Váš nový film se skoro celý odehrává v přírodě. Jaký k ní máte vztah? Co v ní hledáte a nalézáte?
Jako malá jsem v ní trávila spoustu času – měla jsem chůvu a s tou jsem chodila pořád ven, což mi přišlo přirozené. S nástupem do školy se to ale změnilo. Začala jsem mít jiné zájmy a už jsem tu přírodu tolik nevnímala, i když jsem žila na malém městě obklopeném zelení. Pak jsem se přesunula do hektické Prahy a na přírodu zapomněla téměř úplně. Prostě jsem necítila, že ji potřebuju. To přišlo zase až po letech.
S věkem si člověk uvědomí, co je skutečně důležité…
Je to možné, ale podle mě v tom větší roli hraje konstelace toho, co člověk dělá, plus kde a s kým se pohybuje. Mě zpátky k přírodě nepřivedlo ani tak vlastní zrání, ale prostý fakt, že jsem měla malé děti a ty se na svět kolem dívají jinýma očima. Jsou na přírodu napojené a je pro ně normální být celé dny venku a lítat bez bot. A já v tom najednou jela s nimi, skoro jako kdybych znovu byla malá. Najednou jsem opět intenzivně toužila být součástí něčeho většího, něčeho, co mě přesahuje. A přesně to mi dnes dává příroda. Když jsem ve městě, necítím se být jeho součástí. V lese, v horách nebo třeba na louce ano.
Takže se dá říct, že jste to při natáčení Buka, který vznikal v malebném kraji na Kokořínsku, měla jednoduší?
Buko byl v tomhle směru směru zcela výjimečný. Zatímco u většiny filmů mám jako scenáristka a režisérka v hlavě určité obrazy, které se snažím se svými spolupracovníky co nejpřesnější přenést na plátno, tak tady se to obrátilo – čerpali jsme z toho, co se nabízelo přímo v místě. Vedle starobylé chalupy, kde se příběh odehrává, jsme si postavili maringotku a ještě před natáčením tam zhruba měsíc žili. Můj muž Matěj, který je kameraman, vstával v pět hodin ráno a s nákladem na zádech vyrážel do kraje a čekal, co bude. Jestli se zvedne mlha, začne pršet, nebo naopak bude svítit slunce. Měli jsme na to čas, což je ve filmařské branži velký luxus.
Spoustu energie jste věnovali i přípravám scén s koněm, který ve filmu hraje zásadní úlohu…
To je pravda, ale nebylo to tak, že bychom k němu přišli jako slepí k houslím. Kůň Buko, ve skutečnosti Láďa, je náš kůň, který k nám do rodiny přišel na důchod. Je to už takový moudrý pán, který ví své. Většinu věcí už v životě viděl a zažil, takže i když jej něco trochu překvapí, obvykle to ustojí s důstojností. K lidem je velmi shovívavý, což byl jeho celkový přístup k natáčení. Když jsme mu v rámci příprav poprvé projeli nad hlavou s obrovskou věží na velká světla a z druhé strany na něj mávali stříbrnými odrazkami, díval se na nás jako na blázny, se kterými holt bude muset být velmi trpělivý… Nicméně jeho celkovou přípravu si vzal na starost Marian Roden, který Láďu před lety vycvičil a díky jehož péči byl před každou scénou v té správné náladě a plně připraven. Jen do fyzicky namáhavých scén jsme ho už nehnali. Ty obstaral svěřenec Johany Spáčilové, která se natáčení s koňmi věnuje už léta a na nejvyšší úrovni.
A co herci? Jak ti zvládali každodenní kontakt s půltunovým zvířetem?
