Když v lednu 2016 poprvé vyskočily na tyč, nedokázaly se na ní ani udržet. Slabé paže a kluzké dlaně byly pro bývalé gymnastky Alenu Klapetkovou a Nikol Vítečkovou největším překvapením. „Byly jsme zaskočené, jaká je to dřina. Přitom to vypadalo tak jednoduše! Měly jsme ohebná těla, ale to bylo tak vše. Najednou jsme musely zapojit svaly, o kterých jsme ani nevěděly, že je máme. Zato o modřinách a podlitinách jsme věděly dobře – než si tělo zvyklo a obouchalo se, těch bylo! A pořád je i teď.“
S úsměvem vzpomínají na své bolavé začátky ve dvaadvaceti, kdy si většinou musely vystačit s lešenářskou trubkou ukotvenou na zahradě. Když jejich první trenérka otěhotněla a studio v Opavě po půl roce zavřela, Ali & Niky se staly samouky. A nebylo to zadarmo! „Žádný chrom, nerez ani mosaz, spálené jsme byly od hlavy až k patě. Ale bojovaly jsme a postupně se do toho dostávaly.“
Trubka prý na zahradě stojí dodnes, aby jim nostalgicky připomínala těžký start. Dva roky trénovaly samy, učily se podle videí českých i zahraničních „doublesek“ (dvojici v pole dance se říká double, pozn. aut.). „Zkoušely jsme ledacos, ale bez správných základů a zvládnuté techniky. Potenciál tam byl, ale na závodech jsme samozřejmě padaly.“
Jako dvojčata
Neměly sice techniku, ale měly a mají jedna druhou. Nejlepší kamarádky od čtyř let – odmalička spolu dělaly moderní gymnastiku, chodily na stejnou základku, vystudovaly spolu bezpečnostně právní akademii a obě pracují u městské policie, kde dokonce půl roku sloužily jako parťačky.
„Celý svůj život vlastně trávíme většinu volného času spolu. Ponorková nemoc u nás zatím nepropukla. Naopak, když jsme spolu, a stačí si jen zavolat, na všechny trable zapomeneme.“ Zajímá mě, co na to jejich partneři? Je to pro ně prý náročné, ale jako profesionální sportovci je podporují a plně chápou, včetně jejich „deformace“. „Když na výletě vidíme příležitost, nemůžeme si pomoct, prostě musíme!“ komentují se smíchem fotky s pózami u stromů, sloupů či dopravních značek.
Umí spolu blbnout v lese, ale také se dokonale zkoncentrovat, napojit se na sebe a být synchronní. To vše díky naprosté důvěře založené na velkém přátelství. „Je to naše obrovská výhoda oproti jiným soutěžním dvojicím, které nejsou tak sžité jako my. Důvěru jsme nemusely budovat, vždy byla a je. Nikdy jsme neměly problém, když se jedna pověsila na tyč a druhá jí musela bezmezně důvěřovat, že ji nepustí.“ Někdy si lidé myslí, že jsou to sestry, protože už mají i v běžném životě podobné pohyby a gesta. „Kolikrát o tom ani nevíme!“ směje se Ali.
První zlato, druhé zlato…
Když se před dvěma lety dostaly k pražské trenérce Tereze Štrobové, v jejich sportovní kariéře nastal zásadní zlom. „Přijely jsme za ní jako dvě vesničanky. Byl to úplně jiný svět! Veliké studio, pětimetrové tyče a tréninky na úrovni, to jsme nikdy nezažily.“ Jen tři měsíce s profesionální trenérkou jim stačily na to, aby se staly mistryněmi České republiky 2018.
„Byla to naše první soutěž bez pádu! Dodnes si pamatujeme to obejmutí, když jsme skončily… Asi největší emoce, jaké jsme dosud zažily. Vítězství jsme vůbec nečekaly! Velikou radost jsme měly už jen z toho, že jsme celou čtyřminutovou sestavu docvičily bez chyby.“ Pád byl pro ně do té doby největším strašákem. Tím, že padají, byly na české pole dance scéně pověstné. „Když teď přijedeme na závody, kdo náš příběh nezná, říká, že jsme ty, co vyhrávají. Ale ti starší vědí, čím jsme si prošly,“ dodává Niky.
