nějak vaši práci?

Často se dočtete „objevte sama sebe“. Tímto hledáním jsem taky prošla a je to v něčem nekončící proces. Dnes už jsem v životní fázi, že si chci dělat věci po svém, a je mi celkem jedno, co si kdo myslí. Baví mě tvořit velké tvary a barvy, které si mezi sebou hrají. Je to technicky trošku namáhavá hra, ale výzev se nebojím, a práce mi nevadí. Hlavně že je to, co dělám, pro mě zajímavé a vzrušující i po letech. Na mých dílech mohou lidé třeba posedávat, nebo po nich můžou lézt děti...

A lezou, naše děti objevily vaši sochu – lavičku v Milevsku a nadšeně se na ni vrhly.

No tak bezva. Kdyby někde byla moje socha, které si nikdo nevšimne, bylo by to pro mě smutné.

Na pohled působíte křehce, ale nemůžu přehlédnout, že máte na rukou slušné svaly!

Nějakou fyzickou sílu mám. Při tom, co dělám, tak musím. Spolupracuji trvale s dvěma chlapy, kteří mi pomáhají a bez kterých bych to fakt nedávala, ale některé věci můžu udělat pouze já. Takže mě pak bolí ruce, záda, nehty radši ani neukazuju... Když se ale zaberu do práce, tak nehledím na sebe. Nutný odpočinek doplňuji už dlouhodobě jógou, která je skvělá.

Dokážete mít chlapy na povel?

Myslím, že s tím nemám problém. Jdeme na to vzájemným respektem. Původně jsem ateliér zakládala s mým bývalým manželem. Spolupracovat jsme vydrželi docela dlouho, jenomže já jsem časem zjistila, asi velmi zjednodušeně řečeno, že chci pracovat a organizovat si život po svém. Ověřila jsem si nejen, že zvládnu i ty věci, které měl na starosti manžel, ale hlavně, že chci řešit pracovní věci ženským způsobem, ne chlapským. Oni to muži dělají jinak, neříkám, že špatně, ale já jsem se v tom necítila dobře. To ale neznamená, že bych neocenila v životě pomoc. Jsem vděčná za své parťáky. Drží se mnou basu a já se musím snažit jim dát nějaké jistoty. Pak to funguje.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Jenomže vy jste umělkyně, jistot spíš poskrovnu...

Já je tím neobtěžuju. Ani si nestěžuju. Svoje nervy a strachy, jak „sehnat práci“, jak a co zrealizovat, si prožívám sama. Navíc v současnosti už pár let rozvíjíme spolupráci s mezinárodním sochařským festivalem Sculptureline, který má ambici umisťovat sochy do veřejného prostoru nejen v Praze, ale i v ostatních městech, což mi poskytuje zajímavé pracovní možnosti.

Jak pracujete?

Jak stručně a jednoduše popsat celkem pracný a zdlouhavý proces? Sochy si nejprve kreslím. Pak modeluji hliněný model ve zmenšené velikosti. Hliněný model necháme naskenovat 3D skenerem a ze získaných dat kolega vytvoří vnitřní opěrný model. To je pro mě úžasné, protože na tohle nemám zas já trpělivost. Společnými silami naneseme hlínu v přiměřené tloušťce, já modeluji finální tvar a pak sochu „rozkrájíme“ na nepravidelné kachle. Kolega je krásně popíše, očísluje a označkuje, abychom se v tom při opětovném skládání vyznali. Následuje sušení a vypalování v peci. Nakonec já maluju barevnými glazurami a po dalším výpalu s glazurou složíme sochu znovu dohromady. Tedy v této fázi spíš oni, já jen „diriguju“. Už jsme sehraný tým.

Není umění pořád spíš hlavně mužský svět?

Nevím, možná, já se pohybuji hlavně v tom svém. Mám třeba kamarádku architektku, je drobná, má tichý hlas, ale na stavbě je to podle ní. V mládí jsem si myslela, že je s muži třeba držet krok, přizpůsobovat se jejich stylu práce, ale dnes už vím, že daleko lepší je jít na to po svém. I mezi chlapama můžete dosáhnout svého v klidu a bez boje.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Jaké byly vaše profesní začátky?