Musím říct, že všichni byli nesmírně obětaví a jezdili za námi ještě před začátkem „oficiálního“ natáčení. Některé scény jsme dělali jen v šesti sedmi lidech a věnovali jim celý den, i když ve výsledku trvají třeba jen dvacet vteřin. Nezapomeňte, že zvíře na rozdíl od lidí neumí hrát. Dělá věci, které jsou mu přirozené, takže to, co se děje kolem něj, musí být také co nejpřirozenější. A tomu se naši herci museli přizpůsobit. Pro někoho to byla stará známá věc, například pro Martina Kubačáka, který koně sám chová. Nebo samozřejmě pro Mariana Rodena. Jiní si naopak cestu ke koním museli teprve najít. Třeba Anička Cónová, představitelka Jarmily, jež se po smrti manžela ocitne na životní křižovatce. Ta na koni nikdy předtím neseděla. To samé i Martha Issová, která hraje sousedku Terezu s poruchou autistického spektra.
Martha Issová je známá a uznávaná herečka, Annu Cónovou naopak filmoví diváci skoro neznají. To byl záměr obsadit do hlavní role neokoukanou tvář?
Ano, už když jsem psala scénář, věděla jsem, že potřebuju zajímavý typ, který má v sobě určité tajemství. O to víc pak dokáže překvapit tím, co za tou nenápadnou fasádou skrývá… Anna tohle dokonale splňuje. Dokáže být nenápadná a uzavřená a má v sobě křehkou krásu a šarm, jako například legendární Annie Girardot. Přitom je s ní legrace a je ve svých osmašedesáti neuvěřitelně fyzicky vitální. Kameramani jí přezdívali Sokolka, protože je při fyzicky náročných scénách dokázala všechny naprosto odrovnat! Je to prostě zázrak, velká osobnost a vynikající herečka, která patří k ostravským divadelním hvězdám. Filmové kameře se z vlastní vůle spíš vyhýbá, takže jsem šťastná, že do toho s námi šla. A že se do koní zamilovala.
Trochu to vypadá, že jste svůj nový film věnovala zvířatům, ale není to pravda – v první řadě vypráví o lidech a jejich obavách žít naplno. Jak vy sama vlastně vnímáte strach?
Strach je součástí našeho života, i když se bláhově snažíme předstírat, že neexistuje. Můj film ale není o tom, jak se přestat bát, nýbrž jak s tím strachem žít. Jak přijmout určitou nejistotu bytí, která tu byla, je a bude. I přes naši neustálou snahu připravit se na všechny varianty a mít jasný plán, jež nám přinese klid. Neříkám, že je to špatný přístup, i já jsem radši, když vím, že jsem pro danou věc udělala maximum, ale už vím i to, že vždycky se přihodí něco jiného. Že to bude jinak, než předpokládám. Myslím, že když tohle člověk přijme, tak ho to v mnohém osvobodí.
Nemáte někdy pocit, že nejvíc se bojíme situací, které se nikdy nestanou?
To je pravda. A pak je tu další věc – v Bukovi cituje Mirek Krobot zajímavou větu: většina toho, po čem toužíme, leží na druhé straně strachu. Je to parafráze, že nové věci a životní posuny, se dějí v takové té zóně na pokraji našeho komfortu. Když se pořád pohybujeme jen v prostoru, který známe a ovládáme, tak to zároveň znamená, že nic nového nezkusíme. Že se nikam neposuneme a nic nového neobjevíme. Člověk se většinou učí až za hranicí pohodlí.
Vy se svým strachům dokážete postavit? Ptám se i proto, že jste toho v životě stihla víc než dost – třeba vystudovat anglistiku a konzervatoř, pracovat jako překladatelka nebo na ministerstvu zahraničních věcí. Evidentně musíte být dobrodruh!