Zlaté medaile mají z obou hlavních disciplín – pole sport i pole art. Bližší je jim ale ta „artová“, ve které loni v Rusku vyhrály mistrovství světa. „V pole art jde buď o téma, nebo o příběh. Máme radši smutné příběhy, drama nám vždycky šlo.“ Zlato získaly za příběh o otroctví, kde Niky jako bohyně krutě vládne otrokyni Ali, součástí vystoupení byli i komparzisté v roli spoutaných otroků.
„Jak jste na takový příběh přišly?“ ptám se jich při online rozhovoru. Osobně se v nouzovém stavu sejít nechtěly, aby mě neohrozily. Jako strážnice se přece jen setkávají s mnoha lidmi. „U lahve vína, to se vymýšlí nejlíp. Když máme nápad, ptáme se pak lidí kolem sebe, co si o tom myslí – partnerů, rodičů, kolegů v práci…“ Představa, že jsou na služebně nebo pochůzce a při tom probírají s ostatními policisty novou choreografii, mě rozesmála. „No vážně, tak nějak to je!“ ujišťuje mě Ali.
Titulem mistryně světa jejich soutěžní plány zdaleka nekončí, už teď se připravují na závody v příštím roce. „Vyhrát to byl úžasný pocit, ale nechceme usnout na vavřínech. Pořád je co zlepšovat. A obhájit ten titul by bylo fantastické… Přitom jsme celkem nedávno chtěly jen nespadnout.“
Nejsme žádné striptérky
Na své hvězdné dráze litují jen dvou věcí. Že se k pole dance nedostaly o deset let dřív a že má tento sport stále ještě nálepku tance u tyče v nočních klubech. „Bohužel u nás i ve světě chodí na závody málo diváků, většinou jen rodina a přátelé. Jednak je to mladý sport bez mediální pozornosti, byť divácky velmi atraktivní. A pak se pořád najdou lidé, kteří ho spojují se striptýzem, aniž by viděli jediné představení.“
Když ale tací lidé vidí vystoupení Ali & Niky, předsudky rychle padají. Jako na jednom vesnickém plese. Když začaly připravovat tyč, viděly i slyšely reakce hlavně starších žen: „Ježíšmarjá, co to je? To tu nechceme!“ „Když jsme docvičily, přišly se omluvit za to, co si o nás před vystoupením myslely. A že to bylo nádherné a dosud nic podobného neviděly.“
Na vysvětlenou, proč tedy vystupují oblečené-neoblečené? „U kostýmů v artové disciplíně máme volnější ruku, ale základem je vždy sportovní podprsenka a kraťásky. Nemáme moc na výběr, když nechceme, aby tělo klouzalo. Tyč totiž drží pořádně jen na holé kůži.“ V disciplíně pole sport však platí přísná pravidla podobně jako v gymnastice. Dresy musí mít až ke krku a s nohavičkami, nesmí být průsvitné a hlavně z nich nesmí nic vyklouznout. „Kdyby nám omylem vykoukl kus zadku, znamenalo by to srážku bodů.“
Odejít ve správný čas
Pole dance se jako sportovní disciplína rychle vyvíjí, obtížnost nových akrobatických prvků je čím dál vyšší. Dělají ho už i děti, pro které je možná atraktivnější než gymnastika. Právě ony často posouvají hranice, jsou ohebnější a rychleji se učí. „Jakmile se do naší kategorie dostanou osmnáctileté holčiny, budou na tom lépe, protože s věkem jde ohebnost dolů. Byť trénujeme denně, stárnutí nezastavíme. A víme, že jednou přijdou lepší.“
S tím jsou ale Ali & Niky srovnané – letos v lednu otevřely v Opavě vlastní studio, kde pole dance učí. Tedy učily, dokud nepřišla koronakrize a s ní povinné přestávky. „Původně jsme v něm chtěly trénovat samy, protože nás už nebavilo někam dojíždět. Ale tolik lidí nás urgovalo, ať začneme učit! Jezdí za námi z Ostravy, Bruntálu, Olomouce…“
Název studia Jiný pole dance symbolizuje jejich unikátní cestu, tolik odlišnou od jiných pole dancerů. Do učebního plánu zahrnuly i vlastní začátečnické chyby – jak říkají, všechno špatné je k něčemu dobré. „Jako trenérky teď můžeme zužitkovat, že jsme začínaly venku na trubce, bez techniky a bez trenéra, který by nám připravoval choreografii na míru.“
Svým svěřenkyním chtějí předat také zkušenosti ze zahraničních závodů. „Těšíme se na to, až budou soutěžit ony. Možná to bude ještě lepší pocit, než kdybychom stály na pódiu. Uvidíme, kolik závodů ještě samy stihneme. Lepší je skončit na vrcholu, než si pak něco dokazovat. Chceme odejít ve správný čas.“ Jestli to bude za rok, za tři nebo za pět let, ještě nevědí. Ale už teď je jim jasné, že chtějí být šťastnými trenérkami, co nejdéle to půjde.
