Alice se narodila jako první dítě rok po svatbě svých rodičů – Charlotty a Tomáše Masarykových ve Vídni. Další rok přišel na svět bratr Herbert. V roce 1882 se pak Masarykovi přestěhovali do Prahy, protože se jim ve Vídni moc nelíbilo. V Praze se narodily další děti, Jan a Olga, dvě další po porodu zemřely. Přestože byla Charlotta aktivní, už po druhém porodu se u ní objevily deprese, s nimiž bojovala celý život. Bohužel sklon k depresím po matce zdědila i Alice.

Oba rodiče byli silnými osobnostmi, které Alice nikdy nemohla překonat, přestože byla nesmírně inteligentní. Už jako mladá dívka byla přemýšlivá a už v jedenácti letech snila o studiu medicíny. Tolik se snažila zapůsobit na svého otce, kterého zbožňovala. Kromě touze po klasickém vzdělání, se Alice zajímala také o hudbu a knihy. Ráda a hodně četla a hrála na klavír. Milovala také intelektuální debaty a když pořádal otec doma přednášky, vždy se jich účastnila.

Citlivá dívka

Zároveň se učila cizí jazyky, domluvila se několika, včetně ruštiny. Zároveň to byla dívka velmi citlivá a trpěla pocitem méněcennosti. Měla totiž špatný zrak a musela nosit brýle, což v tehdejší době nebylo zrovna atraktivní. Po gymnáziu se přihlásila na vysněnou medicínu, kde byla jediná žena mezi padesáti studenty. Kromě medicíny jí ale lákala taky filozofie, kterou začala studovat současně s medicínou. Studium na lékařské fakultě ale po roce musela opustit – kvůli zraku. Nechtěla nosit brýle, které ale na praktických hodinách potřebovala, takže raději školu opustila. Filozofickou fakultu ale dokončila, kde nakonec vystudovala filozofii, sociologii a historii. V roce 1903 tak byla čtvrtou ženou doktorkou v historii školy.

Podobně nesměle přistupovala i k romantickým vztahům. I když jí chybělo patřičné sebevědomí, po lásce toužila jako každá žena v jejím věku. V roce 1901 se zamilovala do očního lékaře Fröhlicha, ke kterému šla na vyšetření očí. Jenže ona se zamilovala, on ji bral jako přítelkyni. Uzavřela se a zklamání vyřešila odjezdem do USA. Ani tam se ale nedočkala klidu, mezitím její matka vyzvala očního lékaře, aby si Alici přesto vzal za ženu. Když se to Alice dozvěděla, zhroutila se přerušila s lékařem kontakt. Byla hrdá a nechtěla být manželkou z donucení. Své matce to měla dlouho za zlé a vlastně i to byl možná důvod, proč dál nehledala partnera. Nikdy se nevdala a svoji energii věnovala jiným směrem.

V USA se věnuje českým dělníkům, kteří tam přijíždějí za prací, je velmi aktivní mezi imigranty a dostane od nich přezdívku Lady Bohemia a Lady Nazdar (to podle Sokolu). I když měla málo sebevědomí, ambice a vytrvalost jí nechyběly. Publikovala články, překládala, učila v Českých Budějovicích. Byla aktivní v politice, založila sociologickou sekci Svazu studentstva, byla angažovaná v protialkoholním hnutí. Zároveň se stará o matku, u které se zhoršila její bipolární porucha. V té době ještě netuší, že stejnou nemocí bude jednou trpět i ona.

Kvůli otci byla Alice v roce 1915 zatčená a téměř rok strávila ve vězení. Teprve díky intervenci amerických žen ji propustili. To ji ovšem nijak neodradilo od toho, aby dál pokračovala v jejím smýšlení. Čím dál silněji se angažuje za práva žen, zajímá se o sociální práci a v roce 1918 spoluzaložila školu na školení sociálních pracovníků. Ve stejném roce se stala dokonce poslankyní Národního shromáždění. Když se stal otec prezidentem, na poslanecký mandát rezignovala. V roce 1919 založila Československý červený kříž a dvacet let byla jeho předsedkyní. Patřila k prvním, kteří propagovali myšlenku sociální hygieny. Nemalou měrou také přispěla spolu s matkou k rovnoprávnosti českých žen a zasadila se o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920, byla žena ve všech oblastech postavená na roveň mužům.

První dáma

Když v roce 1923 zemřela matka Charlotta, převzala Alice roli první dámy. Její časté intervence se mnohým nelíbily, navíc mluvila otci i do jeho zájmu o další ženy. V té době se taky seznámila se slovinským architektem Plečnikem, který se podílel na úpravách Pražského hradu. Zamilovala se, ale opět nešťastně.

V roce 1937 otec zemřel a ona to velmi těžce nesla. V té době už bojovala i ona se svými psychickými démony a po mnichovské zradě žila v emigraci. Věnovala se hlavně československým uprchlíkům. Po válce se vrátila domů, ale dlouho tu nevydržela. V roce 1948 zemřel její bratr Jan a ona odešla opět do Ženevy. Tentokrát ale napořád, už nikdy se nevrátila, i když po tom možná toužila. A přestože jí komunisté sebrali veškerý majetek, československého občanství se nevzdala. Zemřela 29. listopadu 1966 v Chicagu, téměř slepá a v československém domě pro seniory.