To se vám jen tak zdá. Už jako malá jsem se často bála a dost mě to otravovalo. Bála jsem se být potmě, později sama přes noc, pak přišly pubertální strachy a tak dále. Tím, že jsem zkoušela různé obory a profese, jsem se vlastně snažila pojistit – kdyby něco nevyšlo, bylo by něco jiného. Takže můj pestrý životopis je vlastně důsledek mé zbabělosti… Ale vážně, dospívala jsem na přelomu dějin. Kam půjdu po gymplu, jsem se rozhodovala ještě před sametovou revolucí. Hledala jsem něco, kde si budu moci dělat, co chci, nezávisle na politice, což byla hudba. K tomu jsem si představovala, že budu překládat starou anglickou poezii, do čehož mi nikdo nebude mluvit. Ale když jsem byla v prváku na filozofii, přišla revoluce. Tím chci říci, že jsem se dětstvím a raným mládím připravovala na dobu, která nepřišla. A tudíž bylo potřeba změnit plány.
V devadesátkách bylo všechno možné…
Přesně tak! Všichni jsme se museli zorientovat v novém světě. A zároveň se něčím živit. Moje cesta vedla přes různé obory, vyzkoušela jsem si opravdu celou řadu profesí, třeba jsem aranžovala kosmetiku a šperky nebo pomáhala na veterině. Čím absurdnější ta práce byla, tím víc mě bavila. Kdybych někde seděla zavřená osm a půl hodiny, tak se utrápím. A navíc nebudu mít o čem psát a z čeho čerpat.
Baví vás objevovat nové věci i dneska?
Jasně! To je základ všeho. A vůbec nemusí jít o nic velkého. Když se můj syn začala zajímat o hmyz, přidala jsme se k němu a objevila úplně nový svět – fascinující a plný zázraků. A to samé se týká i dalších oblastí. Je úplně jedno, jestli se vrhnu na starou norskou techniku pletení rukavic nebo se začnu věnovat plazům jako moje dcera, která si pořídila krajtu. Díky všem těm novým objevům mám pocit nekonečnosti. Všechno kolem nás je nesmírně zajímavé. A já se ráda nechávám nadchnout.
Nudíte se vůbec někdy?
Moc ne… Ale nezapomeňte, že jsem mimo jiné i trojnásobná maminka. Každý den je trochu zápas se sedmihlavou saní všeho, co je potřeba udělat a stihnout. Naštěstí naše děti už jsou všechny relativně větší. Jsou to parťáci a pomáhají nám. Z praktických věcí se na ně snažím přenést, co se dá, protože si myslím, že se jim to jednou v životě bude hodit. A nejde jen o určitou dovednost, ale i pocit zodpovědnosti. Na druhou stranu si uvědomuju, že přes některé věci takzvaně nejede vlak. Když chtějí mít bordel v pokojíčku, tak budiž. Je to jejich volba. Rozčilovat se kvůli tomu nemá cenu. Kdybych věřila, že křik a výčitky zaberou, tak je použiju, ale dopadlo by to tak, že tam ten nepořádek zůstane a my se zbytečně pohádáme. Myslím si, že daleko důležitější je, abychom společně trávili čas, zažívali různé věci a situace a dokázali spolu komunikovat.
Zajímají se vaše děti o to, co děláte? Jezdí za vámi třeba na natáčení?
Jasně. Ovšem každé z nich je jiné a o moji práci se zajímají ze svého hlediska. Ale musím říct, že jsou moc šikovné. Nedávno jsem se doma připravovala na natáčení reklamy a na stole jsem měla rozložený storyboard, což je vlastně rozkreslený scénář. A kluci ho vzali a ve sklepě podle toho natočili a sestříhali video. Jen tak na tabletu a bez toho, abych jim něco musela vysvětlovat. Je vidět, že jsou filmařinou evidentně poznamenaní. Když jsme s manželem pracovali na Bukovi, byly s námi v přírodě, sledovaly nás, a dokonce se čas od času nabídly, že nám velkoryse pomůžou.
Netajíte se tím, že dvě z vašich dětí jsou adoptované. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla, že někomu změníte život?