Nevzdávejte to hned!
A jaká je jejich rada pro úplné začátečnice, ale i začátečníky (ve studiu mají i jednoho muže)? Nevzdat to hned po první hodině, kdy to nejde, bolí a klouže. „Už po týdnu zjistíte, jak sílíte a kolik toho umíte! Pokroky jsou na začátku strašně rychlé, což vás bude motivovat.“
Když vydržíte, není špatné chodit na pravidelné masáže. Při vrcholovém pole dance je účinná i péče fyzioterapeuta, protože trpí hlavně ramena, karpály a bedra. Ptám se na rizika a dostávám jednoznačnou odpověď – nesmí vám klouzat ruce! „Noční můrou každého pole dancera je mít vlhké ruce dřív, než začne hrát hudba. Jinak na pódiu čtyři minuty bojujete.“
Znamenají zpocené ruce trému? Pro Ali & Niky určitě, nervózní jsou při každé soutěži – hlavně při čekání, než přijdou na řadu. Pořád si chodí umývat ruce, otírají je dosucha. A vůbec spolu nemluví! „Je to naše specialita. Ostatní doubly komunikují, něco řeší, stresují se. My se uzavřeme do společné bubliny, jsme potichu a maximálně se soustředíme, dokud není pódium naše. Než začneme, chytneme se a zkusíme, zda nám drží ruce. Pak si řekneme, že i kdyby se stalo cokoli, budeme se mít pořád rády… A jdeme na to!“
CO JE TO POLE DANCE?
CO JE TO POLE DANCE?
• Akrobacie na svislé tyči – sport, který čerpá hlavně z gymnastiky a tance.
• Tyč v průměru 40 až 50 mm je pevně ukotvená, nebo zavěšená a rotující.
• Dělí se na dvě základní disciplíny: pole sport (technicky náročnější) a pole art (kreativnější, s uměleckým dojmem).
• Dělá se sólo, nebo ve dvojici (double); soutěží v něm ženy i muži.
• V roce 2009 vznikla mezinárodní federace pole dance, která usiluje o jeho zařazení mezi olympijské sporty; má řadu soutěží včetně mistrovství světa.
• Sportovní disciplínou se stal v 90. letech (u nás až po roce 2009), v 80. letech se tanec u tyče provozoval hlavně ve striptýzových barech.
• Své kořeny má asi v indickém cvičení mallakhamb z 12. století (na dřevěném kůlu); dnešní podoba vyšla zřejmě z cirkusového chinese pole – akrobatického cvičení na dvou tyčích (v Číně od 20. let minulého století).
Rozhovor: Tereza Štrobová
Musíte si bezmezně věřit
Talent, pokora a důvěra. Tak by se dalo shrnout, jak své „svěřenkyně“ vidí trenérka pole dance Tereza Štrobová. A jako třešničku na dortu dodává: „Ony jsou úplná rarita!“
Jak jste se s Ali & Niky poznaly?
Oslovila jsem je na soutěži, kde předvedly moc pěkné vystoupení, za které byly dříve na jiných závodech diskvalifikované. Jejich příběh o drogách, byť měl happy end, tematicky kolidoval s pravidly. Říkaly mi tehdy, že se chystají na soutěž v pole sport. Ten se ale řídí přísnějšími pravidly – musíte k tomu načíst sto padesát stránek v angličtině, abyste věděli, jak udělat správnou choreografii, za niž získáte maximum bodů. Prý že tomu vůbec nerozumí, tak jsem jim nabídla pomoc. Dělala jsem v té době porotcovské zkoušky a pravidlům rozuměla. Navrhly, že za mnou přijedou, a já si myslela, že to vyšumí – no kdo by jezdil na tréninky z Opavy do Prahy? Ale ony fakt přijely!
S čím jste jim pomáhala?
