Kdy jste zjistila, že máte mezi svými předky nacisty?

Rozpůlený dům je komplikovaný příběh mé vlastní rodiny z Benecka, o kterém se doma nikdy nemluvilo. I proto se jeho psaní skládalo dlouho a pomalu. Před čtrnácti lety jsem byla na stipendiu v Německu a kamarády v Berlíně zajímala moje rodinná historie. Divili se, jak dobře umím německy, a ptali se, jestli mám mezi předky nějaké rodilé Němce. Věděla jsem, že praděda Hollmann byl Němec a že ho odsunuli, ale neznala jsem žádné podrobnosti. V té době už byl mrtvý on i jeho syn, můj děda Horáček, ale ani on o tom nikdy dřív nemluvil. Úplně si vzpomínám, jak jsem přijela na vánoční svátky domů do Čech a začala jsem se na to ptát.

Koho?

Nejdřív táty, z toho skoro nic nevypadlo, a pak mého strýce, jeho bratra. Ten se ukázal jako docela dobrý znalec rodinné historie, kladl si totiž podobné otázky jako já. Právě on mi řekl, že můj praděda Hollmann byl nacista a že se při divokém odsunu v internačním táboře na Strahově pokusil o sebevraždu. Zřejmě byla fingovaná, protože se z těch strašlivých podmínek chtěl dostat. Nakonec skončil v Západním Německu. Strýc mi taky řekl, že pradědův bratr byl snad ještě větší nacista a na konci války spáchal sebevraždu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Knihy o seberozvoji zažívají boom. Víte, jak vybrat tu správnou?

Větší a menší nacista – to musí být náročné, něco takového objevit ve vlastní rodině.

To ano. Ale nezapomínejte, že tehdy jsem se ještě živila jako novinářka a pocítila jsem na jednu stranu stud za vlastní rodinu, ale mnohem intenzivněji spíš touhu začít pátrat, vzít to jako látku k hlubšímu zkoumání. Byla jsem zvyklá přistupovat k osudům jiných lidí jako k matérii: Je to dobrá látka, aby se o tom napsalo? Když jsem se srovnala s tím, že to do mě asi nějak prorostlo, chtěla jsem to pochopit. Strýc mi ukázal staré fotky, kterými se samozřejmě nikdo nikdy v rodině nechlubil, nikdo je neměl vystavené, strýc je lovil ze skříně. Děda Horáček v uniformě wehrmachtu! Pak jsem se dozvěděla, že předstíral šílenství, aby se z wehrmachtu dostal, což se mu podařilo. Byl to vlastně jeden zajímavý příběh za druhým.

Když jste se pak vrátila do Berlína a už jste věděla, odkud pocházíte, jak jste to přátelům říkala?

Já jsem to brala spíš jako ostudu, kterou jsem se dozvěděla šeptem, a tak jsem začala opatrně: No, víš, zjistila jsem hroznou věc, praděda byl nacista… A přátelé odpovídali: „Ale můj děda byl v NSDAP taky, tak už jsem si zažádal v místním archivu o jeho složku a chci se dozvědět víc.“ Jeden z nich chtěl dát rešerše mámě k narozeninám! Došlo mi, jak normální to v Německu je. Ne, že by se tím zahajovala konverzace na večírcích, a taky hodně záleží, jestli se o tom bavíte v Berlíně, anebo v Mnichově, ale určitě to není takové stigma. Když jsem nedávno v Berlíně potkala spisovatele Jaroslava Rudiše, řekl mi, že ordinace terapeutů v Německu se plní potomky nacistů, kteří třeba zjistí, že žijí v domě po vystěhovaných židovských rodinách a snaží se s tím nějak srovnat. Já jsem vlastně jedna z nich. Zatím kvůli tomu sice na žádná sezení nechodím, ale napsání Rozpůleného domu byla svým způsobem hlubinná terapie.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Shari Lapena: Královna thrillerů si v Praze vyhlídla další vražednou zbraň

Mluvíte o mužích nacistech. Co jejich manželky, dcery, sestry?