Takhle vzletně jsem to nevnímala. Měla jsem k tomu mnohem sobečtější důvod – od relativního mládí jsem chtěla adoptovat alespoň jedno dítě. Měla jsem kamarádku, která byla adoptovaná. Přišlo mi to normální. Prostě jako jeden z regulérních způsobů, jak se člověk může stát rodičem. Tudíž když jsme začali přemýšlet o dětech, jedno jsme rovnou adoptovali. No a když máte jedno dítě, brzy zatoužíte po druhém… Jinak musím říct, že být rodičem je nesmírně složitá i krásná věc. A je úplně jedno, jakou cestou se k tomu dostanete.
Přesný návod na výchovu neexistuje…
Přesně tak, každé dítě je jiné – to biologické i adoptované. Každé od vás potřebuje něco jiného a vy se snažíte mu to dát. Já vlastně nevím, jestli jsme dětem, které jsme adoptovali, pomohli. Mohly mít třeba lepší rodiče než jsme my… Ale taky třeba horší. Člověk neodhadne, kam to povede. Ale sama za sebe musím říct, že jsem vděčná a ráda, že jsem to udělala.
O procesu adopce jste natočila dokument Konkurz na rodiče. Teď v Bukovi se dotýkáte dalšího citlivého tématu, a to autismu. Inspiroval vás nějaký konkrétní příběh?
To ani ne, ale při práci na jiných projektech jsem potkala neskutečně nadané a inspirující lidi, kteří se na ploše autistického spektra pohybují. Ovšem ono vlastně vůbec nejde o to kdo, kdy a proč. Myslím si, že určitý druh autismu je v každém z nás, jen ta míra se různí. Pro autistu je těžké vnímat situace z jiného pohledu než z toho vlastního. Empatie je pro něj velmi složitá. Stejně jako pozice v dnešní společnosti, ve které se sice všichni snaží být jedineční, ale zároveň se bojí být jiní… Už při psaní scénáře jsem spolupracovala se specialistkou na autismus, s paní doktorkou Magdalénou Ryšánkovou, která pak vedla Marthu Issovou k tomu, aby se z ní stala filmová Terezka. Nicméně si myslím, že velká část Terezky je Martha – tedy ta část její osobnosti, kterou pustila na chvíli ke kormidlu. Přijďte se podívat do kina a uvidíte.
Za návštěvu určitě stojí i opera Prodaná nevěsta, kterou jste režírovala v pražském Národním divadle. Jak jste spokojená s výsledkem?
Je mi jasné, na co narážíte – někteří diváci mají pocit, že jsem zneuctila náš národní klenot. Já ale v „Prodance“ nevidím oslavu češství, ale toho, že si ze sebe dokážeme dělat legraci. Od začátku do konce je to komická záležitost, která se bez obalu trefuje do české vesnice. Je v ní humor, poťouchlá sebeironie, ale i pochopení, soucit, laskavost. Zkrátka: radost ze života! Nic víc, nic míň. Pokud má někdo jiný názor, určitě mu ho nebudu brát. Pro mě je nejdůležitější, aby opera žila. Aby si diváci mohli odnést intenzivní hudební, herecký i vizuální zážitek. A odcházeli s pocitem, že když se lidé dají dohromady, neberou sami sebe tak úplně vážně a společně se snaží něčeho dosáhnout, tak se – slovy libretisty Karla Sabiny – dobrá věc podaří.
ALICE NELLIS (51)
ALICE NELLIS (51)
- Rodačka z Českých Budějovic studovala hru na flétnu na Pražské konzervatoři a zároveň anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- V roce 1996 nastoupila na pražskou FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, ale tu pro pracovní vytížení nedokončila.
- V roce 2000 debutovala celovečerním filmem Ene bene. Následovaly snímky Výlet, Tajnosti (získaly dva České lvy), Mamas and papas. Perfect Days, Revival, Andělé všedního dne a pohádka Sedmero krkavců.
- Věnuje se i divadelní a operní režii, např. Prodaná nevěsta v pražském Národním divadle.
- Spolupracovala také na televizních seriálech Nevinné lži a Pustina.
- Je vdaná za kameramana Matěje Cibulku, se kterým vychovává tři děti.
ZDROJ: časopis Vlasta