I když samoukové, vystupovaly s poměrně těžkými prvky, díky své extrémní šikovnosti je vždycky nějak zvládly. Když za mnou ale přijely, zjistila jsem, že neumí úplné základy – třeba šplhat. Měly při tom pokrčené nohy, a když se to naučily, říkala jsem jim: „Teď jste si vydělaly dvacet bodů navíc jen za to, že při šplhání umíte dopnout nohy.“ Jako trenérka na základech lpím – pokud chcete dělat ty nejtěžší prvky, neobejdete se bez nich, protože na správné technice to celé stojí. Lidé jsou často netrpěliví a chtějí „věšet záclony, aniž by měli postavený barák“. Pak ale hrozí, že si při tom ublíží.
Byly taky netrpělivé? A jaké ještě?
Přijely a hltaly každé slovo. V životě jsem neviděla nikoho tak moc dávat pozor! Psaly si poznámky, vše natáčely, dostaly domácí úkoly, které mi pak posílaly… Informací si nesmírně vážily, protože jim je nikdo nikdy nedal. Jsou talentované, jako bývalé gymnastky mají výbornou startovací pozici pro vrcholový pole dance – přesto mají v sobě obrovskou pokoru. Mám moc ráda sportovce, kteří jsou fakt dobří, dotáhnou to vysoko a pořád jsou pokorní k tomu, že vše může být ještě lepší a že nejsou nejlepší na světě, i když třeba jsou.
Co vás ještě překvapilo?
Jsou typ lidí, které znáte dva dny a máte pocit, že je znáte roky. Sedly jsme si lidsky – učit je si užívám, je s nimi legrace a jsou velmi pracovité. Že se staly mistryněmi světa, pro ně neznamená všechno zlato, co se třpytí. Váží si víc pokroku, který je za nimi vidět. A to se mi na nich strašně líbí.
Jen pár měsíců poté, co jste je začala trénovat, vyhrály v roce 2018 mistrovství ČR. Bylo to zlomové vítězství i pro vás?
Doteď říkají „Nebýt tebe…“, ale já jim choreografie nestavím. Nejsme v běžném, tedy častém, kontaktu, přijíždějí za mnou na konzultace. Jako třetí oko jim zkouknu část choreografie, řeknu třeba: „Tady na sebe dlouho čekáte, je potřeba to choreograficky vyplnit.“ Vzpomínám si, jak mi řekly, že už nikdy nebudou dělat trik, ze kterého při soutěžích dvakrát spadly. Měly na to, ale musely se ho naučit správně. Dva roky zpátky ho dělaly už v mnohem těžší verzi. A dobře. To pro mě jako trenérku bylo krásné.
Znáte příběh podobný tomu jejich?
Ony jsou úplná rarita! Samouci to mají mnohem těžší, s trenérem je pokrok rychlejší. Vytrénovala jsem více lidí, kteří se rychle vyšvihli a najednou začali vyhrávat medaile. Dojíždí za mnou ještě jeden double z Ústí nad Labem – u nich bylo zvládnutí techniky taky startem k úspěchu. Obě dvojice, ač to jsou de facto rivalky, se kamarádí a na soutěžích spolu pečou. V pole dance totiž není klasická sportovní rivalita – lidé se podporují, i když soutěží proti sobě.
Jak moc je ve dvojici důležitá důvěra?
Tomu druhému musíte bezmezně věřit. Když vás nechytí, zle si nabijete. Je to podobné jako v krasobruslení nebo jiných párových sportech, kde musíte táhnout za jeden provaz.
Co byste Ali & Niky přála do budoucna?
Jsou to kamarádky na život a na smrt, to už jim přát nemusím. Výborná dvojka, která na české i mezinárodní scéně zdaleka neskončila. Nejvíc jim přeju, ať jim vydrží zdraví. Na mistrovství světa 2020 jely s pochroumanými zády, což bylo nešťastné. Nakonec to ale daly! Je ale jasné, že podlomené zdraví vždy naruší i psychiku, a ta je základ všeho.
TEREZA ŠTROBOVÁ (33)
TEREZA ŠTROBOVÁ (33)
• Trenérka a porotkyně pole dance, kterému se věnuje devět let.
• Je mistryní světa a ČR (2017), aktivně soutěžila čtyři roky.
• Spoluzaložila soutěž Czech Pole Championship, je spolumajitelkou studia Pole Heaven. Vystudovala sportovní management.