Ženy hrály důležitou roli – často to u nás v rodině byly Češky, které si vzaly Němce. Praděda si vzal za manželku Češku a děda také. Na tohle téma muselo docházet k řadě konfliktů. Babička ani prababička si nepsaly deníky, ale leccos se v rodině tradovalo. Moje prababička byla na svoji dobu velmi nekonvenční žena, na Benecku si ji dodnes pamatují jako tu, co si tam jako první začala barvit vlasy. Byla krásná, volnomyšlenkářská, měla řadu ctitelů. Zamilovala se do bratra svého budoucího manžela, našla jsem pohlednici, která to dokládá. Nakonec si vzala pradědu Hollmanna, fanatického Němce. Moc šťastná s ním ale nebyla a nakonec od něj utekla s dezertérem wehrmachtu, o dvanáct let mladším krejčím, kterému říkali Krásný Rudi. V románu jsem ponechala i její jméno Zdena. Na obálce knihy je její skutečná fotografie, která inspirovala jednu románovou scénu.

Které další ženy kromě ní byly pro vás inspirativní?

Matky a sestry a manželky svým způsobem vyvažovaly vliv mužů nacistů v naší rodině...

Přeruším vás – v čem vlastně češství nebo němectví tkvělo? V jazyce?

Jazyk byl projevem národnostní identity. Strýc mi třeba vyprávěl, že prapraděda provozoval německou hospodu na Benecku a se štamgasty mluvil česky, ale s personálem zásadně německy. A kvůli tomu dokonce zbil svého syna, že v kuchyni jednou promluvil česky. A to se stalo v době, kdy se tam ještě žilo docela harmonicky. Z kroniky jsem třeba zjistila, že se za velmi výhodných finančních podmínek skupovaly české chalupy a byly do nich uměle dosazované početné německé rodiny, aby se posílil německý vliv v obcích, aby zkrátka český prvek nebyl tak dominantní. Ale na druhé straně zase fungoval český hraničářský spolek Národní jednota, který se německému vlivu bránil, a to všechno ještě před nástupem Henleina.

Čtěte také

Spisovatelka Karolína Fílová

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Karolína Fílová, Přístav

Jak to bylo s českou a německou školou v Benecku?

Ze stavby nové německé školy se stala národnostní aféra. Když se stavěla, nikomu to nevadilo, ale jakmile se otevřela, zapůsobilo to jako facka – česká škola se opravovala po kouskách, zatímco ta německá byla najednou nová a výstavní a dost drahá. Prostě jakmile se zjevila v celé své kráse, Čechům to začalo nesmírně vadit. Dokonce kvůli tomu odvolali tehdejšího starostu, který stavbu německé školy umožnil.

Co všechno jste musela prostudovat a koho jste zpovídala?

Mluvila jsem s pamětníky, ti mě směřovali ke kronikářům a amatérským historikům. Taky jsem hodně jezdila po archivech, kromě Národního archivu jsem byla v Zámrsku, Semilech, Přemýšlení... Zabralo mi to čtyři roky práce. Našla jsem třeba válečná udání, která psal německý starosta na místního hoteliéra Kubáta. Ta jsem v knize ocitovala přesně.

Jak moc je váš román románem? Kolik je v něm fantazie?

Než jsem začala psát, musela jsem si v sobě vystavět takový polštář představ. Jaká byla moje prababička? Po čem toužila? Jak se jí žilo s Němcem? A jaký měl můj praděda Hollmann vztah ke svým bratrům? Soupeřili, nebo si pomáhali? Pak se objektivní historie a fikce začaly míchat. V archivech zjistíte, jak moc si který příbuzný zadal s režimem, ale jak se hádal s manželkou nebo jak si vyznávali lásku, to tam nenajdete. To všechno jsem psala ze sebe. A poprvé se mi stalo, že jsem psala automaticky, že mi situace vystupovaly samy od sebe. Třeba matka rodu Amálie, ta mi úplně vyvstala před očima.