Těžké. Magistráty měst byly vyhladovělé po něčem novém, originálním, osvěžujícím. Ale chyběly i zkušenosti a mnohde i odvaha experimentovat s mladými umělci. Vždy se ale našli i partneři, kteří měli odvahu převzít zodpovědnost a dotáhnout s námi projekt od prvotního setkání až po realizaci. Často to byly ženy. Říkám jim soukromě osvícení investoři. Jsou to vždy lidé na svém místě, profesionálové, kteří mají představu o tom, co chtějí a jak toho dosáhnout. Přitom vám dávají volnost projevu a respektují váš pohled na věc. S takovými je radost spolupracovat a bez nich by to nešlo, protože sochy jsou „jen“ takové třešničky na dortu, o kterých se mnozí domnívají, že nejsou potřeba.

I tak jste měla odvahu pořídit si hned na začátku uměleckého podnikání dítě.

Myslím, že to dítě si „pořídilo“ nás. Bylo to v roce 1989, byla jsem mladá, silná a naivní. Snažila jsem se zvládat být dobrou mámou a zároveň se umělecky realizovat a začít z ničeho. Na jednu stranu z dnešního pohledu to bylo bláznovství a odvaha, na druhou stranu nikdy jsem nelitovala. Když skočíte do vody, musíte plavat.

Čtěte také

Petra Malíšková

Čtěte také

Petra Malíšková o finančních poměrech hudebníků i marné snaze udržet manželství

Když jsme u vody, potkala jsem se s vaší Obrrybou na Lipně!

Ta plastika má také zajímavý příběh. Původně jsme ji zamýšleli vystavit na atraktivním místě v Praze, ale z toho sešlo. Vzápětí krátce po dokončení o ni projevili zájem organizátoři letního sochařského festivalu Umění ve městě v Českých Budějovicích. Z plastiky navíc stříkala voda, osvěžovala v horkém létě vzduch přímo na hlavním náměstí, lidé opravdu kladně reagovali, socha zvítězila v anketě o nej plastiku festivalu v městské anketě. Po skončení festivalu měla putovat zpátky k nám domů. Nakonec ale byla propůjčena na břeh Lipenského jezera. Lipno je centrem rodinné turistiky a díky ohlasu místních i návštěvníků, se tamní radnice rozhodla sochu koupit a dnes je z ní jeden z lipenských symbolů.

Začínala jste úplně původně vlastně jako keramička, chtěla jste být sochařkou?

Ateliér jsme zakládali v roce 1989 jako keramickou dílnu, protože jsem věděla, že se chci živit rukama. Mám sice doktorát z pedagogiky, taky jsem rok učila děti, ale přes den učit a po večerech provozovat umění, to se moc nedá. S manželem jsme začali podnikat stylem pokus omyl, manžel měl na starosti marketing, já tvorbu.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

A proč jste se vlastně soustředila na keramiku?

Myslím si, že to „něco“ uvnitř, co chceme, nás samo vede. Jen je třeba se poslouchat a nebát se trvat si na svém i navzdory okolí, které to s vámi mnohdy myslí dobře, ale popravdě vám do toho nemá co mluvit. Keramiku jsem objevila na vysoké škole, kde byl keramický ateliér, a pak v jedné hrnčířské dílně, kde jsem získala řemeslné základy. Posunout to od řemesla až k sochařské tvorbě se stalo velmi brzo mým cílem, když jsem zjistila, jaké má tato technika možnosti. Manžel mi pomáhal nadšeně tento cíl realizovat.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Vaše díla jsou venku nainstalovaná nastálo, a dokud je v prostoru neusadíte, vlastně nevíte, jak budou působit.

To je zodpovědnost autora, kterou si musíte protrpět. Pomáhám si vizualizacemi. Mé sochy se konfrontují s veřejností „natvrdo“, musí být ještě i odolné a trvanlivé.

Snažila jsem se dohledat vaši oblíbenou barvu…

Mně se líbí výrazné barvy, hlavně víc barev ve vzájemné interakci.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Máte profesní úspěchy, jaký je ten osobní?

Rozhodně dcera a její pětiletá dvojčata. Prožívám fantastické babičkovské období. Opravdu si to užívám a vždycky se na kluky moc těším. Mám početnou rodinu, fajn přátele i hezký partnerský vztah. Prostě strašně hezká normálka, za kterou jsem životu vděčná.

ALEXANDRA KOLÁČKOVÁ (56)

• Sochařka, keramička.

• Vystudovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci.

• Tvorbu zaměřuje na veřejný prostor (velkoformátové plastiky zhotovované z keramiky a betonu). • Pracuje v Kamenném Přívozu nedaleko Prahy.

www.kolackova.cz