Čtěte také

Některé děti jsou přecitlivělé

Čtěte také

Rozvod očima dětí. Mrazivá zpověď dívenky v dopise soudci zvrátila střídavku

Amálie je v románu zásadní silná ženská postava...

Její osud byl neuvěřitelný. Byla to dcera máslaře, která si vzala německého pytláka a celý život mu rodila děti. Celkem jich měla šestnáct, což jsem musela v románu trochu „zkrouhnout“, aby se v tom čtenáři vyznali. Ze šestnácti dětí se dospělosti dožilo jedenáct, poslední dítě porodila ve dvaapadesáti letech mrtvé. Soustředila jsem se na osudy jejích tří nejstarších synů.

V románu zabije jedno z jejích novorozených dětí vlastní otec. A člověk v tu chvíli přemýšlí, jestli vůbec číst dál…

To je jedna z rodinných legend. Rod Hollmannů přišel na Benecko z Alp a osidloval krkonošské lesy. Bylo to tvrdé, náročné. A i oni byli tvrdí. I vůči sobě. Předávali si tu tvrdost z generace na generaci, bylo u nich tehdy normální bít děti včetně těch nejmenších.

Jak reagovali pamětníci, když jste je oslovila? Nevadilo jim mluvit o něčem tak bolavém?

Kdyby měli mluvit sami o sobě, asi by to bylo složitější. Ale já jsem se ptala na svoji vlastní rodinu, a navíc jsem často sdělovala podrobnosti, které oni sami nevěděli, otevřela jsem se jim nejprve já. Opatrnější začali být, když moje otázky začaly směřovat k odsunu a k totalitě, to už vnímali jako bližší dobu, kterou si ještě kdekdo pamatuje. Ale o době mezi válkami mluvili ochotně a otevřeně, to bylo ještě poměrně bezpečné.

A ve vaší rodině to rezonovalo jak?

Táta z toho velkou radost neměl, že o rodině píšu. Přejímal étos svého otce, že je to rodinné tajemství, o kterém se nemluví. Němci se po válce snažili splynout s českou vesnicí, potlačili v sobě, že jsou vlastně Němci.

Čtěte také

Alice Horáčková

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Alice Horáčková, Rozpůlený dům

Co pro to dělali? Přejmenovali se?

Ano, mimo jiné. Děda si jméno změnil dvakrát: nejprve se narodil prababičce Zdeně jako nemanželský Horáček, pak se po svém otci přejmenoval na Hollmanna a po válce byl zase Horáček. Německá část rodiny, která byla odsunutá, mu to nikdy nezapomněla.

Vypátrala jste tuhle odsunutou část rodiny?

Některé svoje příbuzné jsem poznala až díky románu. Vypátrala jsem je přes internet, když jsem googlovala jméno pradědova bratra, který se za války přátelil s Reinhardem Heydrichem. Zjistila jsem, že na jednom webu, který se zabývá nacisty a druhou světovou válkou, už pátrá nějaký jiný Hollmann po tom samém jako já. Zkontaktovala jsem ho a ukázalo se, že je to vnuk.

Hollmannů je přece hrozně moc, to není raritní příjmení!

Ano, ale tady bylo vodítkem i to, že ten Hollmann před válkou vlastnil textilku ve Varnsdorfu. Když jsem se pak s jeho vnukem v Mnichově potkala, začala jsem opatrně, ale on mě překvapil a byl velmi vstřícný. O svém dědečkovi toho věděl velmi málo, takže jsem mohla jeho pátrání doplnit. A něco zase řekl on mně. Byl to velmi přátelský rodinný handl, dodnes jsme v kontaktu.

Čtěte také

Syndrom zlomeného srdce se podobá infarktu

Čtěte také

Syndrom zlomeného srdce existuje. Podobá se infarktu

Jak vás takové pátrání o vlastní rodině změnilo?

Víc si rozumím. Zpětně jsem pochopila, odkud pramení nějaké moje povahové rysy, že v sobě mám hollmannovskou pracovitost, umanutost, perfekcionismus a občas i ten jejich vztek... Z toho pocházím, to jsou moje kořeny. Neměla jsem ale pocit, že bych při psaní měla někoho soudit, vždycky se nějak daly pochopit i ty nejhorší povahy v mé rodině.

Četl váš otec rukopis?

Táta nečetl žádnou moji knihu.

Jak to?

U nás v rodině se nic moc nezkoumá, a taky se moc nechválí. Táta je opatrný. Asi se bojí, že si někdo moji knihu špatně vyloží.

Neměl by na vás být spíš pyšný?

To je ta německá výchova. Zvykla jsem si. Rodiče nezměníte. Ale na Benecku je Rozpůlený dům bestseller. U místních rezonuje, chodí za mnou pamětníci, kteří si díky mé knize vybavují detaily z rodinných historií, které zapomněli.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Autismus? Rodiče pomohli synovi tak, že nepotřebuje asistenta. Změnili stravu

Ptala jsem se na tátu, ale otočím to: co váš syn? Umím si představit, že když se v rodině s takovou historií narodí dítě jako další generace, vyvstane potřeba ošetřit kořeny i kvůli němu.

Přesně tak. Syn se mě ptal, jaký byl dědeček – a já jsem byla hrdá na to, že mu umím odpovědět. Synovi je osm a už nějakým způsobem chápe, kdo byl Hitler, že byla nějaká druhá světová válka. Vysvětlila jsem mu, že v naší rodině byli i Češi i Němci a že se občas hádali. Já sama jsem dlouho žila v mlze, rodinná historie byla zastřená. Netušila jsem, jak to bylo třeba s povinností narukovat, když muž pocházel z česko- -německé rodiny. A byla jsem ráda, že mu to všechno umím vysvětlit.

Jak to má váš muž? Oba jste spisovatelé. Co vám k rukopisu řekl?

Je to zkušený spisovatel a dal mi zásadní radu: hlavně nepulíruj každou větu, postupuj co nejrychleji dopředu, protože důležité jsou celkové proporce. A já opravdu postupovala rychle dopředu, psala jsem jednu scénu a už jsem věděla, co bude dál, cítila jsem, že to je dobré. Honza si pak přečetl první verzi a byl překvapený. Řekl mi, že jeho dědeček byl za války v koncentráku a Němce v lásce zrovna moc nemá, ale že z téhle knihy pochopil jejich pocity v pohraničí.

Čtěte také

Zvládnout stres je někdy náročné

Čtěte také

Jste cholerici? Ovládněte svůj hněv. Pomůže vztekací místnost, ale i komunikace

ALICE HORÁČKOVÁ (1980)

  • Původně novinářka, autorka čtyř knih.
  • Za životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické básnířky, byla nominovaná na Cenu Josefa Škvoreckého a na Magnesii Literu v roce 2014.
  • Je autorkou knihy 7x ve vedlejší úloze, v níž zpovídala sedm sourozenců slavných, například Helenu Landovskou nebo Janu Navrátilovou.
  • První beletristickou knihou jsou Neotevřené dopisy o Aleně T., vdově po známém výtvarníkovi.
  • Její kmenové nakladatelství Argo právě vydalo román Rozpůlený dům, který popisuje rodinnou historii odehrávající se v Krkonoších, v níž se střetává česká a německá linie dějin.

ZDROJ: Časopis Vlasta

Čtěte také

Pocit štěstí se dá naučit

Čtěte také

Ženy jsou dle vědců méně šťastné než muži. 3 tipy, jak pocit štěstí natrénovat!

Čtěte také

Sofie Podlipská provdala dceru za svou životní lásku, básníka Vrchlického.

Čtěte také

Láska z historie: Sestra Karoliny Světlé provdala dceru za svou životní lásku

Čtěte také

Spisovatelka Růžena Svobodová byla citově rozháraná a nesnášel sex.

Čtěte také

Lásky z historie: Česká spisovatelka nesnášela sex, jiné ženy a žila ve třech